Jak Francie slaví své omyly: Boulez a jeho státem řízená nesmrtelnost

Žádná jiná svobodná země není regulována tak důkladně jako Francie. Cena bagety je od Normandie po Nice pevně stanovena na jedno euro. Code Napoléon přesně určuje, nejen jak široké mají být bulváry i jaké povinnosti mají duchovní v chrámech a synagogách. Úředník na Ministerstvu školství vám v kteroukoli denní dobu přesně řekne, kterou stránku zrovna studenti studují v hodině dějepisu. Vše do posledního detailu je řízeno shora.

Nijak mě nepřekvapilo, když mi z Ministerstva kultury dorazila dvaasedmdesátistránková publikace s přehledem všech akcí pořádaných na počest „talentu, přínosu a odkazu významné postavy současné hudby“ skladatele Pierra Bouleze (1925). Jen Francie dokáže uctít skladatele s pompou hodnou pařížské olympiády. A jen Francie to zvládne bez přiznání, že Boulezův odkaz vyvolává rozpory – či že dvě jiná, mnohem významnější výročí, jsou záměrně ignorována.

Boulez si zaslouží skutečné uznání – žádný jiný skladatel nikdy nepřiměl francouzské prezidenty, aby mu pokorně klepali na dveře. Postavili mu futuristickou laboratoř pro skladatele, známou jako Ircam (Institut de recherche et coordination acoustique/musique) a jeho stoupencům dovolili ovládnout kulturní sféru. Boulezova dogmatická doktrína seriální hudby, sterilní a zbavená radosti, byla povýšena na státní normu. Když převzal vedení Symfonického orchestru BBC a později Newyorské filharmonie, zakázal hrát Mozarta a Čajkovského, Brittena a Šostakoviče označili za zpátečníky. Hudba nikdy nebyla blíže totalitě než pod Boulezovým vedením.

„Nemůžeš donekonečna štěkat venku jako pes,“ řekl mi jednou. Moc byla jeho jedinou vášní – nikdo jiný v jeho životě nefiguroval. Boulezův šarm byl neodolatelný a hudebníci žasli nad jeho bezchybným sluchem. V londýnském Roundhouse přesvědčil posluchače, aby si sedli na zem a společně analyzovali hudbu, kterou právě slyšeli. Při absenci smyslového uspokojení jsme počítali číselnou logiku v Kladivu bez mistra ( Le Marteau sans maître) a Záhyb po záhybu (Pli selon pli). Jeho názvy jsou stejně neuchopitelné jako jeho hudba.

Boulez vládl půl století jako Král Slunce umění, které se pomalu, ale jistě potápělo – a jeho vlastní tvorba šla ke dnu nejrychleji. Po Répons z roku 1981, kde orchestr interagoval s počítačem velkým jako místnost, se jeho tvůrčí energie vytratila. Na oslavu jeho stého výročí v roce 2025 zazní „osm dosud neprovedených děl“. Troufám si tvrdit, že nezůstala neprovedena bezdůvodně. Francie po Boulezovi připomíná hudební bitevní pole, kde jeho mysl nastolila absolutní nadvládu a za sebou zanechala jen trosky kdysi slavné tradice.

Dva ironické zvraty vrhají na tento nepoměr zvláštní světlo. Rok, kdy se Boulez narodil, přinesl smrt skutečného hudebního génia. Erik Satie, odpadlík z Conservatoire Superieur a odmítnutý armádní rekrut, se uchýlil do montmartreských barů, kde hrával v sutaně, coby hlava své vlastní církve církve (poznámka redakce: Erik Satie založil Metropolitní Církev Umění pod ochranou vzývaného Ježíše Vůdce v roce 1893). Později hábit vyměnil za zelený sametový oblek a buřinku a jeho věrným společníkem do každého počasí se stal deštník. Chudoba jej vyháněla stále dál od Elysejských polí, ale on přesto denně ušel sedm kilometrů tam i zpět, aby se mohl ponořit do světů, které v pařížských salonech formovali Maupassant a Proust, zachycujíce úpadek své doby.

Zatímco Gabriel Fauré splétal u klavíru něžné romance, Satie vyklepával na černé klávesy své jízlivé aforismy – zdánlivě banální, a přesto nezapomenutelné. Jeho Gymnopédies a Gnossiennes zněly, jako by přišly z jiného světa. Dámy přestaly švitořit a naslouchaly. „Procházejte se,“ rozčiloval se. „Pokračujte v hovoru!“ Jeho hudba měla být pouhou kulisou. Věřil, že jednou bude hudba sloužit jako pouhé pozadí – jako tapety na stěně. A že tak je to správně.

Claude Debussy a Maurice Ravel obdivovali průzračnost jeho zvuku. Mladí skladatelé sdružení pod názvem Pařížská šestka jej považovali za svého mentora. Sergej Ďagilev si u něj objednal balet Parade, jehož kostýmy navrhl sám Pablo Picasso. Satiemu byla sláva přítěží a v roce 1925 se upil k smrti v zapadlém jednopokojovém bytě bez vody a bez elektřiny. Ale jeho hudba? Tu poznáte hned, stačí pár tónů.

Satieho oslavoval jako proroka sám John Cage. V září 1963 se spolu s dalšími klavíristy pustil do prvního veřejného provedení jeho Véxations – jediné stránky notového zápisu, který se měl přehrát 840krát za sebou – bez přestávky a bez odchylky. Véxations se stalo bránou do hudebního nihilismu, mezníkem raného minimalismu. Jeho odkazem se inspiroval mystik Arvo Pärt i elektronický mág Briana Eno.

Erik Satie posunul hranice hudební tolerance až na samý kraj a přiměl svět přehodnotit smysl hudby. Jeho význam je nezpochybnitelný. A přece – jak musím s nelibostí konstatovat – ve francouzském kulturním diáři nevidím jediné vzpomínkové gesto, natožpak okázalý koncert zaštítěný prezidentem Macronem.

A to ještě není to nejhorší. Maurice Ravel, nejpoutavější francouzský skladatel všech dob, se narodil před 150 lety, v březnu 1875 – a přesto se mu nedostává téměř žádného uznání. Ravel, původem Bask s nezaměnitelným přízvukem, se v Paříži jen těžko přizpůsoboval diktátu vkusu a konvencím. Stejně jako Satie a Boulez zůstal ve životě osamělý. Zato jeho hudba překonala všechny společenské bariéry a neznala hranic. Průzračná krása Pavany za mrtvou infantku, zářivé odstíny Španělské rapsodie mu zajistily větší přízeň publika než Debussymu, miláčkovi elity. Jeho klavírní koncerty, melancholická La Valse i nekonečné Bolero dokazují, že Ravel je skladatel nadčasový a univerzální. Tento rok by měl patřit spíše jemu.

Jedinou vzpomínkovou akcí, na kterou jsem narazil, je letní festival na baskickém pobřeží – a v Paříži? Nic. Sevřen mezi Debussym a Boulezem, jako by Ravel neexistoval. Taková je daň za francouzskou posedlost regulacemi. Když stát vsadí veškerou svou prestiž na jediné jméno, nezbývá prostor pro oslavu skutečné rozmanitosti a životodárného bohatství francouzského hudebního génia.