Jan Zemen a jeho cello, které umí i šeptat a mluvit měkce

Jan Zemen je jistým způsobem výjimečný a dobře to ví. Přesto mu nechybí pokora, ale také nadhled. Hudba ho doprovází na každém kroku – má rád klasiku i netradiční pojetí skladeb, baví ho hudební minidivadlo, kterým překvapuje posluchače a diváky s dalšími členy Prague Cello Quartetu. Ovšem největším zážitkem bylo slyšet ho vyprávět o práci s dětmi v rámci výuky hry na cello na základní umělecké škole. Tato činnost ho nesmírně naplňuje, a tak díky němu objevují velký svět hudby další malí violoncellisté.

Pocházíte z rodiny učitele tělocviku a fotbalového trenéra. Kdo ve vás objevil hudební geny?

Hudebníci jsou u nás v rodině úplně všichni včetně tatínka. Ten pochází z Volyně v Pošumaví, kde chodil na klarinet k legendárnímu Bedřichu Zákosteleckému, u něhož studoval například i první klarinetista České filharmonie pan Bláha. To není špatná společnost, co říkáte? Ze stejné třídy je i můj strýc, který později vystudoval konzervatoř v Plzni. Dědeček byl dlouholetým ředitelem ZUŠ v Týništi nad Orlicí a babička má zase blízký vztah k dramatickému umění. A hlavně, maminka je vynikající klavírní pedagožkou. Asi nebylo pochyb hned od začátku, hudba se prolíná celou naší rodinou.

A co vaši mladší bratři?

Prostřední, Petr také vystudoval violoncello na pardubické konzervatoři a nejmladší, Pavel v současné době studuje klavír a klarinet na konzervatoři v Českých Budějovicích. Pavel je pro nás jedním velkým překvapením, minulý rok měl například recitál na Pražském jaru a zatím vždy vyhrál každou soutěž, na kterou přijel. Párkrát za život se mi povedlo sednout jako sólista před orchestr – Filharmonii Hradec Králové, Pardubickou nebo Teplickou filharmonii, ale to, co jemu, se mi zatím nepovedlo. Na Pražském jaru v podstatě musím hrát už jen proto, abych doma stále zůstal starším bratrem. (smích)

Nikdy jste neuvažoval honit se po trávníku za kulatým nesmyslem?

O to jsem samozřejmě usiloval celé dětství, pro taťku znamená fotbal hodně a chtěl jsem se mu zavděčit. Naneštěstí jsem na to zoufale nešikovný, takže jsem toho nakonec přeci jen nechal a soustředil se raději na violoncello.

Od začátku jste hrál na tento nástroj?

Ne, ne a jsem tomu dnes moc rád. Původně jsem hrál u maminky na klavír a violoncello bylo v určité chvíli možná dokonce protestem. Cvičit se ze začátku nechce opravdu nikomu, a když máte ještě paní učitelku doma… Nakonec ale musím říct, že jsem za určitou klavírní zběhlost velice vděčný a můj názor je, že začínat na klavír je pro malé děti velikým plusem, protože na rozdíl od hráčů na melodické nástroje získají hned od počátku celkovou harmonickou představu o muzice jako celku.

Co je při hře na violoncello nejtěžší?

Nejtěžší… Velké pravdy jsou většinou jednoduché, proto i hra na violoncello je pod správným vedením příjemnou dynamickou záležitostí, ale bez práce to samozřejmě nejde. U smyčcových nástrojů je největší oříšek, jak to po jedenácti letech praxe vnímám, naučit děti „důvěřovat“ smyčci, že jim nevypadne z ruky pokaždé, když ho přestanou křečovitě svírat. Protože hezký měkký tón, který všichni známe z nahrávek, se ozve teprve poté, co ruka na smyčci změkne a dokonale s ním splyne. To je bohužel dlouhodobý proces a nedá se to uspěchat.

Kdy jste se rozhodl, že se budete hudbou živit?

K tomu to asi spělo vždycky. Měl jsem úžasné štěstí na učitele jak teorie, tak i violoncella. Začínal jsem u Jany Formanové, což je houslistka a violoncello měla spíš jako zálibu. Sama jezdila na hodiny do Hradce Králové k paní učitelce Benýškové, ke které jsem postupně přešel i já. Díky paní učitelce, která je i dnes stále skvělou energickou pedagožkou, jsem se mimo jiné dostal i do smyčcového orchestru Primavera, který donedávna skvěle vedl houslista Jaromír Křováček. Díky němu  jsme se už jako děti dostali například do Švýcarska, Francie nebo do Ameriky. Najednou muzika už nebyla hraním do šuplíku, ale spojovala nás dohromady a zažívali jsme něco, co bychom jinak neměli šanci. Vše šlo jakoby samovolně. Během studií na gymnáziu jsem udělal zkoušky na konzervatoř v Pardubicích. Tam vzal můj osud pevně do rukou pan profesor Josef Krečmer a už nebylo návratu. (smích)Je něco, co vám v této branži vzalo počáteční iluze?

Ne. Každé prázdniny nás dědeček bral společně s bratry s sebou na hudební kurzy do Bechyně, kde učil pan Evžen Rattay, který měl Stradivariho cello. Už jenom setkání s tímto mistrem svého nástroje a také s instrumentem 250 let starým, bylo jako pohádka. To byl vhled do úplně jiného světa. V Rychnově jsem byl jedním z mnoha, na těchto kurzech jsem si mohl uvědomit, že jsem něčím výjimečný. Otevíralo mi to velký prostor, svět se obrovsky zvětšil a tak to funguje dodnes. Patřit do hudebního světa znamená každodenní setkávání s fantastickými zajímavými lidmi a neustále se rozšiřující obzor.

Stále ještě studujete na AMU a ve švýcarském Lucernu?

Ne, ne. Tento rok jsem odabsolvoval magisterské studium. Na konzervatoř i vysokou školu budu vždy vzpomínat jen v nejlepším. Měl jsem možnost studovat u tří českých violoncellových velikánů. Bylo pro mě zajímavé pozorovat, co se jaký pedagog snažil předat. Každý můj pedagog mě ohromným způsobem posunul dopředu a každý něčím jiným. Nejsou si osobnostně podobní, přitom v celkovém kontextu mého názoru na muziku má každý velký díl a není to dělitelné. Určitě je dobře vystřídat více pedagogů. Studoval jsem u profesora Josefa Krečmera, na AMU u profesora Miroslava Petráše a ve Švýcarsku u profesora Marka Jerie, každý z nich mi změnil pohled na umění.

Jak jsem říkal, sólová studia jsem již dokončil, ale hned od příštího roku budeme dál studovat na pražské HAMU se souborem Kalliopé trio Praque komorní hudbu. Pro mě je to nejlepší cesta, jak si sáhnout zase do jiné oblasti, jiného nástrojového obsazení, kde cello najednou musí hodně zpívat vedle sólových houslí a velkého sólového klavíru. Zřejmě se vše daří, protože již teď jsme dostali nabídku koncertu na festivalu Pražské jaro 2014.

Jak jste se dostal do Švýcarska?

Na HAMU jsem využil zahraniční stáže přes program Erasmus. Marek Jerie je jedním ze špičkových zahraničních pedagogů, spolu s manželkou Beatrix založili již před šestadvaceti lety novou koncertní řadu Kammermusik um halb acht a dalo by se říct, že ve Švýcarsku tvoří takový ostrov české kultury. Švýcarsko reprezentuje ve svých pedagogických přístupech rovnost rolí, není tedy výjimkou, když si pedagog se studenty tyká. Je to úplně jiný model než v Čechách, vše je o vzájemném dialogu. Naštěstí všichni moji pedagogové byli v tomto směru reformní a pro mě bylo příjemné moci se ptát, ale také projevovat vlastní názory.

Máte pocit, že děláte právě to, co jste dělat chtěl?

Nejsem si jistý, zda jsem vždy věděl, co přesně chci dělat. A proto jsem se hned od osmnácti let snažil spektrum činností co nejvíce rozšířit, abych měl z čeho vybírat. Začal jsem učit na ZUŠ v Týništi nad Orlicí, později v Třebechovicích pod Orebem, teď v Hradci Králové, od roku 2012 i na konzervatoři v Pardubicích. Učitelství, které je v naší rodině – všichni jsou vlastně učitelé, je mi asi nejbližší. Je hezké zažít dobrodružství na pódiu a moci si poslechnout potlesk v Rudolfinu, ale pro posluchače je to jen otázka jednoho koncertu a přímého zážitku z něj. U učení vidím dlouhodobý efekt mé práce. Už mám několik případů, kdy dětem opravdu hmatatelně pomohlo, že mohly chodit do individuální výuky – takříkajíc jeden na jednoho. 

Například jeden klučík v Týništi, který ani po třech letech stále neuměl noty. Opravdu jsem se rozzlobil a prohlásil, že má na výběr – skončit s violoncellem, nebo se to prostě naučit. V tu chvíli úplně explodoval, nutno říct, že to byl kluk s nejtvrdší palicí, jakou jsem kdy zažil. Bušil do mě pěstičkami a křičel, že je to přeci nespravedlivé, protože jak může umět noty, když je nevidí. A po třech letech se díky tomu přišlo na to, že celou tu dobu vidí dvojitě. Nebyl tedy dislektik ani disgrafik, jak si všichni mysleli, jen prostě neviděl. Uvědomil jsem si, že celou tu dobu se všechno, co jsem mu zahrál, okamžitě učil zpaměti. Od té doby je to premiant a výborný kluk.

Další žák se mě jednou zeptal, zda je v životě důležité hrát na violoncello. V té chvíli jsem věděl, že je zle. Vše jsem otočil a požádal ho, ať mi o sobě v pěti větách řekne, co ho vystihuje. On říkal: jsem křesťan, chodím na gympl, chci na vysokou školu a hraju na violoncello a zpívám ve sboru. V té chvíli jsem mu řekl, že mi to stačí. „Vždyť hned třetí věc, které si na sobě nejvíc vážíš, je, že hraješ na cello a zpíváš ve sboru. Tak je to pro tebe důležité?“ Díky tomu šel domů spokojený, že dělá něco, díky čemu si sám sebe může vážit.

Myslím si, že právě v hudebním školství je pro takový rozvoj obrovský prostor. Většinou je člověk někde ve skupině a k takovému rozhovoru s někým, kdo by měl mít nadhled, není možnost. Vždycky jsem si vlastně říkal, že violoncello je až na druhém místě, a když ho dítě bude mít rádo a bude chtít hrát profesionálně, tak to bude jen velké plus. Největší klad ale vidím ve výchově plnohodnotných osobností, které se nebojí a díky rizikovým situacím na pódiu, jež jsou velkou výzvou, jsou připravené takovým výzvám čelit. Jít sám před všechny lidi a v momentě, kdy bude potřeba něco říci, za něco nebo někoho se postavit, tak ani jeden z nich se nebude bát to udělat a říci, co bude potřeba. To mě baví asi nejvíc. Plně si ale uvědomuju, že kdyby to dělal člověk na plný úvazek, tak se v tom může úplně udusit. Stejný názor má na stejnou věc třeba Zdeněk Svěrák, který je původním povoláním také učitel.

Jsem strašně vděčný za Petra Fialu, ředitele ZUŠ Habrmanova v Hradci Králové, který tímto způsobem vede celou hudební školu. Je nejen výkonný umělec, ale i výborný manažer, takže si uvědomuje, že pokud bude mít ve škole jenom lety unavené učitele, kteří nebudou sami hráčsky aktivní, tak to dětem pravděpodobně nic nedá. V případě, že se člověk celý život rozvíjí, cestuje, hraje a to všechno ho baví, nutně má po část týdne daleko větší jiskru a chuť naplno učit. Navíc bude moci být dětem velkým příkladem v tom, co lze s hudbou zažít a dokázat. Poslouchat hru svého učitele na CD je pro děti úžasně zajímavé.

Jste také členem Praque Cello Quartet?

Ano. Hrajeme ve složení Jan Zvěřina, Petr Špaček, Ivan Vokáč a já, takže je to kvarteto čtyř znamenitých violoncellistů. Děláme si legraci, že by se nám dalo neoficiálně říkat Petrášovi chlapci, protože jsme od stejného pana profesora z HAMU.Neobvyklé je na našem kvartetu to, že se nesnažíme hrát pouze a jen klasický repertoár, ale naopak k sobě lidi co nejvíce přitáhnout písničkami, které znají. Začínali jsme také se skladbami od Apokalyptiky, finské metalové kapely, a také jsme upravovali skladby na přání diváků. Postupně se nám rozrůstal repertoár a teď se k němu snažíme netradičním způsobem připojit i klasickou hudbu. Například si posluchači mohou poslechnout Variace na Rokokové téma Petra Iljče Čajkovského, které jsme jinak zvyklí hrát spíš jako sólisté před orchestrem. Ovšem zahrajeme je tak, že si mezi sebou sólový part losujeme až těsně před koncertem nebo dokonce na pódiu. Snažíme se dělat legraci a hudbu zpopularizovat. A co je novinka? Že nám vzniklo první hudební minidivadlo. Teď už vzniká dokonce druhý opus. V humoristickém ohledu navazujeme tak trochu na Pinguin Quartet, který v Čechách jako první dělal jakousi hudební cimrmaniádu a snažil se ukázat kvalitní hudební humor.

Divadlo? Jak vás to napadlo?

Byl to experiment, kdy jsme se snažili využít co nejvíc zvukomalebných prostředků, které cello umí. Lidi si poslechnou sanitku, auto, krávu, dokonce kardiomonitor – všechno možné tak, aby byla zvuková kulisa scénky vytvořena jenom s použitím violoncell, která jsou navíc v příběhu činoherně účastná. To nás moc baví a lidi zjevně taky.

Letos jste vydali další CD. Co na něm posluchači najdou?

Právě jsme natočili nové CD. Zbývá doladit pár maličkostí v bookletu a půjde do výroby. V polovině ledna by měl být křest v Salesiánském divadle na Kobyliském náměstí v Praze. Je to přehlídka všech barevných možností cella jako nástroje. Jsou tam jazzové písničky, kytarové, filmová hudba i trochu perel klasického repertoáru… Myslím, že bude moc hezké v té veliké škále stylů, které si tam bude moci posluchač najít. Oslovili jsme i hosty, kteří nám vypomáhají, například na perkuse a bicí. Zkoušíme, co všechno violoncello umí, a stále jsme překvapeni.

Už vaše e-mailová adresa „jecelo.me.cello“ svědčí o tom, že nejste žádný suchar. Jak vznikla?

Vzniklo to zcela spontánně, žádný plán v tom nebyl. Také ale z nouze, protože na mé jméno jsou už všechny adresy obsazené. Existuje totiž můj jmenovec jaderný fyzik, zjevně dost dobrý, který mi obsadil všechny domény na všech webech, které jsem zkoušel, a já tím pádem už nejsem schopný si dát seriózní mailovou adresu. Takže to byla nakonec jasná volba. Napadá mě, že mému jmenovci musí pravděpodobně chodit dost nabídek na koncerty. (smích)

Stalo se někdy, že vaše cello opravdu ječelo?

Často. Vlastně mě to napadlo v souvislosti s nástrojem, na který jsem v té době hrál. Stejně jako nejsou stejní dva hráči, nejsou stejné ani dva nástroje. Každý kus dřeva je z jiné doby, z jiného stromu, vyrostlý za jiných klimatických podmínek. A pak hlavně záleží na tom, jakému houslaři se vybrané dříví dostane pod ruku. To všechno rozhoduje o tom, jaký bude mít violoncello zvuk, jak se bude obsluhovat, zda to bude nástroj komornější nebo naopak průrazný.

Dnes je trend přizpůsobit nástroje pohodlí hrajícího hudebníka, proto jsou nepatrně menší oproti nástrojům z předválečného Schönbachu, tehdy byly nástroje mensurově veliké a bylo třeba z nich leckdy zvuk doslova dolovat. Takový typ nástroje jsem měl také, a když bylo potřeba, doslova ječelo. Pak jsem se rozhodl pro komornější nástroj, který postavil Tomáš Haškovec, od něhož má nástroj i například kolega z kvarteta Ivan Vokáč, je to takový náš dvorní houslař. Většina jeho nástrojů jde do zahraničí, například do Norska, ale několik kusů se přeci jen podařilo uchovat v Čechách. Moje „čellíčko“ navíc není z obvyklého javorového dřeva, ale z vrby, která daleko víc mluví, umí i šeptat a mluvit měkce. Měl jsem možnost sáhnout si i na starý italský nástroj, což pro mě byla ta nejkrásnější zkušenost, co se týče nástroje vůbec. Byl to nástroj z doby Antonia Stradivariho, od pána jménem Antonio Testore, a povedlo se mi na něj natočit s Filharmonií Hradec Králové 1. koncert Bohuslava Martinů. Nástroj s dvousetletou zkušeností se na pódiu stane opravdovým partnerem a spolupráce s ním je opravdu neuvěřitelný zážitek.

Hrajete ve více uskupeních?

Máme nově vzniklé Kalliopé trio Prague, Prague Cello Quarter, Barocco sempre giovane a v Praze v Talichově komorní filharmonii. Externě mám sváteční možnost vystupovat i v České filharmonii. Dostat se do České filharmonie by pro mě byl asi největší hudební dárek.

Jaké umělecké dílo vás v poslední době strhlo?

Je fakt, že jsme našimi koncerty někdy tak zvukově přesyceni, že jsme leckdy rádi, že je ticho. Ale je pravda, že si uvědomuji pár koncertních zážitků – například neopakovatelný dojem z koncertu Bachovy Mše h moll se Sirem Johnem Eliotem Gardinerem v Rudolfinu v rámci Pražského jara, kde se všem opravdu tajil dech. Nebo společný koncert  Barocco sempre giovane s naprosto špičkovým italským houslistou Giulianem Carmignolou. To jsou nezapomenutelné zážitky. Snažím se také hodně chodit na divadlo. Baví mě pozorovat vývoj postav během repríz i na zkouškách, kdy charaktery v hercích teprve ožívají. Tak dramatický vývoj v hudbě nemáme. Proto jsme taky začali experimentovat s hudebním divadlem – slovo má neuvěřitelnou sílu.Co vás čeká v nejbližší době?

S Prague Cello Quartet nás čeká příjemná povinnost pokřtít zmíněnou novou desku, s triem nás čeká Pražské jaro. A abych nevynechal ani moje milé Barocco, tak tam nás například v prosinci čeká překrásný koncert v Basileji.

Jak vypadá váš den bez hudby, je-li takový vůbec?

Tak takový den už opravdu dlouho nebyl. Když už ne jako aktivní hráč, tak jsem poslední dobou vždy aspoň v roli učitele, manažera či produkčního, takže tak či onak se k hudbě stejně dostanu.

Jak odpočíváte?

To je, myslím, kouzlo muziky. I když pořád pracujeme, tak stále děláme to, co nás baví. Je to pro mě nejlepší forma aktivního odpočinku. Říká se, čím víc má člověk co nabídnout, tím víc se toho po něm bude vyžadovat. Když tohle člověk bere poctivě, tak se opravdu nezastaví.

Na co rád vzpomínáte v souvislosti s Rychnovem?

Rychnov pro mě určitě znamená dětství a všechno, co k tomu patří. Jinak určitě moc rád vzpomínám například na dobu strávenou v kapele Oboroh v čele s písničkářem a filozofem Slávkem Klecandrem. A samozřejmě na Poláčkovo léto, které pro nás bylo vždy symbolem toho opravdu velkého pódia s velkým P. Proto mám velkou radost, že jsme se s bratrem mohli, vlastně již podruhé, s recitálovým programem v prostoru rychnovské synagogy objevit i my, právě v rámci festivalu.

Děkuji za rozhovor! 

Vizitka:
Violoncellista, pedagog na konzervatoři Pardubice a ZUŠ Habrmanova Hradec Králové, člen souboru Barocco sempre Giovane, Prague Cello Quartet a Kalliopé trio Prague Jan Zemen (1985) začal hrát na violoncello v šesti letech. Navštěvoval ZUŠ Na Střezině v Hradci Králové u paní učitelky Zuzany Benýškové, pod jejímž dohledem dosáhl prvních úspěchů na národních soutěžích ZUŠ a na soutěži Prague Junior Note.

V roce 2000 byl přijat na Konzervatoř v Pardubicích do violoncellové třídy profesora Josefa Krečmera. V době studia na konzervatoři zaznamenal mnoho úspěchů na interpretačních soutěžích a na mistrovských kurzech (D. Sella, E. Rattay, M. Fukačová, Y. Feigelson). K největším úspěchům patří titul absolutního vítěze na soutěžní přehlídce konzervatoří České republiky v roce 2005 a titul laureáta na International Wettbewerb v rakouském Liezenu.

Dokončil studium pražské Akademie múzických umění u profesora  Miroslava Petráše a na Hochschule für Musik ve Švýcarském Luzernu u profesora Marka Jerie.

Jako sólista vystoupil již s takovými orchestry, jakými jsou například Komorní filharmonie Pardubice, Severočeská filharmonie Teplice, Filharmonie Hradec Králové nebo se souborem Barocco sempre giovane (Baroko stále mladé), jehož je stálým členem. V neposlední řadě je také členem netradičního hudebního tělesa Prague Cello Quartet a dále Kalliopé trio Prague.

Foto archiv Jana Zemena