Jak demokratické může být umění?

Martin Kušej v kanceláři intendanta mnichovského Rezidenčního divadla říká: „Tady autoritářské vedení neexistuje, aby bylo jasno.“ Pracuje zde třicet let jako režisér a je „hluboce přesvědčen, že tlak a autoritativní chování divadlo ničí“. Vnímá se jako „starší bratr“ svého souboru, a je hrdý na to, že zaměstnává sebevědomé spolubojovníky, kteří dokážou i odporovat. „Trochu mě udivuje, že se to musí říkat, ale je to tak: Herci nejsou ovce, které si nechají všecko líbit.“

V německých státních a městských divadlech protestují soubory proti autokracii. Neměla by otázka znít: Jak demokratické může být umění?

(Der Spiegel č. 39 – 24. září 2016 – Wolfgang Höbel)

V poslední době vzplála mezi divadelními pracovníky, vedeními divadel a novináři prudká debata o tom, jak dalece jsou pracovní podmínky v subvencovaných německých divadlech přívětivé a demokratické. „V systému existují hierarchické nešvary, které nemají co dělat s místem, kde se divadlo nalézá, nebo s jeho velikostí,“ tvrdí například Johannes Maria Schatz, který se zasazuje s iniciativou „art but fair“ za práva tanečních, činoherních a muzikálových umělců.

Podobné zaměření má letos založený „Ensemble-Netzwerk“, sdružení herců, režisérů a dramaturgů. Jeho předsedkyně Lisa Jopt říká, že už herci „dost dlouho posedávali v kantýnách a jen remcali“, teď je čas „na vytvoření nových pravidel. Protože jedině pravidla je ochrání před mocenským zneužíváním, zbabělostí a nadbytečným opotřebováním“.

Mnichovský šéf Kušej je pro některé divadelníky a novináře pánem příliš přísně vedeného divadla; před několika týdny totiž dal jeden z jeho nejlepších herců výpověď. Hojně obsazovaná  hvězda Rezidenčního divadla Shenja Lacher sdělil v rozhovoru pro Frankfurter Allgemeine: „Struktury v divadle jsou pro mě příliš autokratické. Nepotřebuju nikoho, kdo na mě řve.“ V německých divadlech se podle něj „pod zástěrkou umění“ nebere ohled na pravidla chování, dodržování předepsané pracovní doby a na potřeby rodin, říká Lacher. Především se však blokuje jakékoli spolurozhodování členů souboru. „Jak to, že má intendant právo nebrat v úvahu účast umělců a prosazovat jen své vlastní umělecké zájmy?“

Martin Kušej naopak říká, že v jeho divadle dbá provozní rada na to, „aby žádný herec nezkoušel déle, než je předepsáno“. Za jeho vedení Shenja Lacher pracoval například s režiséry jako Tina Lanik, Frank Castorf nebo David Bösch. Dále Kušej říká, že v umělecké i soukromé sféře vždy usiloval o „úctu, spolupráci a lidskost“. V jeho divadle se většina záležitostí rozhoduje kolektivně, „ale kolektiv přece potřebuje kormidelníka, ten nakonec přebírá zodpovědnost“. Ostatně: „Jinak by se mnou soubor okamžitě vyběhl.“

Také daleko od Mnichova narůstá mezi německými divadelníky neklid. Aktivisté „art but fair“ zveřejnili v květnu výsledky ankety, jíž se zúčastnilo 2.160 německých, rakouských a švýcarských herců a hudebníků. Není to nijak mnoho, neboť jen v Německu vykázalo roku 2014 sociální pojištění, které eviduje všechny osoby s ročním příjmem vyšším než 3.900 euro, kolem 51.000 hudebníků a 24.000 herců a tanečníků. Z dotazovaných 2.160 umělců pracuje jen část v divadlech subvencovaných z veřejných prostředků. 35 procent dotázaných přiznalo, že se cítí „zneužíváni libovůlí nadřízených“, 17 procent si stěžovalo na „špatné vztahy a mobbing mezi kolegy“.

Dokonce i špičkoví umělci německojazyčného divadla kritizují veřejně formy vztahů v ansámblech. Edgar Selge, jehož nedávno porota třiačtyřiceti kritiků zvolila „hercem roku“, to zásadně vyjádřil v ročence „Theater heute“. „Divadla jsou feudální, autoritářské bitevní lodi,“ na palubě i v podpalubí „často stojí radikální umělecké nároky a vzájemná úcta nesmiřitelně proti sobě“.

Jeho kolegyně Caroline Peters, „herečka roku“, Selgemu přitakává. Německá divadla se dají srovnat „jen s nemocnicemi. Jsou právě tak hierarchická a nepřátelská k ženám“.

Schází opravdu v činoherních a tanečních divadlech základní sociální a demokratický standard? Aktivisté „art but fair“ a „Ensemble-Netzwerk“ nechápou zastupování svých zájmů jako odborářskou činnost. Chtějí diskusemi, veřejným pranýřováním a dobrovolným angažmá v zájmu věci reformovat systém, který mnoho divadelních umělců cítí jako nespravedlivý. Pohoršují se nad nízkými platy, u žen často ještě nižšími než mají muži, nad tvrdými pracovními podmínkami, neboť v závěrečných stádiích zkoušek se pracuje víc než maximálně povolených 46 hodin a stupňuje se tak nebezpečí úrazu; nad ponižováním, kterému jsou ze strany nadřízených vystaveni umělci mnohdy jen s jednoroční smlouvou.

Rozhoduje politika
Zvlášť hlasité protesty se ozývají z divadel proti pravidlu, platnému od nepaměti: O intendantech rozhoduje politika, aniž by do toho ti, kdo vlastně divadlo dělají, měli co mluvit.

Hněv je tak velký, že se odmítnutí šéfky, která ještě ani nenastoupila, stalo protestním sportem sezóny. Minulou neděli se vzepřeli členové Státního baletu proti jmenování choreografky Sashi Waltz do vedení jejich souboru. Waltz je prý k vedení baletu „naprosto nezpůsobilá“, zlobili se tanečníci, dělá taneční divadlo, nikoli balet, její jmenování poškodí pověst – po pravdě řečeno nijak vysoko hodnoceného – Státního baletu. Celé to vypadá, jako by někdo poslal „tenisového trenéra k fotbalovému mužstvu“. Nabídku Sashi Waltz na společnou debatu soubor odmítl.

O nic lépe se nevede bývalému řediteli Tate Gallery of Modern Art, Belgičanu Chrisi Derconovi, který má v létě 2017 převzít po Franku Castorfovi berlínskou Volksbühne. Koncem června zaslalo 200 umělců a techniků tohoto divadla výzvu k politickým místům zodpovědným za kulturu, aby Derconovo jmenování zrušila. V dopise stálo, že Dercon, jmenovaný roku 2015, „provozuje výprodej pro nás platných uměleckých měřítek“ a jeho působením „hrozí ztráta originality, vláda libovůle a přetržení kontinuity dějin divadla“.

Minulý týden se ozval také devětasedmdesátiletý Claus Peymann, který musí roku 2017 opustit funkci šéfa Berliner Ensemble. Jeho nástupce Oliver Reese chce prý divadlo „vymést“ a „vymazat“, neboť údajně hodlá všech 35 členů souboru propustit, „všechny z mojí skvělé party“, říká Peymann. „Pro mě je to cynické, neúnosné a nepřípustné.“

Kam až sahá demokracie
V budoucnu by měli umělci při jmenování nových intendantů spolurozhodovat, žádá předsedkyně „Ensemble-Netzwerk“ Lisa Jopt. Mluví o „divadelním folkloru bez fantazie“, jestliže noví intendanti už před nástupem nahrazují herce a dramaturgy novými lidmi. Lise Jopt je třiatřicet, je členkou divadla v Oldenburgu a říká: „Chápu, že si nový šéf přivede nějaké herce nebo dramaturgy, kterým důvěřuje. Ale proč nemůže s těmi existujícími nejprve rok pracovat, než se případně ukáže, že je lépe se rozejít?“

Aktivsta Schatz se rozčiluje: „Panují staromódní, neaktuální poměry. Není možné vyhodit všecky na ulici, když si nový intendant usmyslí, že se mu umělci nehodí.“

Většina tanečníků, herců a dramaturgů dostává jednoleté nebo dvouleté smlouvy, které mohou být z takzvaných uměleckých důvodů krátkodobě „prodlouženy“ – rozuměj vypovězeny. O „uměleckých důvodech“ rozhoduje jedině intendant. Teprve pro herce, který v jednom divadle pracuje čtrnáct let, platí jiná pravidla. Technici, jevištní a administrativní zaměstnanci naopak mají pevné smlouvy.

„O feudalismu se nedá mluvit. Každý nový intendant potřebuje hrací prostor, aby mohl pracovat s herci, dramaturgy a režiséry, jaké si vybere,“ říká Ulrich Khuon, od roku 2009 intendant Německého divadla v Berlíně s asi 300 zaměstnanci, z nichž 30 procent tvoří umělecký personál. „Samozřejmě se stává, že divadelní intendant ovlivní osudy jednotlivců,“ to však zažívá šéf jakéhokoli provozu. „Těm několika lidem, kteří vedou divadlo, se musí povolit určitý vliv, který je tak jako tak omezený – mimo jiné tím, že smlouva intendanta se po pěti letech musí prodlužovat, a také různými tarify a dalšími zákonnými předpisy.“

Khuon už s Lisou Jopt i Schatzem veřejně diskutoval. Některé požadavky „art but fair“ a „Ensemble-Netzwerk“ shledává oprávněné, například požadavek na zvýšení mzdového tarifu pro začátečníky, který nyní činí 1 765 euro brutto. Aktivisté „Netzwerku“ však také požadují, aby každý člen souboru spolurozhodoval o volbě repertoáru, režisérů a obsazení rolí.

Ulrich Khuon zažil ve svých začátcích před více než čtyřiceti lety ve Frankfurtu, jak takový model spolurozhodování selhal. Před zkouškami, v jejich průběhu a po zkouškách se donekonečna diskutovalo, „bylo to vysilující. Důležité, ale bohužel to často nikam nevedlo“. V dnešním divadelním provozu pozoruje mezi umělci změnu mentality. „Ctižádost o divadle spolurozhodovat a s něčím pohnout se pere s přáním ideální pracovní a životní rovnováhy.“ Taková je i základní nálada ve společnosti. „Dříve bylo třeba mnoho třicetiletých varovat, aby se nevyčerpali, dnes se sami snaží profesní úsilí a soukromé štěstí vyvažovat.“

Divadelní šéfové jako Frank Castorf a Claus Peymann jsou proslulí uplatňováním moci. Peymann je na to dokonce hrdý: „Umění je radikálnost jednotlivce,“ říká, „nejsem žádný feudál, já jsem osvícený monarcha.“ Mnoho mladých intendantů už dávno dává přednost přátelskému týmovému duchu.

Subvencovaná divadla tak jako tak dnes už nejsou právně neregulovanými institucemi. Dokonce i v malých divadlech, v nichž se často urputně šetří, se o práva zaměstnanců starají provozní rady, odboráři, mluvčí souborů. Přou se o přesné záznamy přesčasových hodin a jejich refundaci, o dodržování přestávek na odpočinek. A veřejně se rozčilují, pokud právě ti divadelní ředitelé a režiséři, kteří na jevišti zvláště tepají výstřelky kapitalismu, trpí za kulisami pracovní podmínky, jaké by těžko snášel i tvrdý neoliberál.

A to není všechno, myslí si aktivisté. Johannes Schatz nabízí na webové stránce svojí iniciativy rady jako například: „Zvláště rozhodně postupovat proti sexismu a jakékoli formě vykořisťování, mobbingu a svévole.“

Na 17. října svolává Lisa Jopt a její spolubojovníci akci „40.000 divadelních zaměstnanců se setká se svými poslanci“. Německým politikům chtějí vysvětlit, co pro zemi její divadla znamenají. „Chceme jim se zbytky líčidla na tváři přiblížit krásu a důležitost umění a hodnotu naší práce, ke které patří angažovanost a láska.“

Přeložila a připravila Vlasta Reittererová
(Redakčně kráceno)