Jakub Klecker: S vděčností přijímám nové výzvy

Jak se stalo, že jste vyměnil angažmá v Ostravě za Olomouc?
V Ostravě završím na konci této sezóny pětileté angažmá na postu hudebního ředitele opery. Svůj odchod jsem ohlásil rok a půl dopředu, cítil jsem, že potřebuji změnu. V té době jsem neměl žádnou novou nabídku. Připadalo mi to vůči řediteli divadla i souboru férové, přestože to u nás v tuzemsku nebývá častým zvykem. Většinou je dirigent odejit, nebo jakmile má něco lepšího, „položí taktovku“ a jde. Já ale chtěl svým závazkům dostát.

Ostravské působení bylo podle vašich představ?
Musím říct, že ano, nastoupili jsme tam spolu s dramaturgyní Evou Mikuláškovou v roce 2015, navázali jsme na dramaturgickou progresi české opery a opery 20. století, neboť ředitel Jiří Nekvasil stojí o to, aby se uváděla díla, která se často nehrají. Takže jsme uvedli jako první inscenaci Tři přání Bohuslava Martinů, která byla také zaznamenána pro rozhlas, potom například strhující ruskou operu Lady Macbeth Mcenského újezdu Dmitrije Šostakoviče, která byla s velkým úspěchem uvedena nejen u nás v Ostravě, ale letos také na festivalu Smetanova Litomyšl. Poprvé v historii ostravské opery jsme nastudovali operu Osud Leoše Janáčka. Tímto uvedením jsme se stali druhým divadlem na světě, hned po Brně, které uvedlo kompletní operní tvorbu tohoto skladatele. Inscenace byla zaznamenána Českým rozhlasem a také před pár dny Českou televizí. Velmi si vážím těchto cenných zkušeností. Naučil jsem se novým věcem ve fungování operního souboru, premiéroval jsem a dirigoval řadu krásných a pro mě osobně i neznámých operních titulů. Raduji se také z toho, že hostující zpěváci, kteří vystupují na jevištích dalších tuzemských divadel, se rádi do Ostravy znovu vracejí k další spolupráci.

A opravdu jste při rozhodování o ukončení angažmá nic jiného neměl?
Ne, opravdu. Myslel jsem, že budu chvíli vlastním pánem a že si nějaký čas odpočinu a počkám na příležitost. A ta mě dostihla dřív, než jsem čekal. 

To znamená, že vás oslovili přímo?
Ano, ředitel Moravské filharmonie Jonáš Harman mne oslovil v prosinci a já se tedy mohl účastnit plánování celé sezony, což mě potěšilo. Vlastně jsem si dlouho přál, abych mohl proniknout do provozu symfonického orchestru, nestačilo mi už jen hostovat u jednotlivých orchestrů, ale lákalo mne budovat u orchestru nějakou tvář, zvuk, posouvat ho na nějakou úroveň.

Olomoucká filharmonie si v poslední době prošla mnoha problémy…
O tom bych nerad mluvil, nebyl jsem u toho, ale podle mne má tento orchestr obrovský potenciál a pořád ještě má otisk skvělého dirigenta Petra Vronského, který tam byl tuším čtrnáct let a nyní je jen potřeba probudit v lidech vůli po dalším směřování, stmelit kolektiv a dát jim smysluplný cíl. 

Na Moravě jsou čtyři filharmonie, v Brně, Ostravě, Zlínu a Olomouci, je to těžká konkurence?
Je potřeba se od něčeho odrazit. Uvědomuji si, že jediná filharmonie, která je skutečně Moravská, je v Olomouci! Ty ostatní se jmenují buď po skladateli, nebo po městě. A Moravské symfonické těleso je jen jedno!

Jenže je dáno, že orchestry mají stanovenou nějakou úroveň, ať již podle velikosti či významu, jak je na tom Moravská filharmonie?
Máte pravdu, z pohledu uměleckých kvalit a velikostí je jistě na prvním místě Česká filharmonie, pak bych řadil do druhé linie například Filharmonii Brno, SOČR, FOK, Janáčkovu filharmonii Ostrava a pak v další linii je například Plzeňská filharmonie, Filharmonie Zlín a také Moravská filharmonie. Pak jsou ještě filharmonie komornějšího charakteru, jako třeba pardubická nebo jihočeská. Takhle se to dá klasifikovat v té obecnější rovině. Samozřejmě kvality orchestru se velmi často mění podle dirigentů a podle programu. A tady je právě možnost dostat i těleso, které je klasifikováno do třetí kategorie, na uměleckou špičku. A to je můj úkol. 

Není vám líto, že opouštíte divadelní prostředí?
Já neopouštím divadelní prostředí! Dál zůstávám kmenovým dirigentem Janáčkovy opery, čeká mě zde v příštím roce v červnu premiéra dětské opery Evžena Zámečníka Ferda mravenec, v divadle moravskoslezském bude jistě pokračovat spolupráce pohostinsky, kdy budu moci nastudovat nějakou inscenaci. Teď například připravuji premiéru Rusalky, která bude 17. října a moc se na ni těším. 

A co ambice jít ve stopách svých stejně starých kolegů, kteří působí v zahraničí a staví své úspěchy na českých, především na Janáčkových dílech?
Já jsem dost pokorný a přijímám vděčně každou nabídku, která mne někam posouvá. Je celkem jedno, jestli je to koncert v Německu, na Moravě nebo v Polsku, vždy by to měl být špičkový koncert. Jistě, ambice mám, ale vím, že vše má svůj čas. Někdo kariéru startuje velmi rychle, jiný potřebuje čas. Ale jedno je stejné, je potřeba být poctivý, důsledný a pracovat vždy zodpovědně s jakýmkoliv orchestrem. A především být vděčný za to, co je. 

Pedagogické působení vás ještě neláká?
Ale ano, působím jako pedagog dirigování na brněnské JAMU. Tento rok bude absolvovat Jiří Habart, můj první student dirigování. Učím i operní repertoár. Baví mě to a vlastně je to příležitost, dělat si pořádek sám v sobě. 

A co rodina? Jak se vyrovnáváte s odloučením?
Velmi obdivuji své kolegy, kteří mají také rodiny a dokáží dlouhodobě pracovat v zahraničí. Je to o prioritách a já mám v paměti povzdech svého profesora Jiřího Bělohlávka, který už ve zralém věku si posteskl, že neprožil dětství svých dcer. Cítím to i teď, když odjedu na několik dní do Ostravy, vím, že se moji synové ptají, jak dlouho ještě bude táta pryč. I proto jsem rád, že je vše zatím tak, jak je, protože to tak asi má být.

Přeji hodně úspěchů a děkuji za rozhovor!