„Stáli jsme v kanceláři před televizní obrazovkou a jen nevěřícně se dívali jeden na druhého. Nakonec jsme celý program natočili bez publika pro Český rozhlas. Byl to velice zvláštní pocit dívat se místo do plného hlediště na prázdné sedačky, ale myslím, že se nám přesto podařilo vytvořit hezkou nahrávku. Koncert byl přesunut na červen a já se moc těším, že budu mít šanci zpívat opravdovému publiku ve Zlíně. Z mých ostatních zrušených závazků mě vedle několika koncertů a představení v ND Brno mrzí asi nejvíc koncertní provedení Zaide ve Stavovském divadle, jejíž premiéra měla být na Velký pátek. Na tento projekt jsem se mimořádně těšila, jelikož jsem před rokem zpívala árii Zaide na koncertech v Rudolfinu s Českou filharmonií. Toto provedení by pro mě tedy bylo jakýmsi milým symbolickým pokračováním. Některé projekty zůstavájí nejisté a situace se neustále vyvíjí; například můj americký debut v Cincinnati Opera v Ohiu: zrovna včera jsem se dozvěděla, že se inscenace též ruší. Měla jsem tam v létě zpívat roli První žínky v Rusalce. Mrzí mě to o to víc, že tento operní dům v této sezóně slaví 100 let od svého založení a Rusalku měli uvést vůbec poprvé. K této roli jsem se dostala díky předzpívaní. Cincinatti opera v Praze hledala několik Čechů do tohoto nastudování; nakonec si vybrali Janu Sýkorovou pro roli Ježibaby a mě pro První žínku. Dokonce nás v této složité době požádali o natočení videa pro své přátele a mecenáše, protože ještě nedávno se počítalo s tím, že celá produkce poběží podle plánu. Takže jsem u nás na Vysočině chodila po lesích a zpívala, že mám zlaté vlásky. Několik lidí se zastavilo a poslouchalo. Že se potkají s něčím takovým na svém výletě, to asi nepočítali.“
To ale není jediná vize do budoucnosti této sopranistky. Již od nové sezóny má nastoupit jako sólistka opery v Bonnu. Samozřejmě nás zajímalo, jak k tomu došlo.
„Za tento úspěch vděčím Operalii, které jsem se zúčastnila loni v Praze. Sice jsem se neprobojovala do finále, ale o tom to není. Je to o tom, že vás slyší mnoho důležitých lidí, kteří mohou rozhoudnout o vaší kariéře. Mně se z ničeho nic po několika měsících ozvala ředitelka opery v Bonnu, paní Carolin Weilpütz, a pozvala mě na předzpívání. Do Bonnu jsem jela zpívat dokonce dvakrát, nebyla to žádná předem daná věc. V porotě sedělo plno lidí, které jsem neznala, a předzpívání se zúčastnilo mnoho pěvců. Nakonec mi nabídli angažmá.“
„Plno lidí má představu, že když v soutěži – ať už pěvecké nebo jakékoliv jiné – neodejdete s první cenou, nic jste nevyhráli. Ve skutečnosti to tak ale není; mnohem důležitějsí je, že vás někdo slyší a nabídne vám práci. Pak si musíte umět říct: čert vem ty tisíce euro za první místo, moje cena je dvouleté angažmá v Bonnu!“
Zatím ale Lada Bočková žádné stálé angažmá nemá, je umělkyní na volné noze. V poslední době se objevilo několik článků o tom, jak špičkoví umělci museli v existeční tísni začít pracovat v samoobsluhách za kasou, atd.. Je na tom Lada podobně?
„Mám zázemí opravdu velké rodiny. Mám čtyři sestry a jednoho bratra, navzájem se velmi podporujeme. Samozřejmě, že výpadek v příjmech je veliký, nicméně již mám zažádáno o příspěvek od státu, tak doufám, že to vyjde. Velmi jsem uvítala i pomoc od dárců Spolku přátel hudebních talentů, kterým bych touto cestou moc ráda poděkovala.“
Jak vypadá běžný den Lady Bočkové? Jak se jí daří udržovat se v kondici pěvecky i mentálně a co dělá proti nudě dlouhých dní?
„Já se rozhodně nenudím. Na plný úvazek hlídám svého pětiletého synovce, aby jeho maminka, která je zdravotní sestra a je ve styku s nakaženými, mohla chodit do práce. Chodím každý den do přírody užívat si jaro na Vysočině, studuji nové role, které mě čekají, cvičím, vařím, čtu. Někdy mám tak nabitý program, že se ani nezastavím. Hlas cvičím denně sama s klavírem. Co zazpívám, si nahraju, posoudím a potom pracuji na technice. Naštěstí mám sousedy daleko, takže se nemusím vůbec omezovat.“
„Jako umělkyně na volné noze moc neznám takové běžné věci, jako je trávení Vánoc či jiných svátků s nejbližšími. Proto jsem moc ráda, že nyní můžu hodně času věnovat své velké rodině. Ani si nepamatuji, kdy naposledy jsem s nimi byla na Velikonoce. Nastalá situace mě samozřejmě netěší, ale nemá smysl naříkat a trápit se něčím, co teď nemůžeme změnit. Snad nás tato situace naučí více si všeho vážit, protože nic není samozřejmost. Neskutečně se těším na ten pocit, kdy opět vkročím na jeviště. Je mi jedno, kde to bude, ale věřím, že je vše na dobré cestě. Žiji, abych zpívala.“ dodává Lada Bočková. A snad v létě, na podzim… na shledanou v koncertních síních.
