Jak je možná neznáte: Johannes Brahms

Sondy do soukromých životů slavných hudebníků a skladatelů (12): Johannes Brahms (7. května 1833, Hamburk – 3. dubna 1897, Vídeň)

 

Mládí a životní štěstí
Brahmsův otec Johann Jakob Brahms pocházel z města Heide v Holštýnsku a jeho příjmení bylo také někdy psáno „Brahmst“ nebo „Brams“. Jeho manželka Johanna Christiane Henrika Nissen byla o sedmnáct let starší. V roce 1830 byl zaměstnán jako hráč na smyčcové nástroje a lesní roh u hamburské milice. Nakonec se stal hudebníkem v Hamburském městském divadle a v Hamburské filharmonické společnosti. Johannes Brahms, který se narodil v roce 1833, měl dva sourozence. Sestru Elisabeth a mladšího bratra Fritze Friedricha, který byl také klavíristou. Ten zastíněn svým bratrem emigroval do Caracasu a později se vrátil do Hamburku jako učitel.

V mládí Brahms často publikoval svá raná díla pod pseudonymem (G. W. Marks, Karl Würth) a přiděloval jim vyšší opusová čísla. V roce 1850 poslal svoje skladby Robertu Schumannovi, který byl v té době na koncertní cestě po Německu. Velká rána pro mladého Brahmse byla, že se mu balíček vrátil neotevřený. Usmálo se na něj však štěstí, když jako dvacetiletý začal koncertovat s houslistou Eduardem Reményim.

Ten jej představil nejen Josefu Joachimovi, ale také Ferenci Lisztovi. Po novém představení Robert Schumann o Brahmsovi napsal oslavný článek v Neue Zeitschrift für Musik a prohlásil jej za mesiáše, který může svrhnout falešné bohy jménem Liszt a Wagner.

Bulvární příběh chudého dospívajícího Brahmse, který hraje v barech a nevěstincích, má nepodložený původ a moderní vědci jej odmítají. Rodina Brahmsových byla poměrně prosperující a právní předpisy v Hamburku v každém případě velmi přísně zakazovaly hudbu a přítomnost neplnoletých osob ve vykřičených domech.

Vztah k ženám
Jak to bylo s Brahmsem? Miloval ženy pouze platonicky? Proč nikdy nevstoupil do vážného vztahu? Měl panický strach z žen, ze svatby? Co následovalo, když pravděpodobně Claru Schumann požádal o ruku a ta odmítla? Nebo ani o podobném manželství neuvažoval?

To jsou otázky, které jsou opakovaně a znovu kladeny, ale pravděpodobně nikdy nebudou zodpovězeny. Škoda, protože kdybychom o tom věděli víc, jistě bychom se dívali na hudebníka a osobu Brahmse jinýma očima a ušima. V jeho životě figurovalo mnoho žen. Buď mu byly nedosažitelné, nebo je po krátké době, pokud je zaujal, brzy zavrhl. Skladatel ženy miloval, možná až příliš, ale pevným závazkům se vyhýbal. Těmito ženami byly třeba Agathe von Siebold, Clara Schumann, univerzální hudební genius Pauline Viardot-Garcia nebo zpěvačka a skladatelka Josephine Lang. I ve Vídni Brahmsovi učaroval šarm tamních žen a zejména zpěvačka Berha Porubszky. Stejně tak jako v Hamburku i ve Vídni založil a vedl dámský pěvecký sbor. Toužil po „slušných ženách“, ale nevyhýbal se ženám z ulice. Je s podivem, že podobně jako Schubert, Schumann nebo Beethoven a řada dalších hudebníků nechytl „uměleckou nemoc“. Kolovaly dokonce zvěsti, proč nedostal post kantora u sv. Tomáše v Lipsku: starosta měl tehdy námitky, že má „nevázané chování“.

Brahmsův život šel však dál. Komponoval, dirigoval a také dál flirtoval s hezkými ženami. Mezi ně patřila také nádherná zpěvačka Agathe von Siebold, se kterou se zasnoubil. Většina písní z opusů 14, 19 a 20, jakož i nostalgický sextet byly tímto vzájemným vztahem ovlivněny. Neúspěch provedení Klavírního koncertu d moll v Lipsku, kde mu nikdo ani nezatleskal, způsobil v jeho duši hluboký debakl. V tomto rozpoložení napsal Agathe: „Miluji vás! Musím vás znovu vidět! Ale nemohu být spoután okovy.“ Odpověď na sebe nedala dlouho čekat: „Budu s tebou spát, ale nevezmu si tě.“ Vrátila mu prsten a už se nikdy znovu nesetkali. Takovou odpověď však Brahms očekával. Brahmsův cit a láska k opačnému pohlaví byly vlastně zvláštní. Jednou napsal: „Přál bych si, abych co nejdříve napsal operu jako ženatý muž.“ Nikdy k tomu nedošlo, ačkoliv napsal více než dvě stě písní.

Sám napsal: „Ujela mi loď. Když jsem se chtěl usadit, nebyl jsem schopen uživit ženu tak, jak by se slušelo. V době, kdy jsem si nejvíce přál stát se ženatým mužem, byla moje díla vypískávána z koncertních pódií, nebo se jim alespoň dostávalo ledově chladného přijetí. S takovými věcmi jsem se dokázal vyrovnat docela dobře. Znal jsem hodnotu svých děl a věděl jsem, že nakonec se moje štěstí obrátí. Když jsem se po dalším fiasku vrátil do svého opuštěného pokoje, nesnášel jsem to o samotě nijak špatně. Právě naopak! Kdybych se však v takových chvílích musel vracet domů k manželce, čelit jejím tázavým očím a byl nucen jí říci: ‘Zase další pohroma’, byl bych to nedokázal unést.“

Brahms a Schumannovi. Byl to opravdu manželský trojúhelník?
Jedna z nejzáhadnějších událostí v dějinách klasické hudby se soustřeďuje kolem milostného trojúhelníku a existuje zde hodně spekulací. Říká se, že vztah mezi dvěma přáteli a Clarou se stal významným faktorem v psaní Brahmsových skladeb. Zní to jako úžasný romantický filmový komplot. Ve skutečnosti situace, ve které se Brahms ocitl, je důkazem toho, co bylo v klasickém hudebním světě té doby velmi běžné.

Beethoven napsal dopis „nesmrtelné milence“, který zahrnoval tři oddíly adresované neznámé ženě, k níž měl zvláštní cit. Že dopis nikdy neposlal, je dalším tajemstvím v dějinách klasické hudby. Stejně tak Chopin měl vztah, ze kterého nic nevzešlo. Nebo Schubert, který si zamýšlel vzít mladou sopranistku, ale nemohl, protože manželství nemohl finančně zajistit. Též Mahler byl zamilovaný do své manželky Almy, která mu lásku neopětovala. A seznam by mohl pokračovat.

Pokud mezi Clarou a Johannesem bylo skutečně romantické spojení, proč z toho vůbec nic nevzešlo? Když se přestěhoval do jejich bytu, bylo to proto, že byl skutečně nezištným mužem nebo cítil, že něco dluží Claře a rodině Schumannů? Co vyvolalo Johannovu vášeň?

Když byl Robert Schumann umístěn do psychiatrické léčebny, ubytoval se Johannes Brahms u Schumannových a zároveň se do Clary zamiloval. Byla však o patnáct let starší. Také se staral o děti, když Clara odjela na dlouhé koncertní turné. Postupně, když se o otce začala starat nejstarší dcera, Brahms se vrátil ke své práci. Clara se s ním dělila o své obavy a vyprávěla mu o nemoci, penězích, koncertech a dětech. Měla pro mladého přítele mateřské pochopení, podporovala jej v praktických i finančních záležitostech, a přesto, že jeho chování bylo někdy velmi drsné, toto přátelství přežilo všechna rozladění a nedorozumění. Život cestující umělkyně měl však za následek, že se časem navzájem vzdálili nejen fyzicky, ale i citově.

Brahms na ni ale nikdy nezanevřel a v době její špatné finanční situace jí posílal peníze, ve kterých, jak píše, „se topím a nemá je kdo užít“. Byl také rozpolcen mezi úctou k Robertovi a láskou ke Claře. Brahms doprovázel Claru v těžkých okamžicích umírání manžela i po jeho smrti. Ta však nemocného skladatele v posledních měsících jeho života navštívila pouze jednou. Když Schumann 29. července 1856 zemřel, Brahms a Clara seděli ve vedlejší místnosti u dobrého oběda. Dokonce se proslýchalo, že poslední dítě Clary, Felix Schumann, měl pocházet z jejich vztahu, to je ale málo pravděpodobné.

Vztah mezi těmito dvěma byl velmi složitý, od přátelství až po velkou vášeň ze strany Brahmse. Důležitou složkou tohoto přátelství byla skutečnost, že Clara se opět mohla podílet na tvorbě hudebního génia, jako tomu bylo dříve se Schumannem. Celá série Brahmsových děl byla premiérována Clarou a klavíristka byla vždy ochotna hrát nejnovější skladby svého přítele. Pokud je poslal jiným přátelům, byla rozzlobená. Brahms Claře důvěřoval jako žádnému jinému člověku, ale během pobytu ve Švýcarsku v létě roku 1856 se oba rozhodli žít odděleně. Přesto zůstala důležitou součástí jeho života, a když nebyli spolu, komunikovali dopisy. Po smrti Clary Schumann, své velké životní lásky, kvůli hledání místa rozloučení a posledního odpočinku v Bonnu a železničnmu dobrodružství dorazil na pohřeb na poslední chvíli. Jedenáct měsíců po smrti Clary Schumann, 3. dubna 1897 brzy ráno, zemřel ve věku třiašedesáti let také Brahms jako starý mládenec, který však svého stavu litoval. Podle některých biografií byla příčinou smrti rakovina jater nebo podle nedávných informací karcinom slinivky břišní. V jeho skladbách vždy najdeme nostalgii, melancholii i mahlerovskou tragiku.

Víte že:
– Brahms, mladík se světle modrýma očima, měl hlas, který byl vysoko položen. V dospívání se za tento přetrvávající stav styděl a vymyslel cvičení, které mu však jeho hlas zničilo. Sípal a skřehotal a i ve stáří v napjatých chvílích se mu hlas lámal.
– Píseň Junge Liebe I (Meine Liebe ist grün wie der Fliederbusch), op. 63/5 – napsal na verše Felixe Schumanna, nejmladšího syna Roberta a Clary.
– Brahms byl popisován jako agnostik a humanista. Oddaný katolík Antonín Dvořák napsal v dopise: „Takový člověk, taková dobrá duše – a on v nic nevěří!“
– Brahms byl vždy perfekcionista a několikrát přepracovával každé své dílo.
– V roce 1889 navštívil skladatele ve Vídni Theo Wangemann, zástupce amerického vynálezce Thomase Edisona, a pozval ho, aby provedl experimentální nahrávku. Zahrál na klavír zkrácenou verzi svého prvního Uherského tance a polku mazur Josefa Strausse Die Libelle. Ačkoli mluvený úvod ke krátké skladbě je zcela zřetelný, hra na klavír je do značné míry neslyšitelná kvůli silnému šumu.
– Čtyři velmi vzácné fotografie starého Johannese Brahmse jsou v současné době uchovávány v Kongresové knihovně ve Washingtonu v dokumentech po houslistovi Henryku Szeryngovi. Byly pořízeny v roce 1896 během soukromého festivalu na zámku Hagerhof v Německu. Fotografie budou vystaveny v rámci mezinárodní výstavy v Cremoně ve dnech 28. – 30. září 2018.

Citáty a rčení:
„Nikdo by nikdy neměl zapomínat, že vlastním zdokonalováním jednoho díla se učí a získává víc, než kdyby dalších dvanáct začal nebo zčásti dokončil.“
„Není těžké komponovat, ale je nesmírně těžké nechat spadnout nadbytečné noty pod stůl.“
„Pokud nemůžeme psát takovou krásu jako Mozart, pokusme se alespoň psát s jeho čistotou.“
„Bez řemesla je inspirace pouhou třtinou třesoucí se ve větru.“
„Skutečný Brahms není nic víc než sentimentální smyslnost.“ (George Bernard Shaw)
„Brahmsovy variace jsou lepší než mé, ale moje byly napsány dříve než jeho.“ (Ferenc Liszt)