Jaké to je zpívat Tristana? Peter Seiffert ve Vídni

Zpívání Tristana je náboženský obřad 
(Olivier Láng – Prolog – červen 2013) 
V době tohoto rozhovoru probíhají přípravy 200. narozenin Richarda Wagnera. Máte na tento den – 22. května nějaký speciální program?

Peter Seiffert (směje se): Ne! Nic zvláštního se ten den nekoná. Bude to normální den jako každý jiný. Když jsem doma, užívám si zahradu a kvetoucí stromy, v opeře zkouším.

Takže se Wagnerem nijak zvlášť nezabýváte? Ani potají?

Peter Seiffert:
To ani nemusím, jelikož vlastně tak jako tak každý den na Wagnera narážím. Žije do určité míry se mnou, asi jako nezhoubný nádor. Někdy mi způsobuje i muka, ale celkově vzato spolu vycházíme dobře.

Existuje nějaká otázka, která vyvstala v průběhu tohoto příjemného mnohaletého soužití, jež byste mu rád položil?

Peter Seiffert: Rád bych se ho zeptal, zda odpovídám jeho představám, když stojím na jevišti a zpívám jednu z jeho velkých rolí…

Váš kolega Stephen Gould jednou řekl, že se po velké wagnerovské roli druhý den cítí jako po autonehodě. 

Peter Seiffert:
Ano, cítím se stejně. Jako po autonehodě nebo nějaké jiné nehodě. Vždyť například Tristan je ve všech ohledech hraniční, když člověk chce byť jen napůl splnit všechno, co obsahuje. Nebezpečí přetížení je velmi vysoké, asi jako v případě pěkného veterána, kterého člověk vytáhne z garáže a dlouho s ním jezdí na plný plyn. Motor se pak náhle zakoktá. K wagnerovským rolím se vždy musí přistupovat s rozumem.

Můžete i při veškerém rozumu být vystaven riziku?

Peter Seiffert: Co se mě týče – bezpodmínečně! Když se do role dobře vžiji a cítím se ve formě, rád riziko podstoupím. Také když mám v podvědomí zapsáno, že přijde ještě poslední dějství. Pro mě však platí: Když milostivý Bůh chtěl, abych se dostal tak daleko, pak prostě musím trochu riskovat. Znám protiklad: Jeden americký zpěvák se chtěl stát velkým Lohengrinem, vždy zpíval pouze italsky a dopřál si spousty odpočinku. Skončilo to tak, že nemohl odzpívat ani Bohému, natož pak Lohengrina. Jednoduše se ušetřil k smrti. To je chyba! Člověk musí otevírat dveře, jít kupředu. Dokud to jde. A když už to najednou nepůjde, pak je čas odejít.

Podvědomí sem, podvědomí tam. Existují chvíle, ve kterých se prostě necháte unést a sebekontrola selže?

Peter Seiffert: Můj milý profesor na vysoké škole mi řekl: Když zpíváš Rodolfa v Bohémě, musí plakat lidé – a ne ty. To je pak samozřejmě úplně špatně. Ale pro mě přesto ještě stále neplatí: „Che gelida manina“ –  zpívat a myslet při tom na klobásu. Nýbrž: miluji oheň a chci, aby to, co dělám, působilo opravdově. Proto tóny trochu protahuji. Proto chci, aby to zářilo. Aby to na místě, kde stojím, udělalo „třesk“ a z dalšího místa k tomu byl slyšet klavír. A že to u Richarda Wagnera smí znít italsky. Mým velkým vzorem je Max Lorenz, existuje například jeden záznam hry Tristan a Isolde s ním, kterou dirigoval Robert Heger. Všechny tóny sice nesedí, ale je to tak dramatické a napínavé! I přesto, že jsem úplně jiný druh člověka, než je Lorenz, je pro mě vzorem, co se napětí a dramatičnosti v jeho tvorbě týče.Pojďme k aktuálnímu Tristanovi: Spočítal jste, kolikrát jste tu roli již nazpíval? 

Peter Seiffert: Ne, to bohužel nepočítám. Ale bylo to – pokud si dobře vzpomínám – šest nebo sedm produkcí, takže celkem asi 30 večerů.

Od kolikátého večera máte pocit, že už role opravdu sedí?

Peter Seiffert: Řekl bych, že Tristan ve Vídni bude – doufejme – třešničkou na dortu. A samozřejmě se člověk musí na takovou roli opakovaně dívat a také ji technicky zdokonalovat, proto u Tristana upřednostňuji nové produkce, ne ty zbrklé. Vždy je toho spousta k přezkoušení! 

Kolik šancí reagovat má člověk během vystoupení v extrémních zpěvních situacích, jako je tomu u Tristana?

Peter Seiffert: To je různé. Například při aktu šílenství, tedy při třetím dějství Tristana, není absolutně žádný čas na odpočinek. Člověk musí vědět, co dělá, uprostřed zpěvu již není žádná možnost cokoli měnit. Když se stane něco s hlasem nebo má člověk knedlík v krku, již se s tím nedá nic udělat.

Může se člověk jako zpěvák nechat vést Wagnerovou hudbou, případně orchestrem?

Peter Seiffert: Spíše naopak. Když vlny orchestru zašumí, někdy si člověk myslí: Jenom nekřičet víc, než je nezbytně nutné. Takže celkově vzato člověk proti tomu něco namítá a nenechá se vést.

Vznikají při roli obtíže již při zdolávání jakéhosi pocitu štěstí?

Peter Seiffert: Člověk získá titul mistra, doktora nebo čehokoli jiného. Nazpívání Tristana je udělení řádu a pokaždé je něčím výjimečným. Já jsem v každém případě vždy šťastný, když to dobře proběhne a povede se mi do jisté míry splnit to, jak jsem si to představoval.

Znamená to také, že jste si vědom toho, že se večer vydařil, a nepotřebujete nikoho „ zvenčí“, kdo by výkon ohodnotil?

Peter Seiffert: Ano. Vždy se vyskytnou detaily, na kterých to člověk sám pozná. Člověk si k tomu časem vytvoří velmi jemný cit.

Jak na vás zpětně takový večer s Tristanem působí? Člověk přece nejen dává, ale i přijímá.

Peter Seiffert: Když zpívám Tristana, stávám se stále tristanovitější. Chci přece být Tristanem! Ale důležité je, že je mezitím vždy fáze, ve které se člověk stáhne a vytvoří si odstup. I během zkoušek musí dojít k fázi, ve které si člověk dělá legraci, směje se a baví se. Neboť v této změti hudby a slov a starostí, které mají všichni zpěváci, je třeba chvil, ve kterých se napětí uvolní. A tak doma nejsem tragický hrdina, nýbrž se jednoduše snažím být původním rýnským Petrem Seiffertem. 

Je Tristan pro pěvce – pomineme-li jeho hlasovou náročnost – obzvlášť náročný?

Peter Seiffert: Šíleně! Když se člověk celou dobu zabývá touto tematikou, zpívá hudbu, poslouchá, vnímá, pociťuje, noří se do toho světa, pak to jde až na práh bolesti. To je hrozně zatěžující. Ale ne jen pro zpěváka, ale také pro posluchače. Ta hudba je ale tak krásná! Jenže ten světobol nelze jen tak vytěsnit. Teď v létě, když je hezky a slunečno, to člověku připadá jednodušší. Ale v zimních měsících, se studeným počasím, mlhou a vlhkostí, pak může Tristan člověka hodně deprimovat. Jako zpěvák musí člověk disponovat psychickou a fyzickou silou, aby tento kus vydržel. Tristan je v každém ohledu vrchol a konečná stanice. Pro každého z nás je neuvěřitelným pocitem, být tím Bohem vyvoleným, který smí tuto práci vykonávat. Až na malé role: všichni se musí připoutat, jde-li o Tristana!

Jako drzý Rakušan se zeptám: Je tento světobol, tato romantická touha, německým fenoménem? 

Peter Seiffert (směje se): Ne nutně. Drzý Rakušan také zná svůj slavný světobol. A tuto intenzivní touhu po něčem si každý umí představit. Všechny různé mentality… Jde také o – když se na to podíváme s odstupem – lidskost, u Wagnera to taky mělo co do činění se stárnutím, s úbytkem atraktivity, s poznáním, že člověk prostě nemůže činit rozhodnutí a potom je – když jsou špatná – opakovat. S přihlédnutím k tomu, že spontánní rozhodování někdy bude mít konec, a schopnost si spočítat, co se ve vlastním životě ještě stane.

Všichni se poutají, když jde o Tristana. V čem to tkví? Proč Wagner působí tak enormně?

Peter Seiffert: Víte, někdy to je takto. Venku svítí sluníčko a člověk si myslí: „Počasí je pěkné a rád bych zašel s kamarády na skleničku vína, musím ale na Wagnerovu operu.“ Ale po pěti či deseti minutách už je člověk uvnitř a uchlácholí ho to. Potom čas uplyne jako voda a prostě člověka strhne s sebou. Když člověk dokáže pochopit hudbu, je to jako droga. Tristan je drogovou hudbou. Toho jsem si všiml už jako dítě. Rozumím tomu, když někdo po představení Tristana řekne: „Cítím se tak vykrvácený, teď bych mohl zemřít.“

Po sérii Tristanů je s hraním na nějakou dobu konec?

Peter Seiffert: Rozhodně. Potřebuji zotavovací fázi, i když to bylo pěkné a naplňující. Proto nechci, aby se mě z mé profese lidé tázali vždy jen na Tristana.

Pauzu člověk potřebuje …

Peter Seiffert: … co se zpěvu i emocí týče!

Richard Wagner:
Tristan und Isolde
Dirigent: Franz Welser-Möst
Režie: David McVicar
Scéna a kostýmy: Robert Jones
Světla: Paule Constable
Choreografie: Andrew George
Premiéra 13. června 2013 Wiener Staatsoper Vídeň

Tristan – Peter Seiffert
König Marke – Stephen Milling
Isolde – Nina Stemme
Brangäne – Janina Baechle
Kurwenal – Jochen Schmeckenbecher
Melot – Eijiro Kai
Ein Hirt – Carlos Osuna
Ein Steuermann – Marcus Pelz
Stimme eines jungen Seemanns – Jinxu Xiahou

www.staatsoper.at

Přeložil Jerzy Cieslar
Foto Wiener Staatsoper – Michael Pöhn

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat