Jako by žijící i zemřelí vlastně jen překáželi

Texty Ivana Medka (170)

Posledním pokračováním uzavíráme kapitolu v životě Ivana Medka věnovanou Karlu Boleslavu Jirákovi, jeho ženě Blance a vzájemné korespondenci mezi Prahou a Chicagem. Po celou dobu, mezi roky 1969 a 1974, ve znamení nezištné péče o skladatelovu tvorbu a jeho odkaz. Po Jirákově smrti se to vše ocitá v rukou jeho ženy a Ivan Medek jí pomáhá načrtávat, jak má takové péče vypadat dál:

„Kdyby se podařilo dát dohromady jen např. korespondenci pana profesora, udělat soupis jeho skladeb, teoretických prací, kritických článků atd., bylo by to dost pro profesionální skupinu vědeckých odborníků. A ti budou zcela závislí na Vašich informacích a materiálech, které jim můžete připravit. Řekl bych, že takové přehledné a i trochu neosobní zpracování všech dostupných podkladů je nezbytným předpokladem ke každé další eventuální analýze, a nikdo, kdo se jednou pokusí o souhrnný pohled na Jirákovu tvorbu, se bez toho nemůže obejít. Snad je to v současnosti ještě důležitější než případné pokusy o hodnocení, které by u nás, ale i v Americe, byly nutně poznamenány omezeností informací. Zbude-li Vám při této velké práci ještě trochu času na občasné připomenutí Jirákovy tvorby interpretům v Americe a všude tam, kde k tomu máte možnost, a budeme-li se i my zde trochu snažit, aby se nezapomínalo na Jiráka-skladatele, bude to dohromady pro nás všechny úkol na mnoho let. A myslím, že nemusíme být neklidní a smutní, když se to všechno nebude hned tak dařit. Situace není jednoduchá a umění není všude posuzováno jen podle svých vlastních hodnot, ale podle řady zcela vedlejších věcí, postojů apod. To jistě víte a pan profesor se o tom také mnohokrát a dosti bolestně přesvědčil. Ale to všechno je jen věcí času, který v sobě obsahuje moudrost zrání, bez ohledu na všechny pokusy o jeho zastavení.“

3. 8. 1972

Vážená paní Blanko,

vidíte, že využívám Vašeho dovolení a oslovuji Vás tak, jak jste si přála. Děkuju za velký a milý dopis a zejména za přehled díla, který opravdu není malý. Jsou teď prázdniny, takže se nedá moc dělat, ale podařilo se mi zjistit, že Kvintet vyšel v lednu letošního roku v Pantonu. Bez velké publicity a bez článku v Hudebních rozhledech. To ovšem souvisí s celkovou situací, kdy se u nás (po kolikáté již!) přehodnocuje vývoj naší hudby v posledních letech, a nikdo zatím neví, jak to dopadne. Z hlediska vývoje hudby, dějin, skutečností a konečně i z hlediska tvorby, která žije v myslích posluchačů a živém kontaktu s interprety, to všechno není ovšem důležité, jen to někdy komplikuje možnosti praktického uplatnění. Přesto si myslím, že se podaří toto dílo, a nejen toto, zařadit na pořady některých koncertů a věřím, že by to nemuselo trvat dlouho a hrála by se i některá díla starší (nonet, písně, orch. skladby). Škoda, že některé organisace, jako byla např. Umělecká Beseda, jsou zrušeny a že Svaz skladatelů jednak nefunguje a také sám nemá dost jasnou představu o tom, co by měl v české hudbě dělat, kromě uplatňování skladeb členů předsednictva. Ale to se všechno spraví a není to jen věc času, ale také lidí, kteří přece nepřestali myslet, i když musí začínat pořád znovu.

Vím, že Vaše osobní situace není snadná, ale na druhé straně práce, která Vám zabírá tolik času, Vás vřazuje mezi lidi kolem a přináší snad pocit jisté (konečně i materiální) nezávislosti. V Praze bylo několik týdnů období tropických veder s mimořádně nízkým tlakem vzduchu, a je-li tak podobně, ovšem navíc ještě s vlhkostí ovzduší, i v Chicagu, věřím, že je dost těžko snesitelné. Snad se Vám na podzim podaří vyjet na pár dnů nebo týdnů někam do lepšího prostředí, protože bez odpočinku by to bylo asi nemožné. Měl jsem velkou radost ze zprávy o Dr. Löwenbachovi, měl jsem ho moc rád a často na něho vzpomínáme.

Jakmile budu schopen něco sjednat (pokud mi to vůbec bude umožněno), ihned Vám napíšu, protože i my zde nemůžeme stále jen čekat, ale musíme se snažit udržet hodnoty, o kterých jsme přesvědčeni, že si to zasluhují. A to je jistě Jirákovo dílo.

Přeju Vám hodně sil, zdraví a konečně i radosti, která může ze vzpomínek přerůst do přítomnosti.

Ivan Medek

Praha 18. prosince 1972

Milá paní Blanko,

na konci roku, který pro Vás znamenal těžkou zkoušku, na Vás a pana profesora mnoho myslím. Znovu Vás ujišťuju, že se tady u nás budou všichni zdravě myslící lidé snažit udělat všechno, aby Jirákovo dílo žilo nejen v cizině, ale i doma.

Přeju Vám krásné a klidné Vánoce a dobrý nový rok.

Srdečně Váš

Ivan Medek

 

Mezi prosincem 1972 a 1974 jsou dopisy ze vzájemné korespondence prozatím nezvěstné.

 

Praha 5. 12. 1974

Vážená paní Blanko,

děkuji za lístek a za všechny zprávy a omluvám se, že jsem tak dlouho nepsal. Zemřel mi bratr, byl jsem trochu nemocen a bylo mnoho a mnoho třeba zařizovat, teď snad bude všechno v pořádku, a pokud mohu pro Vás něco udělat, prosím, napište mi, budu z toho mít radost. V kultuře se toho u nás mnoho neděje a myslím, že v hudbě je zatím naše jediná skutečná kvalita v reprodukčním umění, a to ne ještě vždy a ne ve velkých souborech. Spíš ti, kteří mají možnost a odvahu (i umění) pracovat samostatně, to mohou někam dotáhnout. Otázky vztahu ke tvorbě jsou velmi složité a zejména k dílům starší generace se nikdo vlastně ani nesnaží nalézt hodnotící postoj. Každý se stará jen sám o sebe a vypadá to, jako by všichni ostatní – žijící i zemřelí – vlastně jen překáželi. Ale je to vždy znak nemohoucích, kteří se bojí zítřka a spoléhají jen na současnou příležitost. Přesto si myslím, že je stále na světě dost lidí schopných rozpoznat kvalitu, která se nikdy nemůže ztratit.

Myslím na dílo p. prof., na Vás a přeju Vám osobně krásné Vánoce, trochu klidu a radosti i úspěchů v novém roce.

Ivan Medek

Chi, 14. XII. 74

Milý příteli,

děkuji Vám za Váš dopis z 5. XII. Lituji, že jste měl tak těžký rok. Cítím s Vámi. Tušila jsem, že něco není v pořádku, když jsem od léta o Vás neslyšela. Bohužel ani tentokrát nepíšete, dostal-li jste otisk té mé přednášky (některé nedošly). Byla by mne zajímala Vaše kritika.

Můj rok uplynul v usilovné práci, která sice pomáhá, ale nepřehluší. Něco jsem udělala, ale je to všechno málo. To zaměstnání je jak žentour, mám tak málo času pro sebe.

Na Štědrý den dovrším zde 27 let, to je kus života. Svátkům unikám – letím do Californie, mám tam přátele, zvou mne, jsem ráda, že mám kam jít.

V listopadu jsem byla v New Yorku, Firkušný se Smetanou tam hráli Tři cellové kusy KB, Janáčkovu „Pohádku“ a K. Husa hrál svoje klavírní skladby sám a pak s Rudou. Moc zajímavé, líbí se mi. Bydlela jsem u paní Löwenbachové, která si výborně vede na svůj pokročilý věk, potěšila jsem se s ní a jinými. To jsou moje „hrozinky“, ovšem bleskové, byl to jen weekend.

Tak to je tak v kostce bilance posledních měsíců. Jak vidíte, křižuju Ameriku, ale to je jedna z therapií, kterou si dopřávám.

Mnoho pozdravů Vám i Vaší milé paní a jsem Vaše

Blanka Jiráková

 

(pokračování)