Na úvod musím konstatovat, že po rozporuplných pojetích operních titulů, které pod vedením Veroniky Kos Loulové uváděl operní soubor v předchozí sezóně (např. Sedlák kavalír a Komedianti od dua R. Leoncavallo a P. Mascagni, Jenůfa od Leoše Janáčka, W. A. Mozartův Titus), se představení Toscy – patrně i pod vlivem nového uměleckého šéfa Jiřího Přibyla a jeho koncepce „Návraty ke krásám“ – vyznačovalo svěžím uměleckým přístupem.
Režie se opět ujala Daniela Špinar, která v Moravském divadle uvedla v minulé sezóně oceňovaný Modrovousův hrad od Bély Bártóka. Do inscenace Toscy se kromě sólistů zapojil i divadelní sbor a orchestr Moravského divadla. Všichni dohromady skvěle spojili požadavek tradiční operní výpravnosti s moderním režijním pojetím. Režisérka Daniela Špinar zdůraznila psychologickou hloubku postav a současnou relevanci Pucciniho dramatu – dle jejích vlastních slov toxický milostný trojúhelník a zneužívání moci působí alarmujícím dojmem i dnes.
Plátno malíře Cavaradossiho a podobnost s šaty Toscy z prvního jednání byly krásným detailem, který zároveň podpořil jejich vzájemnou chemii. V této souvislosti je nutné dodat, že každé jednání neslo svůj vlastní vizuální charakter – první je barevné, romantické a patří bezstarostnému, v podání Mickaela Spadacciniho možná až lehkomyslnému malíři Cavaradossimu. Druhé vystihuje strohý, „nalinkovaný“ a krutý svět barona Scarpii, kterého ztvárnil Jiří Sulženko. Vizuálně je scéna podtržena digitálními obrazovkami, které mají evokovat policejní sledovací systém. Dle slov režisérky má tento Scarpiův svět přeneseně představovat i „jeho vnitřní vězení, neschopnost projevit lásku“. Třetí jednání se nese v snové, svatební atmosféře Toscy (Radoslava Müller), je v něm však zároveň skryto něco tragického. Za skvělými kostýmy stála Linda Boráros, která spolupracovala s Danielou Špinar již v roce 2023 při přípravě inscenace Modrovousův hrad.
První dějství je tradičně otevřeno vstupem Cesara Angelottiho (Daniel Kfelíř), který vbíhá do kostela a skrývá se ve zpovědnici, aby posléze přišel malíř Mario Cavaradossi (Mickael Spadaccini) a pokračoval v práci na obraze Máří Magdalény. V úvodu prvního dějství zazněla i známá tenorová árie Recondita armonia ve Spadacciniho podání: malíř Cavaradossi popisuje „skrytou harmonii“ a podobnost Máří Magdalény a Florie Toscy, jeho milenky. Árii tenorista přednesl technicky bezchybně, projev se vyznačoval čistým legatem s patřičným dramatickým nábojem.
Po sérii operních dialogů s Angelottim se objevuje žárlivá Tosca (Radoslava Müller), která chce s Cavaradossim strávit noc v jeho vile. Jako zjevení pro mě bylo následné vstoupení Scarpia na scénu: Jiří Sulženko v celém svém výstupu dokázal ztvárnit krutého tyrana, který je navyklý dostat to, co chce. I za cenu fyzického násilí – to bylo znázorněno jezdeckým bičem, který po celou dobu svíral v ruce a dokázal ho i herecky využít. Zároveň jeho kostým evokoval drsnost a dominanci, dokonce i jistý nádech sadomasochismu, přitom odrážel jeho krutou a manipulativní povahu. Perfektně vystihl zlomyslnou a škodolibou radost, když jako Scarpio odhalil svůj záměr zmocnit se Toscy jako ženy a Cavaradossiho dát popravit. Závěr prvního jednání, tedy sborové „Te Deum“, se Scarpiovým výkřikem „Tosco, pro tebe zapomínám i na Boha!“ bylo mrazivé a mělo požadovanou emoční sílu.
Druhé dějství, které se kompletně odehrávalo ve „světě“ barona Scarpii, se vyznačovalo především výborným hereckým výkonem Radoslavy Müller, dokázala mistrně přetvořit žárlivou a temperamentní nadějeplnou Toscu z prvního jednání v ženu, která se pod tíhou hrůzné skutečnosti, že Scarpia mučí jejího milence Cavaradossiho, postupně láme a propadá napětí a zoufalství. Její projev v árii Vissi d’arte byl dojemný a zároveň pronikavě pravdivý, zachycující vnitřní konflikt mezi láskou a zoufalstvím.
Intenzivním okamžikem inscenace se stal akt vraždy Scarpia – místo tradičního nože byla použita jehla do vlasů, což scéně dodalo chladnou, dramatickou naléhavost. Zároveň ho po vykonání vraždy přikryje svými rudými šaty. Na tomto místě je nutné říct, že symbol šatů hraje v inscenaci svou roli. Tosca si totiž z klece, jež představuje vězení – které se stane místem vraždy – současně odnáší šaty, které jí vzal Scarpia, aby se s nimi „potěšil“. Původně v nich byla oděna v prvním jednání, přišla v nich za Cavaradossim do kostela. To může hrát v inscenaci několik rolí: šaty představují symbol nevinnosti a ztracené bezpečí o které přišla, když je Scarpia sebral, Tosca si je posléze bere, neví však, že tentokrát již zbytečně. Odcizení šatů, provedené Scarpiem může být symbolem jeho kontroly a mocenské převahy. Když s nimi poté Tosca Scarpiu přikryje, dojde k obratu, stávají se nástrojem jejího zoufalého triumfu a pomsty. Symbolicky s nimi „zakrývá“ jeho, teď už ztracenou, moc.
Scénografie Marka Cpina byla zdařilá a promyšlená, stavěla na několika výrazných prvcích a účinně budovala významuplnou atmosféru opery, jejíž vrcholem bylo zcela jistě třetí jednání, které se neslo v snovém světě, ve světě nenaplněných očekávání Toscy. Objeví se hned na začátku scény ve svatebních šatech a tím, že je scéna rámována jako sen, význam její tragédie je posunut z čistě fyzického aktu do psychologické a symbolické roviny. Divák se ocitá v její mysli, na hranici reality a přání. Ještě předtím samotným závěrem je však přiveden Mario, který vzpomíná v árii E lucevan le stelle na krásné chvíle s Toscou. Mickael Spadaccini zde skvěle uplatnil svůj znělý tenor. Árie je psána ve velkých, dlouhých frázích – tenorista si velmi dobře rozvrhl dechovou kapacitu tak, aby hlas „nesedl“ předčasně. Zvlášť v pasážích Oh dolci baci, o languide carezze se mu povedlo zdařile vyzpívat kantilénu ve velké linii, ne po slabikách.
Následně mu Tosca sdělí, že okamžiku popravy musí hrát mrtvého a po výstřelech zůstat ležet. Cavaradossi je odveden a Tosca napjatě sleduje jeho popravu. Po výstřelech Cavaradossi padá, ale brzy zjistí, že je mrtvý – Scarpia ji zradil. Zdrcená objímá jeho tělo a pláče, zatímco se ozývají hlasy, že Scarpiovo tělo bylo nalezeno a že Tosca ho zabila. V původní adaptaci opery po těchto zjištěních Tosca vbíhá na hradby a skáče dolů z Andělského hradu. Režisérka Špinar se však rozhodla pro odlišné řešení: nechává Scarpia vstát z mrtvých, ve společnosti sboru, který je oděn do černých hábitů s kapucí. Umrlec Scarpio následně uchopí Toscu a veškerá smrt postav se tak transformuje do symbolického a univerzálního významu – Scarpia přestává být jen historickou postavou tyrana, ale stává se personifikací zla, moci, traumat a nevyhnutelného osudu, které pronásledují Toscu až do její smrti. Tento paradox – mrtvý ovlivňuje živého – v interpretačním smyslu zdůrazňuje, že minulost a mocenské násilí nelze fyzicky ani psychicky úplně překonat, a že tragédie lidské existence spočívá právě v tom, že i po fyzické eliminaci tyranie zůstává její vliv neodstranitelný: Scarpia zůstává psychologicky a symbolicky přítomen. Smrt Toscy se tak stává nejen konkrétním aktem, ale i abstraktním symbolem pronásledování, nesvobody a neodvratného osudu, přičemž dramatický akt jejího pádu získává metaforickou hloubku, která přesahuje běžný rámec operního děje.
Orchestr vedl šéfdirigent Moravské filharmonie Zsolt Hamar, který zvláště působivě zvládl náročnou scénu Mariovy popravy, dokonale vystihl napětí a dramatické vrcholy a udržel vynikající souhru orchestru se sólisty. Moravské divadlo uvedlo skvělý titul a dík za to patří všem, kdo se na inscenaci podíleli. Na závěr si dovolím být osobní a konstatovat, že celý operní večer ve mně zanechal hluboký dojem: sólistické výkony, precizní práce orchestru a vizuálně promyšlená režie se spojily do působivého celku. Olomoucká inscenace Toscy potvrzuje, že Pucciniho drama dokáže oslovit i dnešního diváka a zanechat v něm silný emocionální zážitek.
Giacomo Puccini: Tosca
Premiéra 19. září 2025, 19:00 hodin
Moravské divadlo Olomouc
Libreto: Giuseppe Giacosa, Luigi Ilica
Překlad: Marie Kronbergerová
Inscenační tým:
Hudební nastudování, dirigent: Zsolt Hamar
Režie: Daniela Špinar
Dramaturgie: Viktorie Vášová
Sbormistr: Michael Dvořák
Light design: Karel Šimek
Scéna: Marek Cpin
Kostýmy: Linda Boráros
Účinkující:
Radoslava Müller – Floria Tosca
Mickael Spadaccini – Mario Cavaradossi
Jiří Sulženko – Baron Scarpia
Daniel Kfelíř – Cesare Angelotti
Oto Nouzovský – Kostelník
Raman Hasymau – Spoletta
Radim Šimeček – Sciarrone
Jan Vaculík – Žalářník
Maxmilian Leszczynski – Pasáček
Sbor Moravského divadla Olomouc
Orchestr Moravského divadla Olomouc
Dětský pěvecký sbor BoDo centrum pod vedením Hany Vyroubalové
