Jan Mráček: Lokomotiva je v každé Dvořákově skladbě…

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Bohatý a rušný podzim má před sebou jeden z nejpřednějších domácích houslistů mladé generace. Jako koncertní mistr České filharmonie i jako sólista stihne navštívit několik kontinentů, doma, v blízké i daleké cizině bude hrát mnohokrát po sobě milovaný houslový koncert Antonína Dvořáka. Podařilo se nám s Janem Mráčkem domluvit schůzku a rozhovor jsme začali u Symfonického orchestru Českého rozhlasu, kde hraje Janova matka, a jehož se v roce 2011 stal nejmladším sólistou v historii…
Jan Mráček (zdroj Fritz Kreisler Wettbewerb)

Se SOČRem hraju od svých sedmnácti let, ale prozatím je to bohužel uzavřená kapitola. Moje rodinná kapela totiž zrušila své rezidenční sólisty a nemůžu říct, že by se mi nestýskalo. Mrzí mě to… samozřejmě chápu, že nemůžu hrát zahajovací koncert každý rok, ale nějaká alternativa během sezóny by mě potěšila. V současnosti jsou naše kontakty na nule, včetně natáčení. Ale nejspíš jde o aktuální trend, v zahraničí symfonické orchestry také o své rezidenční sólisty přicházejí.

Vystupujete s řadou domácích i zahraničních orchestrů. Liší se do nějaké míry tato tělesa v kultuře a filozofii doprovázení sólistů?

Drobné nuance samozřejmě vystopujete.  Ty pramení z délky tradice, kterou ten který orchestr nese. Ale vždy nejvíce záleží na dirigentovi. To je ten pravý krotitel… Mám zkušenost s orchestry, které mě skoro „nepustily ke slovu“… ať už hlasitostí, tak samotným chápáním hudby. Obecně ale musím říct, že v tomhle je situace venku o něco lepší. Cítím mnohem intenzivnější snahu o společný výsledek. Není to ale mírou hudebnosti. U nás je za tím bohužel finanční aspekt. Za dobu deseti či patnácti let, co hraji s domácími tělesy, zjišťuji, že kolegové v orchestru mají víceméně stále stejné platy. Včetně rozhlasových symfoniků… Ale vše ostatní je dvakrát dražší, platy v jiných oborech jsou taky jinde a tak se nelze divit určité znavenosti českých muzikantů. Koho by bavilo být dělníkem hudby… já sám jsem tohle nikdy nechtěl dělat a kolegům se vůbec nedivím.

I tak je ale z vašich koncertů s domácími orchestry cítit bohaté naplnění a náboj…

To je samozřejmé! To rozhodně nezávisí jen na finančním ohodnocení domácích hráčů. Rozhoduje osobnost dirigenta, přístup muzikantů, vzájemná komunikace i komunikace uvnitř orchestru. Chápu, že když přijedu například do Plzně k orchestru, který čtrnáct dní jezdil po Německu s filmovou muzikou, tak by si raději dopřál tři dny volna než dřepět ve studiu a zkoušet zase houslového Mendelssohna… venku je o ně zkrátka mnohem lépe postaráno. A ruku v ruce s tím jde chuť a zájem.

Finalisté Kreislerovy houslové soutěže ve Vídni (zdroj Fritz Kreisler Wettbewerb)

Jak tyhle faktory ovlivňují atmosféru uvnitř samotného orchestru, komunikaci mezi nástrojovými skupinami, vzájemnou citlivost?

Zásadně. Rád bych se vyhnul jakýmkoli pomluvám a hořkostem… Jistěže dodnes platí ono okřídlené „co Čech, to muzikant“. Ale když se ptáte na kulturu uvnitř orchestru… na rozdíl od zahraničí si naši hudebníci neberou servítky, často při zkoušce vyrušují jak ve škole… sedí jak v hospodě s nohou přes nohu, což mě osobně hodně vadí. Proč dirigent a já musíme potit krev a oni ne? Ale znovu říkám, že za vším je onen drastický finanční rozdíl.

Když už srovnáváme, vycítíte rozdíly v tom, jak na sebe muzikanti slyší při hře samotné?

V rámci orchestru je markantní, že v zahraničí mnohem lépe dělají onu „komořinu“, sto lidí v kapele musí vytvořit jediný produkt a je evidentní, že nástrojové skupiny fungují mnohem sevřeněji.

Může to být dáno i pestrým národnostním mixem, který je u těles v cizině běžný?

To zcela určitě. Když je hudební vzdělání posbírané z celého světa, mnohem lépe se osobnosti v orchestru vzájemně inspirují. Jak to změnit u nás? Jsme hrdý národ, dosud dost málo otevřený jiným kulturám. Venku vás inspiruje samotný fakt, že sedíte u jednoho pultu s Asiatem nebo s Američanem.

Ale jak už jsem řekl, je tu především dirigent… a to musí být nesmírně inspirativní člověk, který svými slovy naplní očekávání samotného muzikanta. A který předloží orchestru jasnou, pozitivní ideu. Mně samotného odmala učili: „když se to bude líbit tobě, bude se to líbit i ostatním“… Vy se ptáte na provázanost skupin… víte, my jsme pořád ještě poněkud old-school, každý si staví na svém písečku, občas se mi zdá, jakoby souhra nebyla na prvním místě. Bohužel třicet let od pádu železné opony zřejmě nestačí.

Jan Mráček (foto Shirley Suarez)

Když hrajete velké koncerty typu Čajkovského nebo Brahmse, umím si představit, jak taková vnitřní integrita orchestru, pro vás nepochybně okamžitě slyšitelná, inspiruje vaši hudební představivost…

Především mě vede ke snaze s orchestrem hudebně komunikovat. Vybírat si dialogy s danou sekcí, či kolegou, který hraje sólo… i obyčejný oční kontakt udělá neskutečné věci. To ale hráči musí být perfektně připraveni a nehrát z listu…

Krom jiného vás v dohledné době čeká šestero provedení Dvořákova Koncertu a-moll s Janáčkovou filharmonií Ostrava. Nejprve u nás, pak v několika polských městech. Jistě je samozřejmé, že provedení bude pokaždé jiné, protože není nic horšího, než interpretační rutina…

Ten koncert budu hrát krátce po sobě dokonce víckrát, předtím ještě v Lublani. Pokaždé je to jinak, a musí to být jinak. V opačném případě by mne to samotného nebavilo. A hlavně Antonín Dvořák je pro mne absolutní favorit. A v houslové tvorbě je evidentní jeho znalost strunných nástrojů. Právě tady se Dvořák dovedl báječně vyřádit. Každý houslista vám potvrdí, že jeho koncert a moll je jeden z nejtěžších.  Ale i ostatní houslové party. Snad kromě Novosvětské, kterou každý zahraje i pozpátku…  Dumky, kvartetní literatura, i vrcholné symfonie, především Sedmá, kde najdete rozložené akordy v šestnácti primech. V tu chvíli se ukazuje Dvořákův smysl pro eleganci a grácii. A když se takový titul dostane do ruky prvotřídnímu orchestru, vynikne nejen lyrická stránka, ona „českost“, ale i technická bravura a šarm.

Jan Mráček – Praha 11. 1. 2018 (zdroj Česká filharmonie / foto Petra Hajská)

Vnímáte při interpretaci velkých koncertů pro housle taky jejich tvar? Vede vás nějakým způsobem formální pestrost, s jakou svá díla pro váš nástroj psali nejen Dvořák, ale i Brahms, Sibelius, Čajkovskij…?

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na