Jan Bubák: Mám rád hlučné publikum

Česká opera a lidé kolem ní online (9): Jan Bubák – Dirigent Jan Bubák, který působil v chorvatském Národním divadle v Záhřebu a také na několika domácích scénách, se jako asistent dirigenta stal členem ansámblu Opery Národního divadla v Praze. Podílel se na nastudování opery Don Hrabal, která měla nedávno světovou premiéru, čeká ho práce na Janáčkových Výletech páně Broučkových či Massenetovu Wertherovi. Hovoříme o inscenačním novátorství, o gentlemanském aspektu spolupráce dirigenta a režiséra, o údělu současných skladatelů a také o chorvatském a českém operním publiku.

 

Dvě sezony jste před časem strávil v chorvatském Národním divadle v Záhřebu. V nynější sezoně jste angažován v pražském Národním divadle. Nepochybně se ohlížíte a srovnáváte atmosféru a situaci obou prvních scén…

V Záhřebu hrají všechny soubory na jednom jediném jevišti, a to formou bloků; titul se po premiéře opakuje s odstupem několika dní nebo týdnů tolikrát, než se nasytí divácký zájem, a pak se nasadí další titul. Je pravda, že tím opustili klasický princip repertoárových divadel, ale je to ku prospěchu věci: celý ansámbl se koncentruje na jedno jediné dílo, a tak se úroveň představení snáze udrží nebo ještě zvýší. Místní publikum je na tento systém zvyklé a diváci často přijdou následující sezonu znovu na představení, které se jim loni tak líbilo.

Pražské Národní divadlo má mnohonásobně vyšší a komplikovanější provoz. Navíc musí nasytit i trvalý zájem zahraničních diváků, a tak si nedovedu představit, že bychom hráli například Prodanou nevěstu jenom v září a po zbytek sezony by se čekalo na příští rok. Naše divácká základna je sice pestřejší, ale naplněnost představení je výborná. Například letošní návrat Její pastorkyně se setkal s obrovským zájmem. Ukázkou trvalé obliby je po desetiletí populární inscenace Čerta a Káči s výpravou Adolfa Borna, kterou jsem sám viděl ještě jako dítě školou povinné.

Jak v Chorvatsku vyznívá společenské přijetí operních umělců a jejich práce odbornou i laickou veřejností?

Určitě se o nich více přou a dohadují, to dělají často a rádi… Záhřeb si drží tradici vlastních domácích hvězd, které diváci dobře znají. Významní pěvci postupují podle úspěchů do kategorie „prvak“ a „nacionalni prvak“, což se dá srovnat s u nás bohužel zprofanovaným „zasloužilým“ a „národním umělcem“. Má to však velké výhody, protože takový postup přitáhne pozornost médií, díky kterým se daná osobnost dostane do širšího povědomí. A to mě na Chorvatech právě baví – onen přístup, že někdo je „náš nejlepší baryton“, proto si koupím jeho desku a půjdu na jeho koncert. Tahle hrdost na vlastní umělce je v Čechách podstatně menší. Souvisí to i s rozdílem v mentalitě – v Čechách mají lidé na umění mnohem méně vyhraněné postoje. To, že lidé opravdu sledují, co se v divadle děje, ilustruje třeba i můj zážitek, kdy mě na ulici v Záhřebu zastavil nějaký pán a začal mi vykládat, co se mu na mém představení líbilo.

Jak charakteristické jsou pro chorvatský živel a naturel divácké reakce? Byl jste první z ciziny, kdo v Záhřebu řídil provedení národní opery Nikola Šubić Zrinjski. Už jste se dříve zmiňoval, že diference mezi tamními a našimi diváky se dají markantně zachytit právě na případu této opery…

Zaujala mě ta divokost a hlučnost publika. Není to tak silné jako v Itálii, ale je pravda, že publikum svůj názor na provedení projevuje poměrně dost nahlas. Zvlášť pokud je pěvec spojen s národním dílem. Představitel Zrinjského mívá potlesky na otevřené scéně a jakmile se objeví s chorvatskou vlajkou, nastává v sále řev a nadšení. Tato inscenace se hraje nepřetržitě od poslední války a každý rok stojí lidé fronty na vstupenky.

V minulosti se na plakátech k operním inscenacím na prvním místě vždy objevovali sólisté, případně dirigent. Dnes se zdá, že největším magnetem má být režisér. Jak byste porovnal nabídku inscenací v Praze a v Záhřebu?

V Praze je teď nabídka různých typů inscenací podle mého názoru opravdu pestrá. Myslím, že si každý vybere svůj titul. Od tradičních pojetí přes „hipsterské inscenace“, jako je Poprask v opeře, na kterém se podílím, až po svobodné režijní divadlo. A tak to má být.

Záhřebská opera se snaží nabízet divákům dost modernizovaných inscenací, většinou zahraničních režisérů. Ale vedle toho zvou opravdu pravidelně dva hostující režiséry, kteří mají velmi nápaditý rukopis – Krešimira Dolenčiće a Ozrena Prohiće. Oba jsou nesmírně originální. Zároveň umí dobře přitáhnout diváky i na neznámé tituly. U obou vítězí především výtvarná inspirace a hledání jasného vyjádření pro diváka. Nesnaží se nikoho zatěžovat složitými filozofickými úvahami. Pro mě byla například pracovní setkání s Krešem opravdu krásným zážitkem. Přál bych si takových mít víc.

V pražském Národním divadle vidím jako velmi pozitivní to, že dává příležitosti mladým režisérům, potažmo dirigentům. Je hezké, že první scéna s tak velkým provozem pamatuje i na naši generaci.

Zmiňujete se o mladých umělcích, které pražské Národní divadlo zve k pravidelné spolupráci. Můžeme srovnat i originalitu režisérských osobností, působících zde a v Chorvatsku? Ředitelka Festivalu Opera Lenka Šaldová nedávno v rozhovoru pro Český rozhlas tuto novou generaci ocenila, zároveň ale vyjádřila názor, že vlastně “nepředstavuje žádnou velkou revoluci…”

Nedovolím si posuzovat výsledky práce režisérů, raději se budu držet svého oboru. Myslím si však, že je dobře dát příležitost někomu slibnému, kdo má dobré nápady. Pro mě samotného není podstatné, jaký režijní jazyk si zvolí – je-li to tradicionalista nebo příznivec jevištní aktualizace. Obdivuji režiséry, kteří dílo neznásilňují, nepíší na jeho úkor svůj vlastní příběh, který z něj pak nepatřičně vyčnívá. Pokud tohle splňují, považuji za vedlejší, do jakého vizuálu dílo zasadí. Pamatuji si, že jsem přejímal inscenaci Dona Giovanniho v režii Oliviera Tambosiho, která se celá odehrávala na tenisovém kurtu. To bude zase nějaký úlet, říkal jsem si. Ale hned po první zkoušce jsem se přesvědčil, jak pojetí skvěle funguje, a představení jsem měl rád. To, co jako dirigent na režisérovi oceňuji nejvíce, je schopnost vést tvůrčí dialog. Někdy se mi zdá, že pro některé je dirigent součástí obslužného personálu. Nechápou, proč jim vůbec chce vysvětlovat obsah partitury, která je už sama interpretací příběhu.

Zaznamenal jsem od pár režisérů postesky, že se dirigenti snaží jejich koncepci srovnávat do vlastních kolejí… Asi se zde bude těžko zobecňovat, jsou tituly, u kterých to jde, a tituly, které autoritativně připravovat nelze. Jak vidíte úlohu dirigenta při nastudování nového díla vy?

No vidíte, to byl hlas z opačné strany barikády… Srovnávat něco zcela do vlastních kolejí by neměl ani jeden z nás. Nemělo by tomu být ani u sólistů, kteří by si mohli chtít nárokovat, abych je doprovázel s orchestrem jako poslušný korepetitor. Říkal jsem, že partitura je již sama skladatelovou interpretací emocí a charakteru příběhu. Mým cílem je přečíst je, zprostředkovat své čtení ostatním, nezpronevěřit se mu a v dialogu se potkat se sólisty a režisérem. Pan dirigent Josef Kuchinka nám mladým často připomínal, abychom měli připraveno co nejvíc přijatelných řešení, která nabídneme. Uměl být opravdový gentleman… A možná proto podobné gentlemanství očekávám od režisérů.

Originalita a novátorství hudebního provedení znamenají u nás stále ještě trochu tenký led. Ne každý dirigent chce jít ve svém nastudování proti zažitým tradicím; a teď nemyslím nějaké pionýrské pokusy za každou cenu, ale přesvědčení, že správně přečetl partituru, skladatelovy poznámky. A jeho vlastní pohled mu připadá správný a funkční. Jste zastáncem názoru, že charakter a kvalitu práce určuje svébytnost hudebního nastudování?

Každý si asi myslí, že jeho pojetí je to pravé ořechové… (smích) Podle mého názoru určují hudební pojetí a vnitřní tempo charakter spousty dalších, i nehudebních prvků inscenace. A to, jak dirigent toto pojetí vytváří, závisí nejen na jeho znalostech a schopnostech, ale také na tom, jak dalece hledá a přemýšlí. Baví mě interpretace, na níž je znát, že se dirigent nebál svobodně a odvážně zkusit něco jiného – vždyť tak kdysi vznikala i ta omílaná „tradice“. Ta může být dobrý sluha nebo zlý pán. Ale když jsem o něčem přesvědčen nejen hlavou, ale vnitřním citem, jsem schopen to prosadit.

Pojďme k jednomu konkrétnímu titulu. Podílel jste se teď na nastudování světové premiéry opery Miloše Orsona Štědroně Don Hrabal. Jak hluboko sahala vaše příprava na inscenaci? Režisérka Linda Keprtová se na tomto místě přiznala, že čtenářkou Bohumila Hrabala se stala vlastně až teď, když dostala nabídku Dona Hrabala režírovat…

V pubertě jsem několik Hrabalových knih četl, i když nevím, jestli jsem tehdy všemu rozuměl. Teď jsem se vrátil k filmovým zpracováním jeho románů a říkal jsem si, jak by na operním jevišti mohly vypadat Ostře sledované vlaky nebo Něžný barbar.

Když jsem viděl partituru opery, která vlastně neměla žádný vývojový děj, navíc obsahovala kaleidoskop všech možných žánrů a stylů, od kabaretu přes swing, rock ‘n’ roll až ke konverzační opeře, říkal jsem si, co s tím budeme dělat? Nakonec se jako hlavní klíč k propojení ukázaly zpěvní linie, které autor hudebního nastudování pan dirigent Jan Chalupecký uchopil s porozuměním. Velký vklad přinesl sám představitel Hrabala Roman Janál, který, jak říká, vyrostl na Tomu Jonesovi a takové žánry jsou mu blízké.

Soudobé hudbě se věnujete pravidelně. Před nedávnem jste dirigoval koncert z premiér studentů kompozice na Hudební a taneční fakultě AMU v Praze. Dají se v pracích studentů skladby vysledovat linie, směry, jakými se současná mladá tvorba vyvíjí?

Moc mě potěšilo, že orchestrální díla na tomto koncertě žádný společný styl nebo směr nespojoval. Každý autor psal tak, jak mu je blízké. Ať už to bylo s příklonem k hudebním vzorům z minulosti či současnosti nebo se snahou o prozkoumání neznámých prostorů. U většiny bych ani neodhadl, který profesor daného studenta vede a koriguje. A to je dobře. Moji pozornost upoutala skladba Miroslava Tótha Anatomie absolutního smutku, ve které jsem našel velmi intenzivní výpověď. Natolik mě práce na ní zaujala, že nyní jednáme o jejím vytištění v jednom švýcarském nakladatelství.

Jaké nároky tato práce klade na dirigenta, který jistě pozná, že má před sebou zajímavé dílo nebo naopak průměrnou skladbu, ale oběma se musí věnovat s maximálním úsilím…

To je takový paradox naší práce – skladba, která je dobře napsaná a sdělná, mnohdy nevyžaduje nekonečné přemítání. Navíc dobří skladatelé mívají praktický cit pro interpretaci a napíší do not to, na čem opravdu trvají. Méně zdatně napsaná skladba může obsahovat nejasnosti, a to je výzva hledat, co všechno mohu udělat, aby vyzněla co nejlépe. Nebojím se orchestru říct: „Já si myslím, že chápu, jak to myslel, jenže to teď nezní, pojďme to zkusit úplně jinak“. Někdy takový pokus vyjde.

Sám jste aktivním skladatelem, věnujete se filmové a baletní hudbě. Je pro vás důležité věnovat pozornost autorské tvorbě vašich kolegů? Sledujete, jaká se dnes píše hudba, a vnímáte sebe sama jako součást nějakého trendu, směru či proudu?

Píši jenom občas, když opravdu chci a zajímá mě, jak moje hudba bude působit na lidi. Za skladatele se rozhodně nepovažuji. Mladé skladatele sleduji a fakt jim nezávidím. Mají to těžké, když se chtějí soustředit na hledání svého stylu. Ze všech stran je média sprchují všemožnými hudebními směry a styly, mnozí komponují na počítači, který jim omezuje imaginaci. Proto si tolik vážím těch, kdo v tom hudebním smogu přinesou trochu živé vody. Já být v jejich kůži, prodám televizi, zahodím laptop a odstěhuju se s papírem a tužkou třeba na Sumatru.

Děkuji vám za rozhovor.

 

VIZITKA

Jan Bubák (narozen 1982) studoval dirigování na Pražské konzervatoři, na Královské konzervatoři v nizozemském Haagu a na Akademii múzických umění v Praze. V letech 2007–2009 byl šéfdirigentem Pražského studentského orchestru. Založil orchestr Pražské perspektivy. Působil jako asistent dirigenta a sbormistr v Divadle F. X. Šaldy v Liberci. V letech 2012–2014 byl dirigentem Chorvatského národního divadla v Záhřebu (Giuseppe Verdi: Aida, Richard Wagner: Lohengrin, Gaetano Donizetti: Nápoj lásky, Vincenzo Bellini: Norma, Wolfgang Amadeus Mozart: Don Giovanni, Leoš Janáček: Její pastorkyňa, Ambroise Thomas: Hamlet, Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta, Engelbert Humperdinck: Jeníček a Mařenka).

Jako první cizinec v historii chorvatské opery zde řídil národní operu Nikola Šubić Zrinjski. V letech 2014–2016 byl dirigentem Jihočeského divadla, kde mimo jiné nastudoval Lehárovu Zemi úsměvů či novodobou premiéru první české opery s pohádkovým příběhem Zakletý princ Vojtěcha Hřímalého. Podílel se na přípravě inscenací oper Dítě a kouzla Maurice Ravela či Liška Bystrouška Leoše Janáčka. V roce 2015 připravil uvedení Janáčkovy Její pastorkyně v Teatro Comunale di Bologna.

Jak interpretačně, tak autorsky se věnuje soudobé hudbě, napsal a natočil hudbu k několika baletním filmům. Spoluzaložil Společnost pro medicínu hudebníků, v níž se snaží o osvětu a pomoc aktivním hudebníkům při dlouhodobém zatížení v uměleckém provozu.