Ivo Kahánek: Bedřich Smetana byl neuvěřitelný kombinatorik

Připravit zajímavý, neotřelý klavírní recitál z tvorby Bedřicha Smetany v roce, kdy se jeho hudba hraje téměř všude, mohl být docela oříšek? Jaký jste zvolil klíč?
Do první poloviny jsem zařadil z klavírního hlediska velmi hodnotné a do určité míry kontrastní skladby. Zatímco skica Macbeth a čarodějnice je v podstatě symfonická partitura, byť hraná na klavír, takový berliozovsky rozervaný Smetana, technicky velmi obtížný s množstvím akordické techniky, tak Sny jsou podobně náročné, ale jinak vyznívající. Najdete v nich spoustu míst, ze kterých cítíte, že je psal již hluchý Smetana, pohroužen ve své vlastní realitě. Části mají konkrétní názvy, jež v sobě nesou určitý program, ale spíše surrealistický, nejednoznačný. Jde o Smetanu intimního, prokládaného virtuózními pasážemi. Takže mluvíme o dramaturgii, která tohoto skladatele ukazuje z vícero stran: nejen jako bustu z bronzu – vážného, zarostlého muže, ale jako člověka, který žil velmi bohatým vnitřním životem, měl svoje tužby a trápení.

Stmeluje první polovinu programu také Smetanův obdiv k Franzi Lisztovi?
Do určité míry ano, ale pokud mluvíme o recitálu ze Smetanových klavírních děl, museli bychom se opravdu hodně snažit, abychom vybrali skladby, které nemají s Lisztem vůbec nic společného. Snad leda polky! Na Klavírním festivalu Rudolfa Firkušného musí ovšem člověk nabídnout vrcholnou pianistiku, jak obsahově, tak technicky.

Macbeth a čarodějnice není dílo, které se hraje každý den. Můžeme ho trochu přiblížit?
Jde o skicu, která je ovšem velmi ucelená a má naprosto jasný začátek a konec. U Smetany je vždycky úžasné sledovat nejen hudební obsah, ale i způsob, jakým dílo napsal. Byl velký kombinatorik, takže i hudba, která má působit dojmem volné formy, v sobě nese zákonitosti a naprosto fascinující konstrukci, kterou dokonale vymyslel a zároveň procítil. Jak už název napovídá, Macbeth a čarodějnice se inspiruje Shakespearem, respektive výjevem ze čtvrtého dějství Macbetha. Můžeme si do něj samozřejmě dosazovat konkrétní děje ze Shakespearovy hry, ale tady už narážíme na určitá tajemství. Podle mě z této skladby nelze dělat vyloženě programní dílo. Prozrazuje pouze inspirační zdroj.

Na druhou stranu jsou tam vyjádřeny určité děje, například jak pochoduje les.
To je pravda, ale podle mě Smetanova hudba psané slovo přesahuje a nechci se také připravit o určitá tajemství, o přidaná sdělení, která nemohou být ve slovech, a v hudbě naopak být musí, aby byla dostatečně sugestivní. Hudba je tou nejvyšší možnou abstrakcí ze všech uměleckých disciplín, takže v ní vždycky najdete něco, co lze interpretovat různými způsoby. Kdyby tomu tak nebylo, neměli bychom důvod ji hrát.

Je pravdou, že šlo o skicu k další symfonické básni?
Je to velmi pravděpodobné, protože způsob hry, který zde Smetana předepsal, má výsostně orchestrální charakter, například velkou převahu akordické techniky. Prostředky, které v Macbethovi využívá, jsou daleko symfoničtější než u jeho věčného uměleckého vzoru Franze Liszta, o Chopinovi ani nemluvě. Právě v tom tkví obtížnost této skladby, že její vnitřní obsah nelze zdaleka zobrazit pouze za pomoci nějakých dynamických efektů, ale člověk musí opravdu myslet jako dirigent, instrumentovat si jednotlivé motivy a charaktery. Pak může skutečně dokázat, aby před očima lidí v publiku defiloval živoucí příběh.

Pokud se nemýlím, tak dílo bylo vydáno ve čtyřech revizích? Kterou z nich jste si zvolil?
Snažím se hrát z nejnovějšího vydání, tedy podle posledních výdobytků hudební vědy. Čistě hudebně se mi ale v některých starých revizích libí některá místa víc. Není to ovšem tak, že by se měnil počet taktů, nebo by bylo něco úplně jinak.

Když jsme u notového materiálu, kritická edice Snů obsahuje prstoklady a pedalizaci Smetanova současníka Jindřicha Kaana z Albestů. Jak může taková věc změnit pohled na intepretaci?
Je to každopádně ohromně zajímavý vhled, o co skladateli asi šlo a jaká byla dobová provozovací praxe. Musíme si uvědomit, že stejně jako třeba Fryderyk Chopin, tak i Bedřich Smetana hrál na úplně jiný klavír, který klavíristovi dovoloval zvukově zcela odlišné věci. Nástroje z 19. století se vyznačovaly nejenom slabším zvukem, ale i jejich zvukový charakter byl jiný. Měly jednak kratší tón, což je velice důležité vědět, protože v romantické literatuře se snažíme o dokonalé legato, o spojování frází, o což se samozřejmě oni snažili taky, ale nástroje to úplně neumožňovaly. Nasazování tónu bylo zpravidla o něco vertikálnější, slyšely také na trochu jiný úhoz než dnešní moderní klavír. Proto je nadmíru zajímavé zkonfrontovat si prstoklady, které napsal Smetanův současník. Zkušené pianistické oko z nich většinou vypozoruje, co bylo jejich účelem. Můžu napsat prstoklad tak, aby se mi skladba hrála pohodlně nebo abych si ji lehce zapamatoval. A můžu napsat prstoklad, který vypadá manuálně nelogicky, ale umožňuje mi hrát určitým prstem na určité klávese vzhledem k charakteristice toho prstu. Tak poznám, že tam chtěl skladatel například větší akcent, než bych očekával, nebo že mu šlo o svázání něčeho, co by mě třeba svázat nenapadlo. V tomhle je to nesmírně zajímavá sonda. U Smetany často najdete v notách zapsanou jeho vlastní pedalizaci, což je další kapitola, kdy některé pedály se nám zdají svou délkou na hraně, protože vznikají disonance. Ale opět jen odkazují k tomu, že tón jeho klavíru byl daleko kratší, to znamená, že když napsal pedál přes celý řádek, tak jemu to fungovat mohlo, kdežto my už musíme vymýšlet, co potlačit, co naopak zvýraznit, aby míra disonance nebyla za hranicí vkusu nebo našich zvyklostí.

Smetana psal Sny pro své žačky ze šlechtických rodin. Je v nich nějak patrný ženský element?
Místy ano, možná tou jistou snivostí, odrazem vnitřní reality. Například ve třetí části V Čechách, která je velmi zadumaná, tajemná, vlastně až éterická – druh češství, na které nejsme u Smetany zvyklí. Minimálně první čtyři části cyklu odkazují k této určité snivosti, emocionální složitosti a tajemství.

Mezi napsáním Mackbetha a Snů uběhlo šestnáct let. Zaznamenáme nějaký skladatelský posun?
Jednoznačně v použití klavíru. Macbeth je symfonický, zatímco ve Snech zachází Smetana s klavírem výsostně pianisticky, tj. najdeme v nich spoustu pasáží, které bychom mohli naopak přirovnat k Chopinovi, dokonce více než k Lisztovi: polyfonickou prací, melodičností na vícero úrovních, která je pro Chopina typická. Smetana se k tomuto stylu velice blíží, ale prokládá ho, jak slyšíme třeba v částech Před hradem nebo v závěrečné Slavnosti českých sedláků, lisztovskou virtuozitou a temperamentem. Sny jsou zkrátka emocionálně košatější: krajní polohy tohoto cyklu stojí od sebe možná nejdále ze všech Smetanových skladeb. Je to rozptyl od úplně prchavé, intimní lyriky, až po velkou virtuózní techniku.

Pojďme k Mé vlasti. Hrajete Smetanovy úpravy pro dva klavíry, proč se k této praxi skladatelé uchylovali?
Domnívám se, že z ryze praktických důvodů. Bedřich Smetana rozhodně není prvním skladatelem v dějinách hudby, který něco podobného udělal. Například Mozart k některým svým klavírním koncertům napsal doprovod smyčcového kvarteta. Nejsem odborník na místní reálie, ale zahrát Mou vlast s orchestrem bylo na konci 19. století možné v Praze, možná v Brně, zatímco klavír byl široce k dispozici. Nevím, jak často uváděl Mou vlast v klavírní verzi sám Smetana, ale předpokládám, že to bylo také vítané finanční přilepšení. Uživit se pouze skládáním bylo vždycky těžké.

Ruku na srdce. Mohou být všechny části Mé vlasti v klavírní verzi zajímavé?
Jedna věc je můj pohled klavíristy, který vidí do partitury. Z tohoto pohledu je pro mě celé tohle dílo ve verzi pro dva klavíry zajímavé naprosto extrémně. Nevím, jak se to Smetanovi povedlo, ale v některých symfonických básních se naprosto dokonale trefil do české „DNA“. I když jen cvičím začátek Vltavy, který je s odpuštěním technicky velmi protivný, stejně mně začne vlhnout zrak. Chytlavost či blízkost té hudby je neuvěřitelná. A druhou věcí, kterou jsem již zmiňoval, je ona Smetanova neuvěřitelná kombinatorika. Lze ji vidět v celé Smetanově tvorbě – takové až hudebně intelektuální fóry. Například na začátku Z českých luhů a hájů zazní první téma ve smyčcích, vlnící se lesy, a po několika stránkách přichází předěl: pam pa da dampada pampada dadada (zpívá), což je intervalově úplně stejný motiv jako na začátku, akorát jinak rytmicky členěný, že to člověk vůbec nepozná. A to jsem orchestrální Mou vlast slyšel nejméně padesátkrát, ale dokud jsem ji nehrál, vůbec mě to netrklo. Fantasticky hudebně naplněný intelektuální vtip, který posluchače pokaždé strhne, což je věc, která se Smetanovi vždy úplně nedařila, ale když ano, pak tyto skladby patřily k těm nejlepším. Samozřejmě jinou věcí je, jak je klavírní úprava zajímavá pro posluchače. Mou vlast znají všichni z barvitého orchestrálního provedení, a teď najednou hrají „jen“ dva klavíry, nebo dokonce pouze jeden na čtyři ruce, jak to Smetana původně napsal. Barevnost a celková zvuková kubatura jsou samozřejmě s orchestrem nesrovnatelné. Na druhou stranu můžete slyšet věci, které zůstávají v orchestrální verzi potlačeny. Hlasy, které neznáte a mohou být zajímavé. Vidíte více „do kuchyně“. A také jsou to skladby nesmírně virtuózní, skutečně tam není pro klavíristu nota zadarmo a že je jich tam opravdu po čertech hodně! Smetana je upravil velmi poctivě symfonicky, nic není vynecháno nebo zjednodušeno. S kolegou Mirkem Sekerou jsme hráli Mou vlast několikrát a reakce publika byly vesměs velmi bouřlivé a nadšené. Právě proto, že hudba, kterou všichni podvědomě velice dobře známe, zní najednou zcela nově. Trochu jako u hitů v populární hudbě: hit musí být nový, ale nesmí být zase příliš nový, aby se líbil. Aniž bych to tedy zlehčoval!

Lze proti vžité zkušenosti z orchestrální verze vůbec prosadit vlastní či nové zvukové představy?
Jenom do určité míry, zcela se oprostit nelze a ani to není účel. Rozdíly jsou například v legatu, které na klavír nedokážete udělat tak jako ve smyčcích. Také vnitřní hlasy na klavíru vyznívají jinak a nejenže se nedají eliminovat, ale mají zde svou specifickou kvalitu, takže není třeba je potlačovat. Základní předobraz ale vždycky zůstane orchestrální. Tak to zkrátka je.

Koncert zakončíte předehrou z Prodané nevěsty v úpravě pro čtyři klavíry. Napadá mě, jak lze takovou skladbu vůbec secvičit?
Je rozdíl mezi cvičením a zkoušením. Napřed se musí hodně cvičit, aby se dobře zkoušelo. Předehra z Prodanky je takový úprk od začátku do konce, ve kterém se ve velice rychlém tempu střídají harmonie, což je zrovna u klavíru velmi manuálně náročné, stejně jako udržet v tomto tempu nadstandardní souhru všech čtyř klavírů, protože klavír má zcela konkrétní začátek zvuku. Není nic těžšího než sladit dva klavíry a tady máte čtyři, navíc v ďábelském tempu na poměrně dlouhé ploše. První etapa tedy zahrnuje, aby se to všichni skvěle naučili, a pak už se může zkoušet překvapivě dobře.

Kdo tomu na pódiu velí?
Tak samozřejmě někdo musí dát nástup, ale jinak to nefunguje systémem jeden sólový hráč, kterého ostatní doprovází. Paradoxně by se tak narušila souhra, protože doprovázející vždy na něco nebo na někoho reaguje, a to v tomto případě nelze. Nefungovalo by to hudebně, protože jde o naprosto rovnocenné party. Většina témat, která se objevují v prvním klavíru, přechází posléze do ostatních partů, aby se nakonec všichni sešli v unisonu, které musí tzv. přesně „zaříznout“. Všichni čtyři musí být sólisté, a zároveň natolik empatičtí a poslouchající se navzájem, aby vytvořili jeden organismus.

Na tomto koncertě budete spolupracovat se svými studenty z HAMU. Jak se vůbec staví mladí interpreti ke Smetanově tvorbě? Je mezi nimi populární?
Myslím, že s ní nemají absolutně problém. Ke Smetanovým dílům se takřka všichni mladí klavíristé dostanou poměrně brzo, protože toho napsal strašně moc a v jeho díle nalezneme i kompozice, které se dají hrát už v poměrně útlém věku, když jste talentované dítě: skladby jako Přívětivá krajina, Vzpomínka nebo některé Lístky do památníku. Navíc jde o díla objektivně velice krásná, která si nic nezadají s tvorbou Fryderyka Chopina. Dokonce si myslím, že se dají hrát i dříve, protože v nich není tolik polyfonie a tolik vnitřních významů jako například u zdánlivě jednoduchých Chopinových Mazurek, které jsou ale ve skutečnosti velmi těžké. Určitě si nemyslím, že by nebyl mezi mladými klavíristy zájem o Smetanu, nebo že by jej hráli z povinnosti. Necítím to tak.

Kdybyste mohl něco změnit ve Smetanově životě, co by to bylo?
To je velice těžká a zajímavá otázka. Jako člověku bych mu určitě nepřál ten úraz, to je jasné. Na druhou stranu vím, že každý máme nějaká životní traumata a že se na ně nedá nahlížet jednoznačně. Co člověk vnímá v určité fázi života jako trauma, nemusí se tak jevit později. Nebo ještě jinak: všechno zlé, co člověka nezabije, má nejednoznačné dopady. Napsal by Smetana takovou Mou vlast, kdyby ho nepostihla hluchota a kdyby měl normální, šťastný život? Kdyby v sobě neměl tu vnitřní rozervanost? Kdyby ho nepostihly všechny ty zdravotní problémy, které ho lidsky zdrtily a znepříjemňovaly mu život? Takže z lidského pohledu bych mu určitě nepřál hluchotu, určitě bych mu nepřál ten výbuch a dalších mnoho nepříjemných věcí – existenční problémy, které měl v některých fázích svého života. Ale kdybych byl sobec, který s ním dnes prožívá jeho hudbu, vychutnává si ji, tak bych v jeho životě nezměnil nic.

Chtěl byste se Bedřicha Smetany na něco zeptat?
Pokud bych mohl, zajímala by mě právě ta skladba jeho záměrů. Protože z některých skladeb cítím možná malinko více chtění než inspirace od Boha. Jinde je naopak té inspirace zase neuvěřitelné množství. Tak by mě zajímalo, jestli si toho byl vědom a zda nějak pracoval na sladění, řekněme, intuice a tohoto vědomého záměru. To by mě strašně zajímalo!

Máte roztočený smetanovský komplet. Kdy spatří světlo světa?
Měl by se dokončit do konce tohoto roku. Nevím, zda vyjde v prosinci nebo až v lednu, ale do konce listopadu by mělo být dotočeno.

Změnil se nějak váš vztah k Bedřichu Smetanovi během natáčení?
To je dost sugestivní otázka! Tak samozřejmě přijdou chvíle, kdy člověk „nadává“ na Smetanu! Když onemocníte nebo nastanou nečekaně jiné povinnosti, a vy pak v potu tváře dotahujete, abyste všechno stihl a dal to se ctí! Ale ve skutečnosti to tak samozřejmě není. Smetana je pro mě pořád nekonečně zajímavý autor právě ve smyslu čtení jeho vnitřního světa, jenž je plný neuvěřitelných zvratů a sahá od nebeských výšin až po pekelná muka. Přetavit tohle všechno nějakým živoucím způsobem, je úžasné. Někdy to jde úplně samo a někdy se velmi nadřete. Ale díky této intenzivní práci se stal náš vztah ještě užším a intimnějším.
Děkujeme za rozhovor!