Jana Boušková: Vždy jsem se snažila pro harfu a její zviditelnění udělat maximum

V těchto adventních dnech nabízíte svůj zcela kultovní koncert, s Minjou Stojanović budete hrát Smetanovu Mou vlast. To vyvolává hned dvě otázky: Jak vznikla verze Vyšehradu, Vltavy a Šárky pro dvě harfy – bude to premiéra? A zároveň, jak došlo na volbu této spoluhráčky?
Vámi zmíněné nadcházející koncerty jsou pořádané Českou filharmonií. Původní myšlenka, se kterou jsme začali před dvěma lety pracovat, byla představit tři části z Mé vlasti Bedřicha Smetany, které jsem upravila pro sólovou harfu a v roce 2021 vydala na svém sólovém CD u nahrávací společnosti Supraphon. Vzhledem k tomu, že program koncertů se plánuje s dvouletým předstihem, nikdo nedokáže včas odhadnout, jaké překážky mohou vzniknout. A u mě nastaly zdravotní. Měla jsem postižení periferních nervů v levé ruce a s touto indispozicí jsem bojovala dvacet dva měsíců. Teprve od dubna letošního roku jsem měla opět naději, že se vrátím na koncertní pódia.

Vzhledem k tomu, že ruka stále potřebuje několik měsíců na úplné zotavení a technická náročnost mých sólových úprav je opravdu extrémní, navrhla jsem České filharmonii uvedení těchto tří části Mé vlasti v nové úpravě pro dvě harfy, což by zároveň byla i nová světová premiéra. Ve verzi pro dvě harfy jsem ponechala původní znění sólových úprav, které jsem jen rozepsala do dvou nástrojů. Přesto na náročnosti partů to neubralo, ale aspoň jsem mohla své levé ruce ulevit a vyslyšet tak doporučení lékařů, abych ji zatím příliš nepřetěžovala.

Výběr spoluhráčky byl velmi jednoduchý a pro mě naprosto jednoznačný. Minja Stojanović je v současnosti mojí studentkou druhého ročníku na pražské HAMU a zároveň je i od této sezóny členkou Orchestrální akademie České filharmonie. I přes svůj nízký věk jednadvaceti let je už teď pro mě naprosto rovnocenným partnerem. Její technické schopnosti jsou již na takové profesionální úrovni, že nemá sebemenší limity, a já o ní bez nadsázky mohu říct, že je to jeden z největších talentů, ne-li vůbec největší, jaký jsem kdy měla v pražské třídě za dobu své třicetileté pedagogické praxe. Je opravdu obrovská radost s Minjou pracovat, a to nejen po umělecké, profesní, ale i po lidské stránce.

Jste naše ikonická harfistka, nejznámější, nejaktivnější. O tom svědčí i bezpočet článků, které byly o vás napsané, množství interview, které jste poskytla. Leckteré hovoří o tom, že ve světě je harfa populárnější než u nás doma. Stále to platí?
Nesmírně si vážím vašich komplimentů a děkuji za ně. Vždy jsem se snažila pro harfu a její zviditelnění udělat maximum. V roce 1999 jsem uspořádala jednu z největších akcí, 7. Světový harfový kongres, který během týdenního koncertního maratónu představil Praze jen to nejlepší z harfové interpretace. Vždy jsem se snažila, aby harfa byla prezentována na nejvyšší profesionální úrovni, která se bude přibližovat kvalitou známějším a rozšířenějším sólovým nástrojům, jako je klavír nebo housle.

V naší drahé české vlasti bohužel ale obecně platí, že si často nevážíme toho, co je české, ale automaticky předpokládáme, že to, co přichází ze zahraničí, musí být logicky lepší. Přitom to české bývá často v cizině mnohem více oceňované. Harfa si všeobecně stále hledá svoje umístění. Posluchači mají zřídka možnost slyšet harfu na nejvyšší profesionální úrovni na sólových koncertech s opravdu náročnými skladbami rovnocennými repertoáru klavírních recitálů. Pokud se harfa nezačne představovat na pódiích častěji na takové úrovni, která je hodná zájmu i širšího vzdělaného publika, těžko se pohled na tento nástroj změní.

U harfy je asi jedním z problémů také její obrovský široký rozptyl v mnoha žánrech, ať už v lidové tvorbě a u písničkářů, nebo v základních uměleckých školách, kde se používají nástroje háčkové, které nemají kromě zmenšeného podobného tvaru nic společného s harfou koncertní. Široká veřejnost ale má pro všechny tyto nástroje jedno označení – harfa – a proto si mnohdy ani nedokáže představit, že mezi koncertní a malou harfou, která bývá k vidění častěji, je obrovský rozdíl. V zahraničí to není s frekvencí uplatňování sólové harfy o nic lepší. Ale já jsem vděčná, že stále dostávám příležitosti sólově si zahrát na významných světových pódiích. Musím ale poděkovat i českým pořadatelům. Přestože jsme malá země, harfa se v dramaturgii programů významných koncertů objevuje stále častěji, a proto věřím, že přece jen dochází k její výraznější popularizaci.

Vlastníte vzácnou harfu značky Lyon & Healy, tu jste doslova vyhrála svým vítězstvím na soutěži v USA v roce 1992 – kde to bylo, jaké jsou přednosti tohoto nástroje světové značky? Ta soutěž stále pokračuje i po třiceti letech?
USA International Harp Competition je jedna ze dvou největších světových harfových soutěží, které stále existují. Poprvé se uskutečnila v roce 1989 jako „konkurence“ té nejstarší a do té doby nejprestižnější světové soutěže, která je již od roku 1959 v Izraeli. Tato dvě klání jsou pro harfisty do dnešních dnů stále považována za nejvyšší mety. Já si nesmírně vážím, že jsem na obou soutěžích získala ocenění, a to dokonce ve stejný rok 1992 v rozmezí pouhých pěti měsíců – v Izraeli 2. cenu a v USA 1. cenu. Pochopitelně si těchto úspěchů cením i kvůli české harfové škole mojí maminky Libuše Váchalové, a je tu i určitá vlastenecká radost, protože jsem zatím stále jediná česká i československá harfistka v historii, které se takových ocenění dostalo.

Harfa, kterou jsem si z Ameriky přivezla jako součást 1. ceny, byla hlavním důvodem, proč jsem se těchto dvou soutěží zúčastnila. Moje rodina by nikdy neměla finanční prostředky na nákup takového nástroje, a tak jsem věděla, že jediný možný způsob, jak takový špičkový nástroj získat, je hodně pracovat, cvičit, pokusit se být nejlepší a harfu na jedné z těchto dvou světových soutěží vyhrát. A podařilo se. Nástroje značky Lyon & Healy jsou považovány za nejlepší koncertní nástroje, a jejich cena je opravdu extrémně vysoká. Předností takové harfy je schopnost se zvukově prosadit i skrze velký orchestr, proto jsou používány často i v těch nejlepších, včetně České filharmonie, a to je asi největší deviza těchto drahých nástrojů. Každý interpret na harfu má svoji specifickou barvu a sílu zvuku, protože ji vytváří prsty, ale k této dané fyzické dispozici je pak podpora kvalitního nástroje přidanou hodnotou. 

Kromě své přebohaté koncertní činnosti, sólové i jako první harfistka České filharmonie, se věnujete také pedagogice. Obšírné téma, když se porovnáte s vynikající profesorkou Libuší Váchalovou (1932–2019), svou maminkou, v čem pokračujete a co je dnes ve výuce harfy jiného, nového?
Nikdy bych si nedovolila porovnávat se se svojí maminkou, protože ta byla pro mě naprostou ikonou a inspirací. Kdybych se někdy jen trochu přiblížila jejím pedagogickým schopnostem, byla bych šťastná. V dobách čtyřicetiletého pedagogického působení Libuše Váchalové na Pražské konzervatoři byla situace se studenty jiná, než je v dnešní době.

Maminka si své žáky připravovala od začátku sama. Harfa se nikde na základních uměleckých školách (tenkrát na lidových uměleckých školách) neučila, a tak zájemci museli přijít rovnou na konzervatoř. Jak všichni muzikanti vědí, začátky hry na hudební nástroj jsou pak alfou a omegou pro budoucnost a jsou vlastně nejdůležitější pro každého profesionála. Jakékoli zlozvyky, které se v začátcích studenti naučí, se pak těžko odbourávají. A maminka nemusela proto s žádnými těmito komplikacemi bojovat, protože své žáky si od prvních dnů vychovávala sama. Mělo to sice své minusové stránky – s hrou na harfu se začínalo relativně pozdě, až kolem dvanácti let, ale své ovoce to přinášelo, a všichni její studenti našli uplatnění v českých i zahraničních orchestrech.

Já jsem začínala hrát již v sedmi letech, což bylo tenkrát u nás unikátní. V dnešní době je určitě rozdíl v tom, že harfa se vyučuje už od úplného dětství na základních uměleckých školách, kde jsou ve většině případů háčkové harfy, takže na koncertní nástroj se přechází později. Dříve se začínalo rovnou na nástroj velký, protože ani jiné možnosti nebyly, a i to bylo jistým pozitivním vkladem pro budoucnost. Vyváženost harf háčkových a koncertních je velmi odlišná, přičemž váha nástroje hraje velkou roli pro správné postavení rukou při hře a též pro zamezení bolesti zad. Kromě toho harfy háčkové mají mnohem menší pnutí strun, takže pokud se má struna uchopit tak, aby tón byl silnější, dochází ke vzniku puchýřů, a tak se přechod na harfy koncertní neobejde bez bolesti prstů. S tím se studenti mnohdy neradi setkávají a chvíli jim trvá, než pochopí, že hra na harfu je vlastně velká dřina, pokud se má dělat pořádně. Já se snažím stále zachovávat maminčin odkaz v disciplíně, pracovitosti, preciznosti, pomalém cvičení, síle zvuku, hudebním pojetí, které by mělo být hlavně inspirováno jinými nástroji, a v lásce k našemu povolání.

Na pražské HAMU vyučujete už šestnáct let, od roku 2019 také na Royal College of Music v Londýně. Na místo v Londýně bylo třeba dělat konkurz, nebo stačil váš světově známý a ověřený profesní věhlas?
Já jsem se již v roce 1993 stala profesorkou na Konzervatoři v Praze, kde jsem působila celých devatenáct let, v letech 2005–2020 jsem byla docentkou na Royal Conservatory v Bruselu a v roce 2006 jsem vyhrála konkurz na harfového pedagoga pražské HAMU, kde působím dodnes. V roce 2018 byl vypsán konkurz na profesorku hry na harfu na prestižní Royal College of Music v Londýně – ta je už druhým rokem po sobě vyhlášena nejlepší hudební vysokou školou na světě, a tímto svým oceněním předstihla i světoznámou The Julliard School v New Yorku, která byla do té doby na první příčce. Ke konkurzu bylo přihlášeno mnoho harfistů z celého světa, kteří museli splňovat podmínky sólisty, dlouhodobého pedagoga na vysoké škole, mít ocenění ze světových soutěžích a významnou mezinárodní reputaci. Do užšího výběru se pak dostali čtyři uchazeči, kteří byli pozváni před komisi v Londýně. Mezi nimi byla sólistka z Holandska, vítězka Izraelské soutěže, pak kandidátka z Francie, dlouholetá světoznámá pedagožka, jedna kolegyně ze Švýcarska a já.

Po konkurzu, kde každý kandidát byl před komisí celou hodinu, jsme na výsledky pak čekali celý jeden měsíc. Bylo to nejdelší čekání, jaké jsem kdy zažila, a pochopitelně když jsem pak dostala oficiální dopis, že jsem se stala vítězkou, rozbrečela jsem se štěstím. Už jsem v to vůbec nedoufala. Teď tedy působím nejen na HAMU v Praze jako docentka, ale i na Royal College v Londýně, kam létám pravidelně na jeden den výuky v týdnu. 

Harfa patří do českých hudebních dějin velkolepě. Nemyslím jen celou dobu a jaksi zabydlenou éru nechanických harfeníků v 19. století, chci poukázat na Jana Křtitele Krumpholtze (747–1790), českého harfistu a světového skladatele, který dokonce napsal první učebnici hry na harfu. Vyšla deset let po jeho smrti, výborná a užitečná, když ji nikdo neodsunul. Čím je pozoruhodná? Existuje české vydání?
Jan Křtitel Krumpholtz byl opravdu prvním českým velvyslancem harfy vůbec. Jeho věhlas byl obrovský, působil na dvoře knížete Esterházyho, spolupracoval s Josephem Haydnem a sám byl dokonce i spolutvůrcem předchůdkyně současné harfové mechaniky, která vznikla ve Francii, kde Krumpholtz později působil. Byl to jistě i významný pedagog, u kterého studovala i francouzská šlechta, a jeho učebnice harfy byla v té době proslulá. Bohužel se dnes nepoužívá. Vzhledem k tomu, že jsem nahrála všech šest jeho harfových koncertů, dokáži si představit, jak významná a technicky přínosná musela být i jeho škola pro harfu. České vydání jsem nikdy bohužel neviděla. Přesto, že byl Krumpholtz z našich krajů, později si ho přivlastnili Francouzi, ale ani tam jeho školu nepoužívají, přestože to byl vlastně „otec“ většiny harfistů budoucích generací. 

Například při zkouškách na Pražskou konzervatoř se vyžadují skladby Marcela Tourniera (1879–1951), francouzského harfisty, pedagoga. Proč není v repertoáru česká skladba? Francie stále hraje roli v harfenické historii, proč k něčemu takovému nedochází také u nás?
Toto je velmi přínosná otázka k zamyšlení. Nejsme o nic menší harfová velmoc, než je Francie, a přesto se zde upřednostňují zahraniční autoři. My máme v naši historii tolik významných harfistů skladatelů, kteří vychovali i generace francouzských interpretů, ale úplně se na to zapomíná. Harfisté Václav Klička, Hanuš Trneček, Václav Staněk, Alfred Holý byli ve své době světovými pojmy. O Václavu Kličkovi psali v kritikách, že je to ďábel hry na harfu, který se dá připodobnit jen k věhlasnému Paganinimu. Francouzský repertoár je celosvětově rozšířenější a je vyžadován u přijímacích zkoušek na téměř všech zahraničních školách. Ovšem pokud by v každé zemi měli takové harfové mistry, jako jsou výše zmínění Češi, pak by se jistě jimi pyšnili, a jejich skladby by byly samozřejmou součástí přijímacích zkoušek. Myslím, že by se český repertoár těchto autorů měl u nás více prosazovat. 

Hře na harfu se na Pražské konzervatoři vyučuje dobrých dvě stě let. Který z pedagogů historie by mohl být ikonou pro dnešní harfový vývoj?
Vzhledem k tomu, že si harfa na Pražské konzervatoři dlouho hledala svoji cestu pro uznání za hlavní obor, tak jistě nejvýznamnějším pedagogem z hlediska historického byl Hanuš Trneček, který pro své studenty doslova žil. Když ho po jeho celoživotní obětavé práci ze školy vyhodili, vzal si život. Další pedagog, který harfové oddělení posunul do úplně jiné úrovně, pak byla – bez jakékoli osobní předpojatosti – s určitostí moje maminka Libuše Váchalová.

Jak v dnešním čase vynikajících nástrojů řešíte fakt, že skladby třeba právě J. K. Krumpholtze a dalších historických velikánů byla psány pro jinak stavěné nástroje? Je třeba nějaká úprava, nebo se vám to zkrátka snadněji hraje?
Skladby období klasicismu jsou na každý hudební nástroj náročné kvůli technické dokonalosti, vyrovnanosti, přitom i pocitu odlehčenosti a samozřejmosti. Historické harfy byly menší a tah strun nebyl tak velký jako u moderních nástrojů. Jistě se skladby tohoto klasického období hrály tenkrát snáz, protože interpret nemusel, a vlastně ani nemohl, příliš struny zmáčknout pro vytvoření tónu. Kdyby tomu tak bylo, vzniklo by spíš chaotické drnčení jednotlivých strun o sebe. Proto byla jistě hra u takových nástrojů jednodušší. Interpret ani nemusel „bojovat“ s velikostí typickou pro současné koncertní nástroje, která může být určitým handicapem pro hráče s menším vzrůstem. Na skladbách z doby klasicismu si v současné době nic upravovat nemusíme. Naopak vzhledem k větší mechanické dokonalosti nástroje jsou některé pasáže v současnosti lépe zvládnutelné díky snazšímu použití pedálů ve dvou zářezech, které umožňují sešlápnout každý pedál o dva půltóny, oproti harfě jednozářezové, která se v klasicismu používala, a pro kterou byl napsán například i známy Mozartův Koncert pro flétnu a harfu. Myslím si, že kdyby Mozart měl k dispozici harfu s dvouzářezovou mechanikou, vypadala by jeho skladba jinak. I v originále partitury napsané nad rámec rozsahu dobové harfy jsou určité pasáže, které nakonec sám autor musel překomponovat.

Pražské jaro jste obohatila několika svými koncerty. Mezinárodní hudební soutěž Pražského jara existuje od roku 1974 – byl některý ročník věnován soutěži ve hře na harfu?
Vnímám jako smutnou realitu, že harfa není součástí této významné soutěže. Je to přitom můj sen, a to už od devadesátých let, kdy jsem pořádala Světový harfový kongres, a Pražské jaro mi bylo organizačním partnerem. Jednala jsem o tom, ale bohužel se mé přání a snaha zatím nepodařily prosadit z důvodu nejen finančního, ale i organizačního. Kéž by se opět třeba i díky tomuto rozhovoru otevřela vrátka určité naděje. Harfa je bezpochyby nástroj, který na soutěž Pražského jara patří, nejen pro svoji důležitost, ale i pro historický odkaz, a zaslouží si být jeho součástí.

My jsme doslova světová velmoc v počtu funkčních varhan na počet obyvatel. Historie nás učí, že nejenom potulní lidoví harfeníci byla muzikantská samozřejmost, harfa patřila do salonů šlechtických, princezničkám, též v leckteré domácnosti byla samozřejmostí hlavně pro dívčí dorost. Proč její popularita zejména ve 20. století uhasla?
Co bylo důvodem úpadku popularity harfy ve všech domácnostech, se můžeme jen domnívat. Jistou roli v tom určitě sehrálo zdokonalení nástroje po technické stránce, což obnášelo růst ceny harf a zároveň i nároků na interpretaci, která na malých harfičkách podobných současným háčkovým a používaných potulnými harfeníky nebyla tak komplikovaná. Ve 20. století se popularita nástroje zvýšila, vznikaly náročnější skladby a harfa přestala být pouhým kratochvilným nástrojem. V současné době si ale myslím, že právě díky základním uměleckým školám, kde se na tento typ harf vyučuje, se tato malá harfa opět dostává do popředí zájmu amatérských harfeníků, kterých je opět o trochu víc. V Japonsku dokonce mají v některých školách při hudební výchově všichni žáci malé harfy. I toto by se mohlo stát inspirací pro některé vzdělávací instituce v naší republice.

Do vašeho života patří neodmyslitelně skladatel Jan Frank Fischer. Připomeňte – pro koho napsal harfové koncerty?
Jan F. Fischer byl opravdu rodinný přítel. Už v sedmdesátých letech 20. století začal psát pro moji maminku, se kterou se seznámil během natáčení své hudby Filmovým symfonickým orchestrem. Maminka byla iniciátorkou soudobých skladeb, a stejně jako oslovila i jiné skladatele, obrátila se i na Jana F. Fischera, zda by pro ni nenapsal harfový koncert. Vzhledem k tomu, že tento autor dříve nic pro harfu nekomponoval, rozhodl se nejdřív udělat náčrt harfového koncertu v podobě krátkých skladbiček, které se nakonec staly nejhranějšími z jeho harfových kompozic. Jsou to Čtyři etudy. Další koncert, který napsal a věnoval mně, byl pro dvě harfy, a já ho premiérovala na zmíněném 7. Světovém harfovém kongresu v Praze v roce 1999 společně s francouzskou harfistkou Isabelle Moretti. 

Psát pro harfu, to je jedna z nejtěžších kompozičních disciplín, vzpomeňte i další skladatele, kteří pro vás skladbu napsali.
Já se před každým skladatelem, který si troufne pro harfu psát, nesmírně skláním. Ano, jak jste správně poznamenala, je to opravdu jedna z nejtěžších disciplín a skladatelé se komponování pro harfu obávají. Je to totiž náročné z hlediska technických možností nástroje, kdy skladatel je často svázán a nemůže psát volně, jako pro klavír, kde si skladbu má možnost i sám přehrát. Mechanická komplikovanost nástroje v podobě sedmi pedálů, které přelaďují struny o půltony, nutí skladatele mít v hlavě pomyslný computer, aby se nedopustili přílišných používání chromatických postupů. Ty jsou na harfě vlastně téměř nehratelné. Já jsem velmi poctěna, že kromě zmíněného Jana F. Fischera pro mě harfové koncerty napsali ještě čeští autoři Emil Viklický, Kryštof Mařatka, Lukáš Sommer, Jiří Pazour, David Lukáš, Dan Hofrichter a Jaroslav Krček, ze zahraničních pak Roger Briggs a Vito Palumbo.

Husličky, husle, gajdy a gajdoše opěvuje nejedna lidová píseň, jak je to s harfou? Žije ve folklorní tradici, nebo nám ji do kulturní paměti vložil nejvíce Máchův Máj – „zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk“?
Harfa je mezinárodně spojená hlavně se starozákonním králem Davidem, u nás se nejspíš všem vybaví tyto zmíněné verše Karla Hynka Máchy. Ale harfa sama o sobě je natolik poetický nástroj, že se k ní ve svých verších vraceli a stále vracejí i další autoři. Harfa je také součástí folklórní tradice, nemohu nezmínit třeba právě Jaroslava Krčka, který si i lidovou harfu sám vyrobil a používá ji ve svém souboru Musica Bohemica. Předchůdce harfy, lyra, je třeba v rukách Apollóna, boha hudby. A tak by se dalo pokračovat. Harfa je nástroj, který se z hlediska historického nedá k žádnému přirovnat. Je to jeden z nejstarších nástrojů, který vidíme i na freskách jeskyní a malbách starověkého Egypta či Řecka. Irsko má harfu ve svém znaku a na mincích, a dokonce anglický překlad „a harp“ skrývá po přečtení pozpátku název našeho hlavního města.

Jiří Kleňha ve své objevné knize Harfenictví v Čechách dává o významu harfy důležitou informaci: V roce 1834, při prvním představení Tylovy Fidlovačky v roli muzikanta vystoupil a zpíval píseň Kde domov můj právě harfeník. Proč se takové detaily dovídáme až dnes a proč ta slavná éra harfeníků nemá reflexi v dnešní době?
Upřímně řečeno, potlačování některých informací mě také překvapuje. Slavní potulní harfeníci by se možná v současné době dali přirovnat dnešním trampům, kteří hrají na kytary. A právě potulný harfenista byl prvním učitelem výše zmíněného Jana Křtitele Krumpholtze, který nás nakonec proslavil v celé Evropě. Možná by se o takových informacích mělo více psát a lidé by pak mohli na harfu nahlížet s větším respektem.

Harfa má přízvisko královský nástroj, pravda, už biblický král David na ni hrával. Napovídá to vznešené označení kromě krásy i prostý fakt, jak obtížné a náročné je na harfu hrát?
Přívlastek „královský“ jistě dostala harfa díky své oblibě v šlechtických kruzích a díky tomu že byla samozřejmou součástí vzdělání lidí z vyšších kruhů. Známé je, že na harfu hrála i královna Marie Antoinetta, a přitom se v žádných dokumentech ani filmech tato skutečnost s ní nespojuje. Harfu najdeme na různých zámcích, patřilo to k jejich běžnému vybavení. A kromě toho je opravdu harfa ozdobou všech hudebních salónů, jejichž vznešenost svou krásou umocňuje. 

Vyrostla jste v plně muzikantské rodině – tatínek Jiří Boušek je významný flétnista, maminka Libuše Váchalová harfistka. Rodinná hudební tradice pokračuje?
Dostala jsem dar narodit se do umělecké rodiny a nikdy bych neměnila. Byla jsem hudbou obklopena stále, a proto ani nebylo možné se pro svoji budoucí profesi rozhodnout jinak. Stejně jsou na tom i moji dva synové, kteří se vydali na dráhu houslistů po vzoru svého otce. Filip i David mi dělají obrovskou radost. Filip studuje na pražské HAMU ve třídě prof. Pavla Kudeláska a je současně i členem Orchestrální akademie České filharmonie a mladší David letos ukončil studium na Gymnáziu a Hudební škole hlavního města Prahy u prof. Radky Beranové a teď pokračuje v pátém ročníku na Pražské konzervatoři u prof. Jiřího Vodičky.

Upřesněte prosím, jaký je významový rozdíl mezi dvěma příbuznými slovy – harfistka a harfenice?
Já osobně používám označení harfistka i přesto, že ve slovníku českého spisovného jazyka se objevuje zároveň i označení harfenistka. Harfistka mi přijde ušlechtilejší a připodobňuji to termínu houslistka, které také neoznačujeme houslenistkou. Harfenice je ale už něco úplně jiného. To je pojem pro ty potulné muzikanty v dávných dobách, ale i v současnosti, kteří si svůj nástroj berou třeba na Karlův most a těší svojí hrou okolní posluchače.

O harfě a harfistech devatenáctého století psala Božena Němcová, Jan Neruda, Josef Kajetán Tyl, máte vy, při své přebohaté činnosti svého biografa, či budete svou biografii a historii moderní harfy psát sama?
V tomto roce jsem dostala již tři nabídky na napsání knihy o mně, ale zvažuji, zda bych neměla se svojí biografií ještě pár let počkat. Nechte se překvapit.
Mnoho dalších krásných koncertů, dalších dedikovaných skladeb a ta monografie, nechť vystihne vaši originalitu a ohromný přínos české harfové historii naplno. Děkuji za rozhovor.