Jan Bubák: Mám rád hlučné publikum

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Česká opera a lidé kolem ní online (9): Jan Bubák – Dirigent Jan Bubák, který působil v chorvatském Národním divadle v Záhřebu a také na několika domácích scénách, se jako asistent dirigenta stal členem ansámblu Opery Národního divadla v Praze. Podílel se na nastudování opery Don Hrabal, která měla nedávno světovou premiéru, čeká ho práce na Janáčkových Výletech páně Broučkových či Massenetovu Wertherovi. Hovoříme o inscenačním novátorství, o gentlemanském aspektu spolupráce dirigenta a režiséra, o údělu současných skladatelů a také o chorvatském a českém operním publiku.
Jan Bubák (zdroj archiv autora / foto Jakub František Michl)

 

Dvě sezony jste před časem strávil v chorvatském Národním divadle v Záhřebu. V nynější sezoně jste angažován v pražském Národním divadle. Nepochybně se ohlížíte a srovnáváte atmosféru a situaci obou prvních scén…

V Záhřebu hrají všechny soubory na jednom jediném jevišti, a to formou bloků; titul se po premiéře opakuje s odstupem několika dní nebo týdnů tolikrát, než se nasytí divácký zájem, a pak se nasadí další titul. Je pravda, že tím opustili klasický princip repertoárových divadel, ale je to ku prospěchu věci: celý ansámbl se koncentruje na jedno jediné dílo, a tak se úroveň představení snáze udrží nebo ještě zvýší. Místní publikum je na tento systém zvyklé a diváci často přijdou následující sezonu znovu na představení, které se jim loni tak líbilo.

Pražské Národní divadlo má mnohonásobně vyšší a komplikovanější provoz. Navíc musí nasytit i trvalý zájem zahraničních diváků, a tak si nedovedu představit, že bychom hráli například Prodanou nevěstu jenom v září a po zbytek sezony by se čekalo na příští rok. Naše divácká základna je sice pestřejší, ale naplněnost představení je výborná. Například letošní návrat Její pastorkyně se setkal s obrovským zájmem. Ukázkou trvalé obliby je po desetiletí populární inscenace Čerta a Káči s výpravou Adolfa Borna, kterou jsem sám viděl ještě jako dítě školou povinné.

Jak v Chorvatsku vyznívá společenské přijetí operních umělců a jejich práce odbornou i laickou veřejností?

Určitě se o nich více přou a dohadují, to dělají často a rádi… Záhřeb si drží tradici vlastních domácích hvězd, které diváci dobře znají. Významní pěvci postupují podle úspěchů do kategorie „prvak“ a „nacionalni prvak“, což se dá srovnat s u nás bohužel zprofanovaným „zasloužilým“ a „národním umělcem“. Má to však velké výhody, protože takový postup přitáhne pozornost médií, díky kterým se daná osobnost dostane do širšího povědomí. A to mě na Chorvatech právě baví – onen přístup, že někdo je „náš nejlepší baryton“, proto si koupím jeho desku a půjdu na jeho koncert. Tahle hrdost na vlastní umělce je v Čechách podstatně menší. Souvisí to i s rozdílem v mentalitě – v Čechách mají lidé na umění mnohem méně vyhraněné postoje. To, že lidé opravdu sledují, co se v divadle děje, ilustruje třeba i můj zážitek, kdy mě na ulici v Záhřebu zastavil nějaký pán a začal mi vykládat, co se mu na mém představení líbilo.

Jak charakteristické jsou pro chorvatský živel a naturel divácké reakce? Byl jste první z ciziny, kdo v Záhřebu řídil provedení národní opery Nikola Šubić Zrinjski. Už jste se dříve zmiňoval, že diference mezi tamními a našimi diváky se dají markantně zachytit právě na případu této opery…

Zaujala mě ta divokost a hlučnost publika. Není to tak silné jako v Itálii, ale je pravda, že publikum svůj názor na provedení projevuje poměrně dost nahlas. Zvlášť pokud je pěvec spojen s národním dílem. Představitel Zrinjského mívá potlesky na otevřené scéně a jakmile se objeví s chorvatskou vlajkou, nastává v sále řev a nadšení. Tato inscenace se hraje nepřetržitě od poslední války a každý rok stojí lidé fronty na vstupenky.

Ivan Zajc: Nikola Šubić Zrinjski – Hrvatsko narodno kazalište u Zagrebu 2017 (zdroj hnk.hr)

V minulosti se na plakátech k operním inscenacím na prvním místě vždy objevovali sólisté, případně dirigent. Dnes se zdá, že největším magnetem má být režisér. Jak byste porovnal nabídku inscenací v Praze a v Záhřebu?

V Praze je teď nabídka různých typů inscenací podle mého názoru opravdu pestrá. Myslím, že si každý vybere svůj titul. Od tradičních pojetí přes „hipsterské inscenace“, jako je Poprask v opeře, na kterém se podílím, až po svobodné režijní divadlo. A tak to má být.

Záhřebská opera se snaží nabízet divákům dost modernizovaných inscenací, většinou zahraničních režisérů. Ale vedle toho zvou opravdu pravidelně dva hostující režiséry, kteří mají velmi nápaditý rukopis – Krešimira Dolenčiće a Ozrena Prohiće. Oba jsou nesmírně originální. Zároveň umí dobře přitáhnout diváky i na neznámé tituly. U obou vítězí především výtvarná inspirace a hledání jasného vyjádření pro diváka. Nesnaží se nikoho zatěžovat složitými filozofickými úvahami. Pro mě byla například pracovní setkání s Krešem opravdu krásným zážitkem. Přál bych si takových mít víc.

V pražském Národním divadle vidím jako velmi pozitivní to, že dává příležitosti mladým režisérům, potažmo dirigentům. Je hezké, že první scéna s tak velkým provozem pamatuje i na naši generaci.

Zmiňujete se o mladých umělcích, které pražské Národní divadlo zve k pravidelné spolupráci. Můžeme srovnat i originalitu režisérských osobností, působících zde a v Chorvatsku? Ředitelka Festivalu Opera Lenka Šaldová nedávno v rozhovoru pro Český rozhlas tuto novou generaci ocenila, zároveň ale vyjádřila názor, že vlastně “nepředstavuje žádnou velkou revoluci…”

Nedovolím si posuzovat výsledky práce režisérů, raději se budu držet svého oboru. Myslím si však, že je dobře dát příležitost někomu slibnému, kdo má dobré nápady. Pro mě samotného není podstatné, jaký režijní jazyk si zvolí – je-li to tradicionalista nebo příznivec jevištní aktualizace. Obdivuji režiséry, kteří dílo neznásilňují, nepíší na jeho úkor svůj vlastní příběh, který z něj pak nepatřičně vyčnívá. Pokud tohle splňují, považuji za vedlejší, do jakého vizuálu dílo zasadí. Pamatuji si, že jsem přejímal inscenaci Dona Giovanniho v režii Oliviera Tambosiho, která se celá odehrávala na tenisovém kurtu. To bude zase nějaký úlet, říkal jsem si. Ale hned po první zkoušce jsem se přesvědčil, jak pojetí skvěle funguje, a představení jsem měl rád. To, co jako dirigent na režisérovi oceňuji nejvíce, je schopnost vést tvůrčí dialog. Někdy se mi zdá, že pro některé je dirigent součástí obslužného personálu. Nechápou, proč jim vůbec chce vysvětlovat obsah partitury, která je už sama interpretací příběhu.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Napsat komentář