Český a německý koncertní život vedle sebe
Do roku 1918 se rozvíjel ve dvojjazyčném Brně český i německý koncertní život vedle sebe ve vzájemné konkurenci. Roku 1881, devatenáct let po založení německého Brünner-Musikvereinu, byla ustavena Beseda brněnská, zahrnující i Leošem Janáčkem založený amatérský Český orchestr. Janáčkovy ambicióznější projekty, které směřovaly ke zkvalitnění českého hudebního života Brna, se však nedařilo realizovat bez německých profesionálních výpomocí, což vedlo k rozkolu a rozchodu skladatele s Besedou brněnskou. Německá komunita v roce 1902 výrazně získala založením osmdesátičlenného orchestru Brünner Philharmoniker z kádru hráčů německého divadla. Návštěva koncertu se stala v těch dobách pro Brňany obou národností demonstrací národní identity.
Po vzniku Československé republiky se váhy výrazně vychýlily na českou stranu. Již v roce 1919 získal český koncertní život novou dynamiku organizací abonentního cyklu koncertů symfonické hudby díky agilnímu Františku Neumannovi, šéfdirigentovi orchestru Národního divadla v Brně. Pravidelné koncerty divadelního orchestru doplňovala koncertní činnost amatérského Helfertova orchestrálního sdružení, jež vedl známý muzikolog. Krátce po založení brněnského studia Československého rozhlasu v roce 1924 se zrodil kolem klavíristy a divadelního dirigenta Břetislava Bakaly zprvu velmi skromný „zábavní“ orchestr, základ budoucího rozhlasového tělesa. Postupně se rozšiřoval a po zabrání Sudet v roce 1938 se do něho přesunuli další zkušení profesionálové ze zrušeného ostravského studia, později i ze Slovenska. Bakala jako dirigent přivedl ve válečných letech brněnský rozhlasový orchestr na velmi vysokou úroveň a orchestr pořádal vlastní abonentní cyklus. Hlavní náplní činnosti však zůstávala nahrávací práce v rozhlasových studiích.
Profesionálním orchestrálním tělesem, jehož činnost spočívala výhradně v koncertní činnosti, byl 1. ledna 1951 založený Symfonický orchestr kraje Brněnského. Jeho hráčský kádr se formoval ve válečných letech na brněnské konzervatoři kolem osobnosti Zbyňka Mrkose. Rychlý umělecký vzestup přineslo poválečné působení mladého šéfdirigenta Václava Neumanna. Také Symfonický orchestr kraje Brněnského pořádal v krajské metropoli vlastní abonentní koncertní řadu, jednotlivé programy pak reprízoval v dalších místech kraje. Obě tělesa, rozhlasové i krajské, měla svůj okruh obecenstva a v Brně si zdravě konkurovala. Překážkou u obou byl nízký počet hráčů, který omezoval výběr repertoáru a prakticky neumožňoval uvádění skladeb rozměrnějšího obsazení.
Rozhodnutí shora
Myšlenka spojit oba orchestry se nezrodila v žádném z nich, nýbrž přišla shora, z nadřízených orgánů, především z pražského ministerstva kultury, vedeného tehdy Ladislavem Štollem. Významnou roli v tomto procesu hrála silně destruktivní tendence ústředního vedení Československého rozhlasu v Praze, které vidělo ve fúzi jedinečnou příležitost zbavit se navždy brněnského rozhlasového orchestru jako konkurenta pražských rozhlasových symfoniků. Ministerští potentáti se zase zhlédli v sovětském vzoru a chtěli vytvořit státní filharmonii jako velké (a hlavně jediné) centrum profesionální hudební kultury moravské metropole. Aby záměry tak či onak neomezily dosavadní kulturní nabídku, byl dotčeným stranám dán prostor k diskuzi o plánované fúzi, což se ukázalo důležité.
Přípravná jednání probíhala již od počátku roku 1955 a zúčastnily se jich delegace z obou orchestrů. Silnější pozici ovšem měli od počátku zástupci orchestru rozhlasového (jako staršího a zkušenějšího), který měl do nové filharmonie v počtu 62 členů přejít jako celek, doplněný 42 vybranými hráči z orchestru krajského. Umělecké vedení bylo svěřeno dosavadnímu rozhlasovému šéfdirigentovi Břetislavu Bakalovi jako zkušené umělecké osobnosti. Na pozici dirigentů byli vybráni Otakar Trhlík z rozhlasového orchestru a Zbyněk Mrkos z krajského, posledně jmenovaný rovněž ve funkci sbormistra, neboť pod křídla nové Státní filharmonie Brno měl přejít velký smíšený sbor Besedy brněnské. Václav Neumann, umělecký šéf krajského orchestru, měl ve svazku filharmonie zůstat jen tak dlouho, než pro něj ministerstvo kultury nenajde jiné vhodné místo.
Hráči obou těles přijímali novou perspektivu vesměs s obavami jako existenční nejistotu, někteří přímo jako újmu. Své kolegy, delegáty pověřené vyjednáváním o sloučení, nazývali nepokrytě „hrobaři“ a ostrakizovali je. Jiné mrzelo, že budou muset uvolnit své dosavadní vedoucí pracovní pozice. První hráči dechů krajského orchestru měli totiž přejít v novém tělese ke druhým nástrojům, což brali jako nespravedlnost, i když se téměř všichni v nově formovaných pětičlenných sekcích postupně vrátili k prvním partům jako zástupci vedoucích skupin.
Kontroverze obzvláště hrozila v případě určení koncertních mistrů a vedoucích hráčů smyčců: na těchto pozicích působili totiž v krajském orchestru členové tehdy již poměrně známého Janáčkova kvarteta, kteří se zrovna vrátili ze zahraničního turné do Egypta, Libanonu a Sýrie. Konflikt zažehnalo ustavení Janáčkova kvarteta jako profesionálního komorního souboru zastřešeného novou Státní filharmonií. Janáčkovci získali existenční jistotu (stálé platy), zkušebnu a výhodné podmínky pro další tvůrčí činnost. V novém orchestru si odpracovávali jen část stanoveného pracovního úvazku – a to pouze v případě, že daný rozsah pracovního úvazku nesplnili komorní činností. Koncertními mistry Státní filharmonie Brno se stali první hráči rozhlasového orchestru. Administrativa přešla do nové instituce vesměs z orchestru krajského.
Fúze v chvatu
Konec roku 1955 zastihl obě tělesa v mylném dojmu, že očekávaná fúze se uskuteční během září 1956 se zahájením nové koncertní sezóny. Zatím ještě mnohé zůstávalo nedořešeno. Symfonický orchestr kraje Brněnského měl před sebou 1. ledna 1956 novoroční koncert z děl Petra Iljiče Čajkovského (Slavnostní předehru 1812, Houslový koncert D dur, 6. symfonii h moll Patetickou) s dirigentem Zbyňkem Mrkosem. Hudebníky rozhlasového orchestru však těsně před Vánocemi zasáhlo jako blesk z čistého nebe oznámení, že rozhlas ukončuje k 31. prosinci 1955 jejich zaměstnanecký poměr a s penězi na jejich mzdy v rozpočtu na rok 1956 již nepočítá! Situace vyžadovala okamžité řešení. Tak se stalo, že rozhlasoví hráči před Silvestrem zasedli ke společným zkouškám s krajskými symfoniky na novoroční koncert s tím, že ke spojení dochází od 1. ledna 1956. Nová Státní filharmonie Brno se tedy zrodila – navzdory všem koncepcím, rozvahám a plánům – náhle a v poměrném chvatu. Plakáty a programové brožury novoročního koncertu byly už vytištěny, tak se historicky první koncert Státní filharmonie Brno 1. ledna 1956 konal ještě pod hlavičkou Symfonického orchestru kraje Brněnského.
Slavnostní inaugurační schůze nové státní instituce proběhla 4. ledna 1956 v Barokním sále Místodržitelského paláce v Brně. Zakládací listina stanovila, že nová Státní filharmonie Brno bude plnit dosavadní funkce obou zaniknuvších těles. Znamenalo to především, že trvalou součástí její práce se stane nejen koncertní, ale i nahrávací činnost pro Československý rozhlas, a to ve stanoveném rozsahu 70 nahrávacích frekvencí ročně.
Již bez známek improvizace, o to však slavnostněji vyzněla následující dvojice filharmonických koncertů 18. a 19. ledna 1956. Na prvním zazněly pod Bakalovým řízením Smetanovy fanfáry k opeře Libuše, Janáčkova rapsodie Taras Bulba a Dvořákova Novosvětská symfonie, o den později pak Beethovenova předehra Leonora III. a monumentální Devátá symfonie „S Ódou na radost“, rovněž s dirigentem Břetislavem Bakalou. Mohutné obsazení nového tělesa zapůsobilo na návštěvníky impozantně.
Další programy Státní filharmonie Brno pak byly vždy již hrány dvakrát: ve čtvrtek pro dosavadní abonenty rozhlasového orchestru, v pátek pro předplatitele orchestru krajského. Nový kolektiv se pozoruhodně rychle sžil muzikantsky a prokazoval od počátku vysokou míru profesionality. Velké obsazení (konkurzy byla doplněna ještě čtyři volná místa) umožnilo interpretovat rozměrná díla symfonického repertoáru v reprezentativním smyčcovém i dechovém obsazení.
Brzy i ti nejskeptičtější pochopili, že vznik nové Státní filharmonie Brno je zároveň novou velkou příležitostí uměleckou, jež přináší dosud netušené výzvy: velmi záhy přišly první zahraniční zájezdy, vystoupení na významných mezinárodních festivalech, gramofonové nahrávky, hostování světových dirigentů (Charles Munch, Dean Dixon, Arvid Jansons, Georges Prêtre) a sólistů (Svjatoslav Richtěr, Ida Haendel, André Gertler, Leonid Kogan). Došlo k výraznému nárůstu počtu koncertů a zrození několika stálých koncertních cyklů. Zrození Státní filharmonie Brno, ač k němu vlastně došlo direktivně na základě politických rozhodnutí, můžeme nyní, po sedmdesáti letech činnosti tohoto významného českého orchestrálního tělesa, hodnotit jako mimořádně šťastný počin.
