Mezi jeho zrušenými závázky byl Don Giovanni ve Slovenském národním divadle v Bratislavě, Boris Godunov na jeho domácí scéně ve Stuttgartu, či oratorium Eliáš od Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, které mělo zaznít pod taktovkou Petra Altrichtera a se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK v Obecním době. Přes tyto zrušené závázky si ale pěvec musí udržovat kondici, nemůže si dovolit prázdniny. Což ovšem bez zavedeného programu, cvičení, korepeticí či zázemí divadla jde dost ztěžka.
„Vím, že je v těchto chvílích těžké najít pozitiva, ale moje tělo i hlas i mysl zažívají konečně klid, po kterém jsem tak dlouho toužil. Zničehonic mám tolik času na každodenní jógu, domácí cvičení, dvakrát denně mám online hodinu zpěvu s mým tutorem v Itálii, za což jsme neskutečně vděčný. A díky technologiím, které nám to umožňují! Přesto mi zbývá daleko víc času, než na co jsem zvyklý. Přiznám se, že občas nevím, co s ním dělat. Je velmi těžké najít motivací jak pro zpěv a cvičení, nicméně se každý den snažím udržet určitý program či rituál a za žádných okolností si neříkám, že mám ještě na to či ono plno času. Rozhodně bych nechtěl skončit celý den na sofa před televizí.
Je ovšem pravda, že daleko větší motivaci potřebuje moje mysl. Já narozený v roce 1992, jsem nikdy nezažil, že by se zkrátka něco nesmělo. Myslím si, že to je pro moji generaci a pro celou společnost velkou lekcí toho, že nic není samozřejmostí.“
Petr se snaží celou situaci zpříjemňovat svým fanouškům na sociálních sítích milými domácími videi, kde pokaždé přednese nějakou árii či píseň, třeba při vaření. A jak se náš mladý tenor vyrovnává s touto situací jako člověk? Co dělá proti chmurám a nepřízni všech nařízení, se kterými všichni žijeme?
„Mně osobně pomohlo vystavování se chladu, kterému jsem se naučil od „ledového muže“ Wima Hofa, a to jak v hlasové technice, tak v tom, abych žádným chmurám nepropadal. Nic vás nevyvážených obav a pocitů nejistoty nezbaví tak, jako ponoření se do ledového jezera. V tu chvíli vaše celá bytost myslí jen na to, jak se vyrovnat s chladem. Je to opravdu úžasná chvíle, která vám dodá určitý pocit klidu. Jezero na to ani nepotřebujete: stejného pocitu dosáhnete i v ledové sprše. Já sám mám obavy a strach ne tolik o sebe, ale o ostatní. Vím že se z toho dostaneme a dřív nebo později se uvidíme na prknech, co znamenají svět. Hlavně ve zdraví.“
Věru odvážná rada od Petra Nekorance, kterého na konci sezóny čeká Don Pasquale Stuttgartu a Vilém Tell v Mnichově. Doufejme, že se tato představení uskuteční!
