Jan Vobořil: Mám rád, když se spojí zvuk několika lesních rohů
Jako sólista vystupuje s předními orchestry, s řadou světových těles spolupracuje jako sólohornista. „Hrál jsem a hraji samozřejmě sólově a rád, ale ještě raději mám dvojkoncerty a skladby pro více lesních rohů. Když se spojí jejich zvuk, je to krása! A orchestr, velké obsazení, to je můj svět,“ říká. Jako vyhledávaný pedagog předává již mnoho let své bohaté zkušenosti studentům na mistrovských kurzech doma i v zahraničí, od roku 2018 působí také na pražské AMU. „Přirozený talent nestačí, je třeba tvrdé práce a ne každý, kdo chce na hudební nástroj hrát, si to uvědomuje. Navíc řada talentů, nejen hornistů, přijde vniveč proto, že začne s výukou u nesprávného pedagoga,“ připomíná. S humorem vypráví o svých začátcích a nemůže vynechat svého pradědečka – vzpomínka na něj, jak na zápraží rodinné usedlosti leštil hudební nástroje, totiž stála na počátku hornistické dráhy Jana Vobořila.
Kdo vás přivedl ke hře na lesní roh?
V sedmi letech jsem začal hrát na klavír, horna byl nápad mojí maminky. Často vzpomínala na to, jak pradědeček sedával před domem a leštil nástroje – hrál prý na trubku i lesní roh. A přišla za mnou, jestli bych to nechtěl zkusit. Tak jsem to zkusil, ke klavíru jsem si přibral hornu. Pan učitel Novák v hudební škole v Třešti, u kterého jsem se učil, mě potom v 5. třídě přivedl k panu profesoru Františku Psotovi na brněnskou konzervatoř. Když jsme tam přijeli prvně, on si myslel, že už budu dělat přijímačky, ale bylo to až za čtyři roky! Sám jsem tehdy ale neuvažoval o tom, že bych chtěl hru na lesní roh opravdu studovat, hrál jsem hokej, věnoval se i jiným věcem a o budoucnosti nepřemýšlel. Na konzervatoř jsem ovšem po absolvování základní školy nastoupil. Hrál jsem rád, cvičení na nástroj a hudba byly přirozenou součástí mého života od dětství. Shodou okolností teď trvale žiji právě v tom domě, který měla maminka tak spojený se vzpomínkou na pradědečka.
Co vám jako hornistovi dal klavír?
Myslím si, že klavír je dobrou průpravou. Když začnou děti hrát na hornu a neznají ještě noty, je toho spousta, co se musí najednou naučit. Při hře na klavír ale vidí noty napsané, získají rychleji představu o jejich výšce a jako malí klavíristé si pak tuto znalost přenášejí do hry na dechový nástroj. Většina žáků přechází na hornu po tom, co hraje na zobcovou flétnu, ale je to velký rozdíl, dech na zobcovou flétnu má docela jiný charakter než na lesní roh.
Je horna jeden z nejtěžších hudebních nástrojů?
Myslím si, že ano. Svědčí o tom i neustálý nedostatek především prvních hráčů ve světě. Na konkurzy se přihlásí sice hodně lidí, ale skutečně špičkové úrovně dosáhnou jen někteří. Navíc obecně je hornistů nesrovnatelně méně než hráčů na flétny, klarinet či trubku a samozřejmě na smyčcové nástroje a na klavír, tam je obrovský početní rozdíl. Je to ovšem dáno i tím, že lesní roh není v obecném povědomí tak zakořeněn, jako právě tyto nástroje. Když nějaký laik slyší, že jsem hornista, diví se, neví mnohdy, co to je a dochází i ke komickým situacím – hornistu si pletou s horníkem v dolech (smích). Uvědomuji si v takových momentech, že běžnému člověku je tento nástroj vlastně cizí. A ani v hudebních školách není lesní roh právě masovým hudebním nástrojem. Kromě nesnadných začátků to není ostatně ani levná záležitost, na to nesmíme zapomenout…
Co je na začátku hry na lesní roh podle vašich zkušeností nejdůležitější?
Jednoduchý a univerzální recept na to, jak se naučit hrát na lesní roh, neexistuje. Metod je dost, ale nelze je aplikovat automaticky na všechny stejně. Každý jsme jiný, každý jinak cítí. Můžeme dát studentovi konkrétní rady, předat zkušenosti, ale zásadní je pocit při hře, který je ovšem vždy individuální. Proto rychlost postupu ve výuce nemůžete úplně předvídat, někomu to trvá déle, než se tak zvaně ´chytne´, ale o to rychlejší pak může být další vývoj.
Sám jste naskočil do profesionálního života rychle, již od r. 1990, tedy ještě jako student 4. ročníku konzervatoře jste působil jako sólohornista tehdejší Státní filharmonie Brno. Jak vzpomínáte na svá studia v Brně u Františka Psoty a pak na Hamu u Zdeňka Tylšara v Praze?
Velmi rád a s vděčností. Však z Brna vzešlo mnoho výborných hornistů, Zdeněk a Bedřich Tylšarové přišli do Prahy právě z Brna stejně jako Zdeněk Divoký, Stanislav Suchánek a další bývalí kolegové z České filharmonie. Z Brna je profesor Jindřich Petráš, pocházel odtud i Jaroslav Kotulan, který odešel do Švýcarska a působil tam, Ivan Kučera a Bohdan Šebestík – hornisté, kteří fakticky založili hornovou školu v Portugalsku.
A s nimiž jste se teď sešel na Letních hornových kurzech v Broumově…
To bylo úžasné setkání! Zrovna Bohdana Šebestíka jsem neviděl nějakých dvacet let! Já osobně jsem měl štěstí, že jsem se setkal s výbornými pedagogy, a to už na hudební škole. Sám si nyní říkám, když pracuji se studenty na kurzech, kolik talentovaných dětí je, ale mají tu smůlu, že se na samém začátku setkají s nesprávným člověkem. Šikovných muzikantů by mohlo být víc, kdyby narazili na pravého člověka ve správnou chvíli…
Hru na lesní roh studuje na Hamu i váš syn Jan, sám už profesionálně vystupuje několik let, hrajete také společně. S ním jste pracoval od raného dětství. Jaké rady dáváte začínajícím hornistům?
Nejsem člověk, který by někoho do něčeho nutil. Když se Honzík ve svých devíti letech rozhodl, že se chce lesnímu rohu opravdu věnovat, museli jsme si především říct, jak cvičit. Zcela zásadní je v přístupu ke hře na nástroj disciplína, tu musí každý hudebník mít. Bez disciplíny nemůžete ničeho dosáhnout. Když chce být člověk nejlepší, musí cvičit nejlépe dvakrát denně. Já sám jsem tak cvičil od páté třídy – ráno jsem si zahrál půl hodiny, než jsem šel do školy, a pak ještě jednou odpoledne. Můj syn to tak také dělal a stále poctivě cvičí i jako student Hamu. Nemusel jsem mu nikdy připomínat, že má cvičit a nemusel jsem ho hlídat. Při výuce vždy vycházím z vlastních konkrétních zkušeností. Obecně platí, že zásadní je správně opřený brániční dech a správná míra uvolnění od bránice nahoru.
Jakou roli hraje ve výuce komorní hra a hra ve studentských orchestrech?
Nesmírně důležitou. Koncerty a skladby pro lesní roh a orchestr jsou krásné, ale horna je především ´kolektivní´ nástroj, proto je pro děti ideální, když se mohou zapojit do komorních souborů i do orchestru. A to platí i pro malé děti – i ony mohou v souboru zahrát pár tónů. Naučí se tak odmalička vzájemně se poslouchat, hrát společně. Řekl bych, že dost dětí odradí neustálé cvičení etud, v případě lesního roku půlroční foukání do nátrubku, bez jasného výstupu, bez jakéhosi ´praktického využití´. Aby dítě chtělo cvičit, musí ho hra na hudební nástroj především bavit a dobrý kolektiv, parta kamarádů, je ten nejlepší předpoklad. Cílem už není ´jen´ naučit se etudu nebo skladbu, to je v té chvíli už prostředek, ale cílem je vystoupit společně před publikem a udělat posluchačům radost. A to je nová meta, která děti posouvá dál a dělá radost jim samotným. Jen kvůli tomu jsem jezdil s Honzíkem do ZUŠ v Polici na Metují za hornistkou a pedagožkou Lenkou Němcovou, která umí výborně pracovat s malými dětmi. Se svým kolegou Josefem Fialou se této praxi v Polici vždy velmi věnovali a vedou malé děti a začínající hornisty skvěle celá léta i na broumovských kurzech. Jezdili jsme z Prahy do Police s Honzíkem tak jednou za dva týdny na tři až čtyři hodiny. Honzík tam hrál v kolektivních tělesech, také v duu a triu. Tehdy to nebylo jen tak – žádná dálnice, jedna cesta trvala až tři a půl hodiny. Ale věděl jsem, že je to důležité, a do dneška jsem za to Lence Němcové nesmírně vděčný. Každý musí mít cíle, mety, aby měl důvod se posouvat dál. Aby neztratil motivaci.
Ještě jako student brněnské konzervatoře jste kromě jiných ocenění získal v roce 1992 na soutěži Pražského jara ve finále jedno ze dvou udělených Čestných uznání, což odpovídá čtvrtému, resp. pátému místu. A to obsadil v těžké mezinárodní konkurenci v letošním roce i váš syn. Jak velkou roli hrají v přípravě studentů soutěže a je účast a úspěch na soutěži Pražského jara tou největší motivací?
Účast na soutěžích má v době studia velký význam. Když se děti a studenti chystají na soutěž, musí se maximálně připravovat, intenzivně na sobě pracovat, a to je posouvá dál. I kdyby neuspěli, tak získali už jen tím, že se soutěže účastnili. Jde nejen o posun ve hře samotné, ale i o sociální aspekt – zvyknou si vystupovat před lidmi, dostanou se do jiného prostředí, setkají se s hornisty a s dalšími pedagogy. I tady připomínám studentům osobní zkušenost – ještě na ZUŠ jsem se účastnil řady soutěží a tehdy jsem se v celostátním kole poprvé potkal s Radkem Baborákem, byl už tehdy vnímán jako zázračné dítě. Od té doby jsme se vídali na soutěžích pravidelně. A byla to opravdu tvrdá konkurence, ale taková, která vás žene dál a při níž získáváte neocenitelné zkušenosti. A to všechno pak zúročíte zcela prakticky při konkurzech do orchestrů, kdy je důležitý celkový aktuální výkon. Seznam ocenění je vodítkem, ale není rozhodující. Životopis může vypadat skvěle, ale výkon mu nemusí odpovídat, naopak může přijít hráč s docela průměrným životopisem, ale hraje báječně.
Členství v orchestru – to už je pak další motivace. Sám jsem mohl soutěžit na Pražském jaru či jiných soutěžích i později, ale už jsem hrál v orchestrech a neměl vlastně k tomu důvod, už to pro mě nebyl cíl. Motivace se posunula jinam. V roce 1991 jsem hrál jako student 5. ročníku konzervatoře s Gustav Mahler Jugendorchester pod taktovkou Claudia Abadda. Z tohoto tělesa ten rok vznikl také komorní orchestr a s ním jsem vystupoval jako první hornista na koncertech v Praze u příležitosti 200. výročí úmrtí Wolfganga Amadea Mozarta, dirigoval tehdy rakouský dirigent Gustav Kuhn. To byl pro mě v mých 19 letech obrovský zážitek a obrovská motivace.
Pravidelně vystupujete v zahraničí, od r. 2004 jste sólohornistou Solistes Européens Luxemburg, pravidelně jste zván do řady prestižních zahraničních orchestrů – NDR Elbphilharmonie Hamburg, Gyeonggi Philharmonic Orchestra, Bamberger Symphoniker, Saito Kinen Orchestra a spolupracujete mimo jiné se Soul Philharmonic Orchestra, pravidelně také jezdíte na Mezinárodní komorní festival v Kuhmo ve Finsku. Jaké jsou vaše zahraniční zkušenosti?
Spoluprací se Solistes Européens Luxemburg jsem navázal na působení Zdeňka Tylšara v Lucembursku, českých hornistů si tam cení. Do Koreje jezdím už čtrnáct let, spolupráce vznikla díky zájezdu s Českou filharmonií do Japonska. V roce 2011 jsme tam byli na turné se světově uznávaným jihokorejským dirigentem Myung-Whun Chungem. Bylo to přesně v té době, kdy Japonsko postihlo tragické zemětřesení a došlo k havárii elektrárny Fukušima… Některé koncerty jsme odehráli, jiné musely být samozřejmě zrušeny. Nicméně po tomto turné mě Myung-Whun Chung kontaktoval, jestli bych nemohl hostovat v Soulu. Jezdím tam od té doby pravidelně už víc než deset let. Během těch let se u orchestru už vystřídalo hodně dirigentů, ale naše spolupráce stále trvá. Je to fantastický orchestr, jeho členové jsou velmi disciplinovaní, neustále se zdokonalují. Jezdí tam hostovat špičkoví světoví sólisté i dirigenti. Hrál jsem i v dalších korejských orchestrech, například pod taktovkou Richarda Muttiho v Gyeongii Philharmonic Orchestra. Repertoár korejských orchestrů je stejný jako těch evropských. Záleží samozřejmě na šéfovi a jeho preferencích. S Chungem jsme hodně hráli francouzský repertoár, Debussyho, Ravela, ale také Čajkovského, nyní s Jappem van Zwedenem především symfonie Gustava Mahlera, Dmitrije Šostakoviče či Johannesa Brahmse. Také mnohaletá spolupráce v Hamburku byla další zajímavá zkušenost.
Jaké je postavení českých hornistů v mezinárodní konkurenci? Existují ještě národní specifika a máme českou hornovou školu?
Když je někdo skvělý ve hře na nástroj, poznáte to, ať je odkudkoliv. Myslím si, že specifika v charakteru hraní se postupně stírají. Ještě v 80.letech bylo u nás v žesťových nástrojích obvyklé vibrato, ale ustupuje se od něj, hrajeme rovnými tóny. Ale určité nuance v barvě tónu a zvuku pořád existují a tím se lišíme. V našem případě si stále zachováváme kulatý barevný tón, který se líbí a který je oceňován i ve světě. To je důvod, proč tolik českých hornistů je zváno do zahraničí a působí tam. Naši studenti také absolvují mistrovské kurzy v cizině či v rámci Erasmu studují v zahraničí i delší dobu. Sbírají tak nové zkušenosti, ale většinou se pak vrací zpět, aby uspěli v konkurzech do našich předních orchestrů. V dnešní době mají studenti oproti mé generaci velké možnosti rozhodnout se, na jaké škole a u koho chtějí studovat. Sami si pak mohou udělat obrázek, co je kde více či méně zajímavější a porovnat to s podmínkami u nás. To jsou do života obrovské zkušenosti.
Jako sólista jste vystupoval s našimi i četnými zahraničními orchestry. Sólově jste spolupracoval s Radkem Baborákem, absolvovali jste spolu i japonské turné v roce 2008. K čemu tíhnete? K sólové, komorní nebo orchestrální hře?
Radek Baborák se systematicky snaží prosadit lesní roh jako sólový nástroj, sám jsem samozřejmě sólově mnohokrát a rád hrál a hraji, ale ještě raději mám dvojkoncerty a skladby pro více lesních rohů. Když se spojí jejich zvuk, je to krása! Nádherný je například Koncertní kus pro čtyři lesní rohy Roberta Schumanna, který jsem také velmi rád hrál. Uvádí se ale opravdu jen výjimečně, je extrémně těžký. Rád hraji v kolektivu, líbí se mi větší nástrojové obsazení a v orchestru mě to pořád i po všech letech baví. Orchestr, to je můj svět. Lesní roh se také krásně doplňuje s dalšími nástroji v komorních souborech ať dechových kvintetech, tak v triích s klavírem a houslemi, krásné je například Brahmsovo Trio Es dur. Rád vzpomínám také na hornový kvintet André Prévina, který jsme uvedli v premiéře na Pražském jaru v roce 2018. Jednalo se o třívětou skladbu, v níž byly jen noty – žádné tempové označení, žádná dynamika – všechno bylo na interpretech, kteří skladbu svým přístupem sami dotvořili. S ničím takovým jsem se do té doby nikdy nesetkal. Skladba ukázala nové cesty, jiný přístup ke kompozici a k interpretaci.
Ačkoliv hornová literatura je rozsáhlá, není lesní roh na koncertních pódiích rozhodně standardním sólovým nástrojem, při komorních koncertech se s ním setkáváme také jen výjimečně. Přitom Češi mají velkou hornovou tradici. Český virtuóz na lesní roh a skladatel Jan Václav Stich Punto je svým uměním a působením spojen jak s Wolfgangem Amadeem Mozartem, tak s Ludwigem van Beethovenem…
Tradici ve hře na lesní roh máme skutečně velmi silnou. Sám Stich Punto složil mnoho skladeb, Beethoven pro něj zkomponoval Sonátu op. 17. Slavné jsou koncerty pro lesní roh Wolfganga Amadea Mozarta, Richarda Strausse, Camilla Saint-Saënse, krásné jsou také koncerty Antonia Rossetiho, Christopha Förstera a dalších skladatelů. Pro lesní roh složil řadu nádherných věcí ve 20.století Eugène Bozza, Ástor Piazzola, je to jen letmý výčet. K tomuto výčtu přistupují již zmiňované dvojkoncerty, například Georga Philippa Telemanna. Běžný posluchač však lesní roh jako sólový nástroj nebo nástroj pro komorní hru příliš nevnímá, zakořeněná je představa sólistických nástrojů jako jsou klavír, housle, violoncello… Zajímavé je, že s dechovými nástroji v sólové či komorní roli se setkáme častěji na koncertech regionálních orchestrů.
Už několikrát jste hrál v duu se svým synem. Na letošním Koncertě lektorů Letních hornových kurzů v Broumově jste s velkým úspěchem hráli právě Suitu pro dva lesní rohy F dur TWV 52:F4 Georga Philippa Telemanna. Budete ve společném koncertování pokračovat?
Společné vystupování dělá mně i synovi radost, koncertujeme spolu rádi a kdyby se naskytla příležitost, určitě bychom ji s radostí využili. Krásných skladeb pro dva lesní rohy je opravdu celá řada.
A další může váš syn složit… Na koncertě ve Vernéřovicích jste spolu hráli, tuším před třemi lety, jeho skladbu pro dva lesní rohy. A nebyla jeho první. Když ve svých dvanácti letech vystoupil s Českou filharmonií, hrál právě svoji skladbičku.
Jsem rád, že skládá a že ho to baví, i když ve skládání se věnuje spíše psaní písniček, které si i sám natáčí a zpívá. Hráli jsme už spolu jeho skladbu jak pro dvě horny, tak také pro šest horen.
S koncertem s Českou filharmonií to bylo tak – v roce 2018 vypsala filharmonie u příležitosti 100. výročí vzniku republiky soutěže pro všechny hudební nástroje ve dvou kategoriích – do 16 a do 20 let. Honzík tehdy ve svých 12 letech vyhrál v kategorii do 16 let mezi cca 150 dětmi. Hrál Romanci Camilla Saint-Säense. A na koncertech Zkouška orchestru s moderátorem Markem Ebenem pak zahrál se mnou a Českou filharmonií kromě Romance C. Saint-Saënse také svoji vlastní krátkou skladbičku pro dvě horny a smyčce. Mrzelo mě jen, že se toho nedožil Jiří Bělohlávek, s nímž jsem začínal v PKF a pak jsem s ním pokračoval v České filharmonii. Měl by z toho určitě velkou radost, protože vždy moc fandil mladým hudebníkům.
Na letošní Letní hornové kurzy v Broumově přijeli hornisté z celého světa. Broumovské kurzy i festival Za poklady Broumovska velmi zpopularizoval lesní roh i mezi veřejností. Festivalové koncerty pořádané během kurzů jsou vždycky zcela zaplněné. Účastníků byla letos na 10. ročníku kurzů už celá stovka. Jak to vnímáte ze svého úhlu pohledu – mění se zájem o hru na lesní roh?
Broumovské kurzy jsou zcela mimořádné svým charakterem, jsou největší akcí svého druhu v Evropě a svým dopadem i četností koncertů na význam a krásu lesního rohu jistě upozorňují. Velký obdiv má moje kamarádka a skvělá hornistka Zuzka Rzounková, která vlastně tyto kurzy před lety založila a za výborné organizační podpory Terezky Kramplové vede již desátý rok! Zájem o hornu se v posledních letech podle mých zkušeností skutečně zvyšuje. Vidím to i na AMU. Když jsem tam v roce 2018 začal s Ondřejem Vrabcem učit, měli jsme dva studenty, dnes jich je už deset. Určitý posun ve vnímání dechových nástrojů obecně ve společnosti reflektuje i soutěž Pražského jara. Před lety probíhala ve čtyřech nástrojích současně a přístup k nim byl odlišný – v roce 1992, kdy jsem se soutěže účastnil já, se soutěžilo ve hře na trubku, lesní roh, trombón a housle. Jediný nástroj, který hrál ve finále s orchestrem, byly housle! Takováto selekce jistě měla vliv na vnímání postavení lesního rohu celkově. Dnes už to tak naštěstí není – soutěží se ve dvou nástrojích a všechny si jsou rovnocenné. Finálové kolo hrají oba nástroje s orchestrem. Věřím, že se to odrazí postupně i v celkovém přístupu k dechovým nástrojům a lesnímu rohu v dramaturgii symfonických i komorních koncertů.
Na co se těšíte v nové sezóně s Českou filharmonií i mimo ni?
V letošní sezoně vyvrcholí oslavy Roku české hudby, které budou v rámci naší České filharmonie zakončeny na začátku prosince rezidenčním pobytem v Carnegie Hall v New Yorku. Ve třech koncertech tu provedeme s naším šéfdirigentem Semjonem Byčkovem a s nejpřednějšími světovými sólisty díla našich největších skladatelů. Již na začátku sezóny podobný program budeme hrát na renomovaných světových festivalech v Lucernu, Hamburku a BBC Proms v Londýně. Mé mnohaleté působení v České filharmonii je mojí absolutní uměleckou prioritou a vše ostatní se odvíjí až podle toho, kolik mi zbude času. Být součástí této vrcholné umělecké instituce s těmi nejšpičkovějšími hráči a pod současným skvělým vedením – to byl vždycky můj sen! Právě při svých cestách jsem často dotazován, jak to či ono děláme u nás v orchestru. Při takovém porovnávání je člověk opravdu hrdý na to, jak výborně u nás v mnoha ohledech vše funguje.
Kromě práce v České filharmonii mě na podzim čeká opět hostování v Seoul Philharmonic v rámci jejich turné po Jižní Koreji a Spojených Arabských Emirátech opět s J. van Zwedenem. A během sezóny se do Soulu ještě vrátím na Mahlerovský projekt – tentokrát půjde o koncerty a nahrávání Mahlerovy Symfonie č. 2 c moll.
Též se těším na komorní projekt s žesti v Lucemburku už v říjnu v rámci komorního cyklu Solistes Europeéns Luxembourg a na květen příštího roku, kdy se po několika letech vrátím k sólovému provedení Koncertního kusu pro 4 lesní rohy od R. Schumanna, o kterém jsme mluvili. Bude to v rámci Pražského jara a opět si zahraji společně s moji již zmiňovanou dlouholetou kamarádkou Zuzkou Rzounkouvou, vynikajícím maďarským hornistou a kolegou Szabolcsem Zemplenim a s letošním vítězem Pražského jara čínským hornistou Zhichengem Jinem.
Ohledně mého pedagogického působení na Hamu nám s kolegou Ondrou Vrabcem přibydou tři noví studenti, což je též pro mne vždy něco nového spojeného s jakýmsi očekáváním. Zatím jsme měli a máme na studenty štěstí – spolupráce nám vždy přináší po všech stránkách radost a spokojenost ze společně dosažených cílů nejen v rámci hraní, ale i po lidské stránce, což osobně považuji za neméně důležité.
A v neposlední řadě se těším na „běžný“ život se svou skvělou manželkou Andreou u nás doma na venkově, v domě, kde kdysi pradědeček leštil na zápraží lesní roh a trubku. Všichni moji tři synové jsou v podobném věku, jako moji studenti. A také je v nové sezóně čekají velké změny, což bude i pro mě něco nového spojeného s očekáváním.
Ve vašem případě je díky koncertování se synem váš profesní a rodinný život hodně provázaný. Jak odpočívá sólohornista České filharmonie?
Velkou radost mi dělá práce na zahradě, kolem domu, na úpravách bydlení, při tom se absolutně odreaguji. Vždycky se těším na výlety po okolí, které společně podnikáme, a vůbec na vše, co je pro spokojený a šťastný život potřeba. Bez takového zázemí by člověk snad ani nemohl svou práci dobře vykonávat. To je pro mě v životě to zásadní.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
