Jaká bude Státní kulturní politika 2021–2025+?

Ministerstvo v novém přístupu více reflektuje kromě své jádrové agendy ještě širší kontext tzv. kulturního a kreativního sektoru, což je tendence patrná v celé EU. K cílům, které si Ministerstvo ponechává jako základní agendu, patří: zaprvé „zvyšování dostupnosti a přístupnosti kultury“, kde řeší nad rámec například volné vstupné do Národní galerie nebo zajištění kulturní služby s lepší spoluprací v kofinancování s krajskou a místní správou. Za druhé „účinná péče o kulturní dědictví“, v níž bychom si přáli nejen podporu digitalizace, ale především soustavnou fyzickou péči o fondy (v hudbě například hudební nástroje) a za třetí „rozvoj živého umění“, kde se jedná v resortu jak o udržení sítě organizací (orchestrů, divadel, knihoven, muzeí, galerií), tak i o postavení umělců (s. 7).

K těmto třem klíčovým cílům pak přidává oproti původnímu dokumentu další tři, a to za čtvrté „rozvoj kulturních a kreativních odvětví“ na základě souvisejícího dokumentu „Strategie rozvoje kulturních a kreativních odvětví“. Ministerstvo kultury v této funkci má sloužit především jako kontaktní a koordinační místo, které se má zabývat obecnými otázkami právního a finančního prostředí včetně aktuálního úkolu „Národního plánu obnovy“ pro oblast kultury především ve spolupráci s Ministerstvem průmyslu a obchodu, za páté v důsledku „širší role kultury“ se MK rozhodlo věnovat užší spolupráci i s dalšími resorty kromě MPO, a to MMR, MPSV, MŠMT, MZV a MŽV a za šesté přistupuje k transformaci úřadu Ministerstva tak, aby mohlo tyto komplexnější úkoly plnit (s. 7–12). K této transformaci patří především lepší technické vybavení, personální posílení, zřízení pracoviště pro ona kulturní a kreativní odvětví (které již existuje), transformace Státního fondu kultury, Fondu kinematografie do Fondu audiovize a perspektivně možná i zřízení Fondu hudby. Od delimitace této agendy si MK slibuje především větší flexibilitu financování nevázaného na fiskální rok a možnost dalších finančních zdrojů. Co bude případně znamenat tento krok pro resort, který usiluje o posílení své pozice, bude patrné až v budoucnosti, protože může stejně tak znamenat spíše jeho politické oslabení. Co bude znamenat pro dotační praxi zejména pro živé umění, bude záviset na strukturaci fondů a průhlednosti správy majetku a případné řevnivosti oborů uvnitř sektoru. Ministr nechce tyto kroky uspěchat, zřejmě i z důvodů poučení z historie Státního fondu kultury. 

Dokument má pak v neposlední řadě sloužit „jako podklad pro veřejnou debatu o nutnosti alokace jednoho procenta ze státního rozpočtu na státní programy rozvoje kulturního a kreativního sektoru“ (s. 13). K tomu je třeba poznamenat, že ono jedno procento má nyní pokrýt širší rozsah činností, než tomu bylo dříve, ačkoliv o jednom procentu se diskutuje již od převratu (a to bez částky určené pro církve).

Část dokumentu je věnována „Analýze současného stavu kulturního a kreativního sektoru v ČR“, především z dat do roku 2018 (dostupná data mohla být zahrnuta minimálně do roku 2019, ale zřejmě k řešení došlo vzhledem k délce zpracování dokumentu) s přidanou kapitolou zkušeností z období pandemie. 

Z uvedené analýzy vyplývá, že se daří udržet nadprůměrné kulturní prostředí v rámci EU, co se týče dostupnosti kultury i zájmu obyvatel o kulturu. ČR je čtvrtou zemí v pořadí EU v míře výdajů na kulturu (podle statistik Českého statistického úřadu), přičemž zájem je relativně rovnoměrně rozložen do všech oborů. V roce 2018 zjištěný objem produkce v kulturním sektoru dosáhl 2,09 % (255,2 mld. Kč) na celostátní produkci. Pro ekonomicky školené – úroveň hrubé přidané hodnoty (HPH) dosáhla 2,19 % (105,2 mld. Kč) z celkového HPH. Podíl na HDP představoval 1,47 % (78 mld. Kč). Rozdíl v porovnání s HPH je dán relativně nízkou úrovní daní v kulturním sektoru a naopak vysokou částkou přijatých provozních dotací. Z dostupných údajů vyplývá, že v roce 2018 pracovalo v kultuře 112,4 tisíc pracovníků, z toho 23,9 tisíc dobrovolníků bez nároku na odměnu. Celkový počet lidí zapojených do sektoru byl odhadován na cca 214,3 tisíce osob, přičemž zde není zohledněn širší kontext kreativních odvětví. Co se týče toho jednoho procenta, tak se stále dlouhodobě pohybujeme (když odečteme náklady na církve a později restituce) okolo 0,7%. To je skutečně dlouhodobý stav.

Ministerstvo kultury nadále člení sektor na „část zaměřující se z větší části na produkci ekonomických hodnot a na část zaměřující se z větší části na produkci hodnot společenských a uměleckých“ (s. 20), přičemž ve scénickém umění (kam je zahrnována hudební produkce bez nahrávacího průmyslu) je míra průměrné soběstačnosti kolem 34,9% (samozřejmě mimo etapu provozních restrikcí). To odpovídá i hodnotám, které jsme uváděli u orchestrů. Pokud se porovnávaly hrubé měsíční mzdy, tak i v roce 2018 byly nadále podprůměrné (v hudbě s výjimkou mezd České filharmonie) a tento trend spíše posiloval.

Koronavirová etapa navíc odhalila zásadní rozdíl podmínek práce SVOČ a umělců ve svobodném povolání, a to i těch, kteří dlouhodobě spolupracují s tzv. „kamennými divadly, nebo orchestry“. Ze scénických umělců jsou nejvíce postiženou skupinou zřejmě tanečníci vzhledem k náročnosti výkonu, zdravotním rizikům, délce kariéry a odměnám, které většinou nezahrnují přípravu představení. Rozevřely se nůžky mezi umělci smluvně zajištěnými u veřejně dotovaných organizací a samostatnými umělci a nezávislými, projektově pracujícími organizacemi. Této problematice se Ministerstvo kultury chce věnovat ve spolupráci s MPSV mimo jiné v právní úpravě tzv. Statusu umělce, který by měl jasněji definovat sociální, smluvní a dotační podmínky.

„Status“ bývá v zemích, který jej mají definovaný vymezený různě (vzděláním, podílem celkového výdělku, expertním nebo společenským kreditem, nejlépe kombinací těchto kritérií). K diskusi je, které další profese vázané na tvorbu by měly být takto ošetřeny. Tato debata probíhá i na evropské úrovni, ve které se navíc očekává možný příliv umělců do Evropy nejen z Asie, ale i z Ameriky, kde v období koronavirových restrikcí byly podmínky sociálně náročnější.

Spolupráce resortů zejména s MPSV, MŠMT a MZV, stejně jako primárně dlouhodobé podhodnocování významu ocenění lidské práce, je dlouhodobě předmětem doložitelných připomínek a dopisů ministrům od roku 1989. Podhodnocení nejen v dotovaných institucích, ale především v projektech. Stejně jako u samostatných umělců se i u projektových manažerů počítá spíše s jednorázovou odměnou, která obvykle nedosahuje ani výše jednoho platu za celou dobu přípravy a realizace. I tak je pak ve vykazování odměna většinou hrazena z vlastních příjmů. To je také jeden z důvodů, proč se většina projektů dotovaných z grantových řízení resortu prakticky nerozvíjí a zůstává z tohoto hlediska na poloamatérské bázi. Ne z důvodu nekvality projektového vedení, ale proto, že tato práce není adekvátně zaplacena (mluvíme o grantovém řízení, tudíž nekomerčních aktivitách). Měli bychom tedy testovat Ministerstvo, zda tvrzení, že „investice do lidského kapitálu by měly do budoucna přispět k rozvoji živého umění,“ (s. 48) vezme vážně i v této oblasti, která je na dotacích závislá, protože zejména u menších a inovativních projektů je pro sponzory neatraktivní. Ve spolupráci s MPSV a MŠMT by se pak měly připravovat i smysluplné rekvalifikační programy.

Součástí péče je samozřejmě také zkvalitnění celkových podmínek. K takovým patří dostupná informatika a poradenství, které mají být nadále ukotveny jak v příspěvkových organizacích resortu, tak na resortu samotném (pro kulturní a kreativní sektor), nebo v republice v tzv. kreativních centrech (zatím s předjímanou dotací z Národního programu obnovy). Nevíme ovšem, jestli do těchto kreativních center budou také někde zahrnuty například i finančně dostupné zkušebny nebo nahrávací studia pro hudebníky.

Ministerstvo kultury dosud spravuje na třicet příspěvkových organizací, téměř dvě třetiny výdajů určených pro tyto instituce jsou výdaje na provoz. K organizacím, jichž se dotýká nějak agenda hudby, patří především Česká filharmonie, Národní divadlo, Divadelní ústav – Institut umění, NIPOS, Národní muzeum s Českým muzeem hudby, dále pak Moravské a Slezské zemské muzeum. I zde zůstává úvaha o transformaci správy a funkcí organizací (například sjednocení statistických služeb a jejich umístění do přímé agendy MK). Státní výdaje přitom představují přibližně 27,8 % veřejných výdajů na kulturu, cca 27,2 % spadají na kraje a 45 % na obce. Představa resortu je, že jednáním docílí závaznější nebo dokonce právně ukotvené, a tím předpověditelné participativní financování. Ministerstvo je nadále zodpovědné za podporu oblastí, které je třeba chránit před „selháním trhu“ (s. 24). V dokumentovaných výdajích ze soukromých zdrojů na kulturu je totiž například scénické umění v celkovém objemu poslední, o které má soukromý sektor zájem (podle údajů ročenek NIPOS), o něco lépe je na tom kulturní dědictví, dále výtvarné umění. Nejlépe, jak lze předpokládat, si vede reklama, audiovize a interaktivní technika.

Shrneme-li to: zásadním úkolem, který si Ministerstvo dokumentem předsevzalo, je zajistit větší politickou váhu resortu, získat větší finanční objem prostředků, v širším kontextu pečovat o lepší právní prostředí a spolupráci s resorty i se státní správou, udržet a inovovat síť kulturních organizací, které by měly být dostupné veřejnosti i nezávislým umělcům, podporovat reprezentaci české národní kultury ve spolupráci s MZV, což se dosud nedělo (pod čarou – v prioritách nejsou uvedeny výroční projekty typu Smetana 2024 nebo Rok české hudby), pečovat o tzv. „lidský kapitál“, aby nedocházelo k odlivu kvalitních lidí ze sektoru nebo z uměleckého školství.

Předchozí omezující období odhalilo výrazněji nedostatky sektoru i zájmy jednotlivých skupin sektoru. Doufejme, že nedojde k programaci, která bude problematická, ať už ze strany Evropské unie nebo u nás. Kultura má zůstat plně v gesci národních států, má být rozmanitá, svobodná, ale tvořená s osobní reflexí a zodpovědností. Očekáváme spíše krizové finanční období, a tak bychom si měli být vědomi skutečných hodnot, které stojí za péči dotovanou veřejnými zdroji i synergií, které mohou prostředky ušetřit.