Zápisník Jindřicha Bálka (4)
Někdy má obyčejný koncert docela velkou publicitu – a jindy je mimořádně podařený koncert téměř utajen. Tím druhým byl teď ve středu závěrečný koncert sezony Českého spolku pro komorní hudbu. Vystoupil na něm violoncellista Tomáš Jamník za doprovodu klavíristy Ivo Kahánka.
Byl to koncert podvečerní, ale Sukovu síň už jsem dlouho neviděl takhle plnou. Kromě abonentů nechybělo mnoho spolužáků a známých. Bylo potřeba přinést mnoho židlí, což tento trochu neosobní a kontaktu hráčů s publikem dost nepřející sál velmi zlidštilo. Čekal jsem podvečerní kratší formát, ale nakonec to byl velkorysý recitál, i s přestávkou dvouhodinový.
Na programu byla Dvořákova Polonéza A dur, málo známé, ale vděčné dílo. A o dvou Slovanských tancích, které přišly pak, to platí ještě více. Následovala Sonáta pro violoncello a klavír Jiřího Gemrota, profesionálně napsaná skladba, ne právě objevná, ale posluchačsky vděčná. Jakoby se postupně střídaly reminiscence na všechny možné klasické autory. A druhá polovina koncertu byla ještě vydařenější: Balada a Serenáda op. 3 Josefa Suka – zejména Balada, ač rané dílo, otevírá svět velkého sukovského citu. Ale jednoznačný vrchol: závěrečná Brahmsova Sonáta č. 1 e-moll pro violoncello a klavír. To nemuselo být takové překvapení, je to jeden z nejpůsobivějších kusů violoncellové literatury. Rozsáhlá a na Brahmse nebývale melodická první věta je vystřídána menuetem a třetí závěrečnou větu tvoří parafráze na jednu část Bachova Umění fugy.
Tomáš Jamník všechny přesvědčil plným a krásným tónem, precizností, ale i velkou bezprostředností přednesu. A s Ivo Kahánkem už tvoří téměř zavedené duo. Je to dobře, protože ta míra vzájemného vyladění, i osobního je důležitá a vzácná. Kromě jiného už společně nahráli dvě CD pro Supraphon, velmi přesvědčivé debuty i v náročném repertoáru (Martinů, Sluka, Eben, Kabeláč…). A hrají společně i jako klavírní trio (s houslistou Janem Fišerem), dříve Trio Concertino, nově přejmenované na Dvořákovo trio. Dvořákovo jméno si překvapivě žádný soubor tohoto složení dosud nevybral a tato sestava mu určitě ostudu neudělá. Jak to bude s příležitostmi koncertovat, ale ukáže čas. Každý z hudebníků se chytá všeho zajímavého, co dnešní hudební svět nabízí – a věřme, že budou dobře vybírat.
Violoncellista Tomáš Jamník má za sebou jedinečnou zkušenost jako akademista Berlínské filharmonie. A pro školní rok 2012/2013 je asistentem Jense Petera Maintze na berlínské Univesität der Künste. Berlínská zkušenost je sama o sobě něco pozoruhodného, což Tomáš Jamník potvrzuje při každém setkání. Ta zajímavost ale není dána jenom možností hrát na „prestižních pódiích“ a zažít všechny možné slavné umělce. Berlín je pozoruhodně živé město. Studenti tu například pořádají „domácí koncerty“, kdy se hraje v úzkém přátelském kruhu v některém z bytů… Když jsem tohle slyšel, dlouho jsem vzpomínal, kde se podobná atmosféra vyskytuje. Člověk to zná spíše knih, nejčastěji z pamětí slavných hudebníků. Pro interpretaci hudby jsou ale podobné kruhy přátel životodárnou záležitostí, která inspiruje ty nejzajímavější umělecké výkony. V Praze jsme v tomto směru mnohem neosobnější. Domácí muzicírování samo o sobě ještě nikdy nevypěstovalo světového sólistu. Ale bez skutečně vřelého kontaktu blízkých lidí, kteří se dovedou podpořit ve svém nadšení a zaujetí, bude koncertnímu životu něco chybět.
Možná i proto byla atmosféra v Sukově síni tuto středu o tolik jiná, než na pražských koncertech často bývá. A přitom nebylo potřeba žádných vnějších efektů, reklamy, a dalších rádoby oživujících prvků. Byl to vlastně úplně normální vydařený koncert – a vlastně jsem byl překvapen, proč to uprostřed dnešního hudebního byznysu člověk považuje za takovou vzácnost.
Autor je redaktorem Českého rozhlasu-Vltava
