Izraelská filharmonie je vybroušený drahokam
K první polovině koncertu nastoupil orchestr v klasické, nijak rozšířené sestavě, která signalizovala jistotu, že i v takovém počtu hudebníků se dá dosáhnout zvukové hutnosti, velkoleposti a majestátu, nutných pro úspěšné vyznění Beethovenova koncertu. Publikum na pódiu přivítalo oba umělce, Yefima Bronfmana, který se 25. října 2025 představil v Rudolfinu v sólovém recitálu, z něhož nám utkvěla v paměti zejména jeho famózní interpretace Prokofjevovy sedmé klavírní sonáty a drobného, sympatického dirigenta Lahava Shani. Shani převzal orchestr po padesátiletém působení legendárního Zubina Mehty v roce 2020 a dostal tak pod své ruce vybroušený drahokam, se kterým může splnit dokonale jakékoli libovolně náročné umělecké cíle.
Již první orchestrální tutti akordy, uvádějící sólové klavírní kadence ukázaly zvukovou kvalitu tělesa beze zbytku, Bronfman se hned v úvodních rozkladech, stupnicích a trylcích ukázal ve výborné hráčské kondici. V orchestrální expozici bylo patrné obrovské nasazení, poctivost a serióznost celého orchestru. V kombinaci nástrojových dovedností a těžko definovatelným, leč hmatatelným pocitem muzikantské a lidské sounáležitosti všech členů orchestru jsme byli svědky dokonalé souhry, jednotného hudebního cítění naprosté zvukové vyrovnanosti. Následná expozice již se sólovým klavírem ukázala skvělou spolupráci sólisty s orchestrem, dirigent dirigující bez taktovky nerušil zbytečnými gesty, jeho přirozená skromnost a zároveň schopnost začlenit se do orchestru jako jeden z jeho členů, bez ambic prezentovat sebe sama jako toho nejdůležitějšího člověka na pódiu, byla velmi sympatická. Bronfman se nikterak nevzdaloval od běžně zažité interpretační tradice, patrná byla jeho snaha všechny hybnější pasáže s drobnou technikou hrát mírně živěji, než ostatní, klidnější partie. Na tyto drobné tempové posuny reagoval jak dirigent, tak orchestr s naprostou přirozeností a nenuceností vedoucí vždy k dokonalému následování sólistových představ. Bronfman v průběhu celého koncertu prokazoval své široké dynamické možnosti od velkolepého, hutného fortissima, přes krásnou hru espressivo kantilény ve druhé větě. V této části publikum určitě okouzlily jeho krásně třpytivé trylkové pasáže. Finální rondo ukázalo sólistovu skvělou schopnost metrického cítění, obdivuhodná byla jeho technická suverenita, kdy všechny stupnice, rozklady a drobná technika byly v akustice Smetanovy síně perfektně čitelné. Orchestr se v dialogu se sólistou skvěle střídal, opravdu málokdy slýcháme tak detailně a dokonale propracovaný orchestrální doprovod.
Ačkoli vše bylo perfektní, Beethovenův Císařský koncert působil jako zkouška
Tyto všechny výše uvedené parametry jsou předpokladem skvělého uměleckého zážitku, přesto jsem já tohoto pocitu nedosáhl. Mám v živé paměti Bronfmanovu interpretaci všech pěti Beethovenových klavírních koncertů s tehdejší Pražskou komorní filharmonií před mnoha lety. To byla kreace velmi energická, eruptivní, dynamická, vysoce emocionální a bytostně angažovaná, jeho čtvrtý a zejména pátý koncert patří v mé paměti k absolutnímu vrcholu klavírního umění. Dvanáctého listopadu letošního roku jsem měl pocit, jako by se jednalo spíše o zkoušku, kde umělec se silami a emocemi šetří na večerní koncert. Důvod může být prostý, Bronfman hrál tento koncert v říjnu šestkrát v Israeli a následně mnohokráte na rozsáhlém turné Israelské filharmonie po Evropě. Logicky tak není možné, aby umělec v takovém množství repríz vždy byl schopen vrcholného nasazení a emocionálního zaujetí. Z tohoto pohledu bytostně obdivuji jeho profesionalitu a neuvěřitelnou výdrž jak fyzickou, tak psychickou, která však nevedla k mému plnému posluchačskému uspokojení.
Čajkovského Symfonie č. 5 e moll op. 64 patří ke skvostům orchestrální romantické literatury, je milována jak publikem, tak dirigenty a orchestry pro svou obrovskou rozmanitost, škálu nálad a charakterů. Její sentimentální lyrika a naproti tomu energický patos zároveň s mnoha dalšími výrazovými póly vytvářejí prostor pro plnohodnotný emocionální zážitek jak u publika vzdělaného, tak i laického. Pro hráče v orchestru jsou pak skvělou možností blýsknout se nejen mnohými překrásnými a zároveň hráčsky svrchovaně náročnými sóly, tak virtuózní hrou v nástrojových skupinách. Zvukové a barevné parametry téměř padesátiminutové kompozice vyžadují od všech hráčů obrovskou výdrž a dokonalou koncentraci. Pro dirigenta za pultem pak znamenají stovky tempových, agogických, dynamických změn, vyžadujících skvělou dirigentskou techniku, vytváření správné tempové a dynamické koncepce díla je velmi náročné i pro velmi schopné dirigenty.
Shani spojil formálně čtyřvětou kompozici attacca v jednolitý dokonalý monument
Již v polovině přestávky bylo pódium zaplněno prakticky všemi členy rozšířeného orchestru, čekajících na příchod svého evidentně respektovaného a pravděpodobně i milovaného šéfdirigenta Lahava Shaniho, zároveň připravených podat maximální možný výkon. Shani přišel k dirigentskému pultu bez partitury a dirigentské taktovky, jako by si chtěl Čajkovského symfonii jen vyslechnout. Dirigentská gesta na začátku symfonie byla spíše jakousi pobídkou ke hře. Bylo jasné, že vše, co se na pódiu odehrává, bylo dokonale připraveno a na pódiu následně ověřeno. Vypracování obrovského množství dynamických a agogických detailů bylo neuvěřitelné, celková tempová koncepce pak jaksi samozřejmě přirozená a organická. Shani spojil formálně čtyřvětou kompozici attacca v jednolitý monument, který vystavěl ve všech parametrech dokonale.
Nemá smysl chtít popsat nevyjádřitelné, to, čeho bylo publikum svědky, bylo zcela výjimečné. Kdybych měl vše shrnout do jediné věty, napsal bych, že všichni členové orchestru hráli jako o život. Jejich koncentrace, ukázněnost a obrovská snaha dosáhnout co nejlepšího výkonu byly neuvěřitelné. Bylo viditelné a hlavně slyšitelné, jakou nástrojovou, hudební a uměleckou úroveň mají všichni hráči. Umím si představit konkurs třeba na člena skupiny druhých houslí u Israelské filharmonie, kolik skvělých houslistů by usilovalo o možnost získat post v takovém tělese. Je pak logické, že v takové hráčské úrovni ve skupinách smyčcových nástrojů není místo pro „mrtvé“ pulty, jako u mnoha jiných orchestrů. Hra jednotlivých skupin a následně celého orchestru tak působila jako jedno tělo, jedna duše. To jedno tělo bylo viditelné a slyšitelné, duše pak emocionálně silně vnímatelná. Jakési souznění a pocit jednolitosti vyzařoval ze všech hráčů. Za zmínku stojí fenomenální výkony prvních hráčů dechových sekcí, to co předvedl sólo klarinetista v úvodu symfonie, či sólo hornista v dalším průběhu bylo dech beroucí. Vysoká kvalita takových hráčů je předpokládatelná, to, co mě ohromilo nejvíce, jak celý orchestr vnímal a poslouchal svého blízkého kolegu a dokázal jej doprovodit, aniž by mistr taktovky s prázdnýma rukama usiloval o udílení nějakých povelů a příkazů. Shani často nechával úplně volný prostor, aby orchestr mohl ukázat své souznění, svou přítomností a pohyby rukou a těla jen dával najevo, že je součástí tohoto organismu. Do hry se zapojoval spíše emocionálně, při dynamických gradacích, či potřebných tempových a dynamických zklidněních. Ta obrovská důvěra ve „svůj“ orchestr byla hmatatelná. Měl jsem pocit, že kdyby na pódiu Shani vůbec nebyl, orchestr by hrál úplně stejně, jako kdyby byl přítomen.
Ne každý orchestr má svůj vyhraněný styl hry a specifický zvukový charakter. U Israelské filharmonie je těžko zaměnitelná přirozená muzikálnost a emocionalita projevu celého orchestru. Na celkovém profilu a zvukovém charakteru pak po několik desetiletí usilovně pracoval Zubin Mehta. Asi nikdy nezapomenu na zvukový témbr spodních smyčců, barevný, medový a hřejivý. Ušlechtilost a měkkost zvuku trombónů mi připomněla porevoluční vystoupení Boston Symphony se Seiji Ozawou v Dvořákově Karnevalu, nic jiného s tím srovnat nemohu. Mohl bych takto pokračovat třeba u prvních a druhých houslí, jejich barevnost, zpěvnost a naléhavost vytvářely u posluchačů neopakovatelné pocity. V kontextu všech nástrojových skupin se jedná o neuvěřitelně vyrovnané zvukové proporce, jedno v jakých dynamických hladinách se hráči pohybovali. Barevnost a ušlechtilost zvuku, balanc a rovnováha vždy dokonale sloužily hudbě, kterou jsme poslouchali.
Publikum bylo odměněno přídavkem z Elgarových Variací Enigma
Publikum pak přirozeně reagovalo na tuto nevídanou jednotu, spontaneitu, zvukovou krásu a silnou emocionalitu, přejalo tyto pocity, stávaly se v průběhu provedení silnějšími a silnějšími. Závěrečné dynamické gradace a obrovské vystupňování tempa vytvořilo něco naprosto výjimečného a neopakovatelného, přesto se totéž dle svědků opakovalo den následující. Stejně jako orchestr, tak i publikum cítilo jakousi lidskou sounáležitost a emocionální jednotu. Dlouhé ovace, euforie a nadšení, které následovaly, je těžké popsat. Lahav Shani zůstal tím skromným umělcem jakoby v pozadí, vůbec nepochybuji o jeho obrovském podílu na celkovém vyznění. I po takovém uznání vyzařovala z orchestru velká pokora a skromnost. Publikum bylo odměněno přídavkem v podobě jímavé části Nimrod z Elgarových Variací Enigma, provedeném v počátku s pavučinovým zvukem, postupně se vyvíjejícím v naléhavý a jímavý prožitek jak orchestru, tak publika. Rozloučení orchestru s publikem hromadnou poklonou a vzájemným objetím muzikantů u jednotlivých pultů pak ukončilo tento neopakovatelný večer.
Recenzent by se měl vždy snažit o pokud možno objektivní ohodnocení výkonu umělců, já však v tomto případě musím vyjádřit své subjektivní pocity. Slyšel jsem opravdu hodně skvělých, nádherných koncertů, avšak Čajkovského pátá symfonie s Israelskou filharmonií se svým šéfdirigentem Lahavem Shanim mě emocionálně i umělecky zasáhnul tak hluboce, jako žádný jiný.
Izraelská filharmonie & Yefim Bronfman
12. listopadu 2025, 19:30 hodin
Obecní dům, Smetanova síň, Praha
Program
Ludwig van Beethoven: Klavírní koncert č. 5 Es dur op. 73 „Císařský“
Petr Iljič Čajkovskij: Symfonie č. 5 e moll op. 64
Přídavek: Edward Elgar: Variace Enigma (Nimrod)
Účinkující
Yefim Bronfman – klavír
Izraelská filharmonie
Lahav Shani – dirigent
