Jana Foff Tetourová: Cesta ke kněžně Isabelle vede přes mateřství!

Z fotografií na vašich webových stránkách si o vás člověk udělá představu jako o milovnici přírody, cestování, sportu a zvířat. Sedí to?

Ano, je to pravda. Ale nemyslím si, že by to byl nějaký zvláštní koníček. Většina umělců má vřelý vztah k přírodě i ke zvířatům. Co se týká cestování, to je jen podmíněno sportem.

Pokud to opravdu jsou vaše záliby, jak se protínají s vaší uměleckou prací?

Prolínají se asi tak, že má profese mi v divadelní sezoně mnohokrát nedovolí se těmto koníčkům věnovat. (úsměv) Samozřejmě, aktivní sport je pro mě důležitý. Dnes už opera není jen o zpívání. Na operní zpěváky jsou kladeny vysoké nároky nejen ve zpěvu, který je samozřejmostí, ale i na fyzické, herecké i taneční schopnosti. Já mám to štěstí, že mě dané obory velice baví a těší mě takto pracovat.

A jak se vám do praxe operní pěvkyně promítá mateřství? V jednom rozhovoru jste přiznala, že vaše dcera vyžaduje, abyste jí neustále zpívala…

Hlavně jsem dospěla, rodinné zázemí mi dalo jistotu a stabilitu. Dobrá psychika je další z hlavních důležitých věcí pro zpěv. V současné době mi mateřství pomáhá při studiu role kněžny Isabelly ve Fibichově Nevěstě messinské, matky tří dětí, jejíž příběh je velmi tragický. Myslím, že k pochopení psychického rozpoložení této postavy a role je zapotřebí být matkou.

Berete svou dceru do práce? Záleží vám na tom, aby se z ní stala operní divačka? Jak jí sedí divadelní prostředí a zákulisí?

Někdy není jiná možnost, ale Laura se do divadla vždy těší, ať už na zkoušku nebo na představení. Divadelní prostředí miluje a každé představení se zaujetím sleduje. A v současné době dokonce vystupuje v nové inscenaci Dvořákovy Rusalky.

Přineslo vám angažmá v Plzni nějaké zásadní zlomy, zvraty, posuny – ať už v oblasti profesní či soukromé…?

Všechny životní zlomy a posuny jsou spojeny, v profesní i soukromé oblasti, s mým angažmá v Plzni!!!

Jakou roli v těch zlomových okamžicích hrály pěvecké osobnosti, u kterých jste čerpala své dovednosti – Libuše Domanínská či Magdaléna Hajóssyová?

Díky vlivu paní Libuše Domanínské jsem zanechala studií tance a začala jsem se plně věnovat opernímu zpěvu. Paní Domanínská mě provázela studiem na konzervatoři a na HAMU a byla mi velkou oporou i v soukromém životě. Měla jsem štěstí, že jsem se dostala na konzervatoři k paní profesorce Brigitě Šulcové a na HAMU k paní profesorce Magdaléně Hajóssyové, které absolutně respektovaly má soukromá studia zpěvu u Libuše Domanínské. Byla to úžasná spolupráce a moc si toho vážím.

U jakých rolí jste cítila a cítíte zásadní vliv na váš pěvecký projev, na barvu hlasu, vytrvalost, sílu zvuku, které z nich vás v tomto směru posunuly a které jste raději opustila?

Přiznám se, že jsem upustila hlavně od barokní a vůbec starší hudby, která mi není blízká. V začátcích mého profesionálního působení v divadle jsem měla štěstí na velmi inspirativní a zajímavé režiséry. Zásadní byla pro mě role Santuzzy v opeře Sedlák kavalír, nevěřila jsem, že budu schopna tento part, bližší spíše vyšším mezzosopránům nebo dramatickým sopránům, zazpívat. Pak to byla role Vlasty ve Fibichově opeře Šárka. Tato opera byla zajímavá hlavně svým kontroverzním nastudováním režisérem Jiřím Pokorným. Zásadní byla pro mě Carmen a hlavně to byla úloha Amneris, náročná nejen po pěvecké, ale i po herecké a fyzické stránce.

Často uvádíte, že máte zvláštní slabost pro hudbu Antonína Dvořáka. Asi se najde málokdo, kdo by tohoto autora nectil, ale přesto – čím je přitažlivý pro vás osobně?

Tady budu stručná – prostě mi sedí pozdní charakter romantismu obsažený ve Dvořákově díle.

Jak jiná pro vás byla Ježibaba v plzeňské inscenaci z loňského roku, kde je Rusalčinou starší sestrou a Rusalka jakýmsi jejím mladým alter egem, v němž sama vidí své vlastní mládí?

Takto vnímaná postava Ježibaby je velice odlišná od uchopení a ztvárňování této postavy, na které jsme zvyklí. Ježibaba je v této inscenaci do hloubky prokreslená, má svoji minulost. A pro mě dostala tato postava obsah a zhmotnila se do podoby, která mi je velmi blízká.

Pokud vím, z Dvořákových oper máte na svém kontě doposud pouze právě Ježibabu a Káču. K jakým dalším dvořákovským úlohám byste se ráda dostala? A jakou roli tu hraje Dvořákova neoperní hudba – písně, duchovní tvorba a podobně?

Zpívala jsem nádherné oratorium Stabat mater, Requiem a dále jeho Cigánské melodie a Biblické písně. Z operní tvorby bych ráda zpívala  Marfu z opery Dimitrij, to je super role…

Písňové tvorbě se věnujete stále intenzivně? Nastudovala a natočila jste písně Vítězslava Nováka pod taktovkou Jiřího Bělohlávka, dále písně Otakara Ostrčila, Jaroslava Křičky, Petra Ebena, jejichž nahrávku jste pořídila s harfenistkou Kateřinou Englichovou, písně Richarda Strausse a Richarda Wagnera…

V současné době se písňové tvorbě tolik nevěnuji, i když bych velice ráda. Pro srovnání hlasu a pěvecké techniky je totiž písňová literatura velmi důležitá. Zpívám alespoň dceři. (úsměv)

V Plzni jsme vás za poslední dobu viděli v několika hlavních rolích (Johanka z Arku, Amneris, Tigrana, Ježibaba) a oproti tomu také jako představitelku vedlejších postav, které jsou pro dramatický děj důležité (Radmila v Libuši, Suzuki v Madama Butterfly, Neris v Cherubiniho Medei, žena vojenského vysloužilce Ulovcová v opeře Miroslava Kubičky Jakub Jan Ryba). Mění to, o jak důležitou figuru jde, nějak váš přístup k jejímu nastudování?

Pokud zpíváte hlavní roli v operním přestavení, musíte věnovat více času studiu role a samotná práce a přístup k roli je pak jiný než při studiu role epizodní. Osobně raději zpívám hlavní role, které jsou nositelem děje, a hlavně na zkouškách zkoušíte a nečekáte, až na vás přijde řada. (úsměv) Nejhorší jsou takové role, které mají deset minut zpívání, nejlépe na začátku opery. Příkladem je figura, kterou jste právě zmínil, tedy Ulovcová v opeře Jakub Jan Ryba. Musíte vše správně zazpívat a podat, jinak už žádná další šance na nápravu nepřijde. Potom je lepší v tichosti odjet domů a otevřít si lahvinku vína. (úsměv)

Řada vašich kolegyň se zde, v této rubrice, vyznala ze svého vztahu k tvorbě Giuseppe Verdiho. Zazněly tu výroky jako „Verdiho fráze nesou hlas samy…“ či dokonce „Verdi je předchůdce rockové hudby…“ I ve vašem repertoáru hraje důležitou roli…

Verdi dokonale znal lidský hlas a dovedl skládat hudbu, která vycházela z lyrických a dramatických možností lidského hlasu. Jak víte, jeho druhou manželkou byla Giuseppina Strepponi, pěvkyně, která si poměrně brzy neuváženě zničila hlas interpretací nevhodných rolí…  Sama Verdimu v průběhu komponování dávala cenné rady. Vedle menších rolí ve Verdim jsem měla možnost se dvakrát potkat s Amneris v Aidě a pokaždé to byla nádherná pěvecká výzva, krásné zpívání přímo stvořené pro moje hlasivky.

Nemůžu se nezastavit u Giacoma Pucciniho, pokud vím, zatím máte v nastudování dvě zcela protichůdné pucciniovské úlohy: laskavou a empatickou Suzuki v opeře Madama Butterfly a proti ní smyslnou až dryáčnickou Tigranu v Edgarovi, která je de facto strůjkyní tragického konce…

Puccini k mezzosopránovým hlasům zrovna příliš štědrý nebyl, shodou okolností asi Tigrana a Suzuki jsou jedny z mála větších rolí tohoto oboru, které Giacomo Puccini napsal.

Puccini umí skvěle zkomponovat melodii a přesně v ní vystihnout charakter postavy, její vášně, rozpaky, stesky. Je mi třeba líto, že s ohledem na svůj hlasový obor nebudu nikdy zpívat Tosku; divadelní postavu, která má prostě všechny atributy velkého ženského charakteru.

Pojďme teď k inscenaci, kterou v Plzni právě chystáte. Vedení divadla loni vybíralo ze dvou oper Zdeňka Fibicha – Hedy a Nevěsty messinské. Tehdy jste se mi svěřila, že si velmi přejete, aby volba padla na druhou ze jmenovaných, což se nakonec také stalo…

To proto, že obsahuje mezzosopránový part kněžny Isabelly… Po něm jsem toužila a chtěla jsem si v něm vyzkoušet novou polohu v operním herectví. Zahrát si matku tří dětí, která je nikdy neuvidí pohromadě. Je to úžasná výzva.

Dobové kritiky opeře vytýkaly příliš mnoho deklamace a málo zpěvu. Jak náročný je váš konkrétní part, jak moc se v něm vyžijete a co nového si pro jeho zvládnutí musíte osvojit?

Jistý deklamativní styl opery, ovlivněný bezesporu například Richardem Wagnerem, je poměrně náročný na zpívání a nutí vás k vysoké soustředěnosti. Musíte také věnovat daleko vyšší pozornost obsahu slova, které zpíváte, na rozdíl – dejme tomu – od klasické árie.

Kněžna Isabella je parádní rolí českých mezzosopranistek a možná je tak dobře napsaná i proto, že ji Fibich komponoval pro svoji tehdejší manželku, Betty Fibichovou. Určitý patetismus hudby a role Isabelly by neměl svádět  jen k „sošnému“ zpívání a prostému postávání na jevišti, naopak, přes tento vnější patetismus musím divákovi sdělit vnitřní pocity kněžny.

V opeře jsme svědky zápasu dvou znesvářených bratrů o dívku. Zápasí, aniž by tušili, že zápasí, a aniž by tušili, že Beatrice je ve skutečnosti jejich sestrou a Kněžna je matkou všech tří. Jaký kus života prožije Kněžna během opery? A zažije kněžna Isabella vůbec – byť třeba jen krátké – období štěstí a naplnění?

Vše se stačí odehrát překvapivě pouze v období dvou až tří dnů. Za tu dobu kněžna Isabella pocit štěstí pozná, protože je svědkem smíření obou svých synů. Ale úplného naplnění samozřejmě nedojde. Nemá kdy k němu dospět. Opera končí smrtí obou bratrů – jejích synů.

Kněžna svou dceru Beatrici ukryla do kláštera proti vůli svého manžela, který ji na základě svého snu chtěl nechat usmrtit. Ona sama zase měla sen, na jehož popud se rozhodla Beatrice zachránit. Jak skutečné a uvěřitelné jsou to postavy, když se rozhodují podle svých snů?

I v dnešní době život píše zcela neuvěřitelné příběhy! Takže nevidím důvod, proč by situace, které před nás staví tato opera, nemohly být skutečné.

Opera vychází z Schillerovy předlohy, pojaté jako antická tragédie. Martin Otava je znám jako režisér, který klade důraz na vztahy postav a místo a čas děje pro něj nepředstavují ortodoxní východisko. Inscenujete Fibichovu Nevěstu messinskou jako historickou operu?

Také zde pan režisér Martin Otava opravdu klade hlavní důraz na vztahy postav. Na jejich niterný život a na ztvárnění opery jako estetického celku. Scénický charakter po výtvarné stránce odkazuje do Středomoří, konkrétně právě do Messiny. Historicky však naše inscenace zasazená není. Diváky přeneseme do doby gotické nebo spíše neogotické. Ale ani ta historická doba vlastně není nejdůležitější. Chystáme poměrně hodně nadčasovou inscenaci a věříme, že bude mít dar takto zapůsobit i na publikum.

Děkuji za rozhovor!

VIZITKA
Jana Foff Tetourová se narodila v Českých Budějovicích. Během studií zpěvu na pražské konzervatoři soukromě navštěvovala hodiny zpěvu u Libuše Domanínské. Zpěv absolvovala u prof. Magdalény Hajóssyové na Akademii múzických umění v Praze. Vedle studií se účastnila mistrovských kurzů Evy Randové v Českých Budějovicích, Petera Mikuláše v Piešťanech a Grace Bumbry v Salcburku. Je laureátkou Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v roce 1992.

Poprvé na sebe upozornila v roce 1995 na Mezinárodní pěvecké soutěži Emy Destinnové, v níž získala 1. cenu, v roce 1997 cenu Absolutního vítěze. Na základě tohoto úspěchu byla pozvána k hostování v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích, kde poprvé vystoupila v roce 1997 v roli Záviše (Čertova stěna), a k sólovému recitálu v komorním cyklu České filharmonie v pražském Rudolfinu. Po ukončení studia debutovala v roce 1997 jako Zefka (Zápisník zmizelého) na scéně Národního divadla, kde dále se dále představila jako Flora Bervoix (La Traviata) a Pavlína (Piková dáma).

V současné době je sólistkou Divadla J. K. Tyla v Plzni. Její pěvecké umění i mimořádné herecké kvality ji vynesly do popředí plzeňské operní scény. Během působení na této scéně ztvárnila řadu klíčových mezzosopránových rolí, například Santuzza (Sedlák Kavalír), Amneris (Aida), Vlasta (Šárka), Carmen ve stejnojmené Bizetově opeře, Dalila (Samson a Dalila), titulní roli ve Dvořákově opeře Čert a Káča, Lišáka v Janáčkových Příhodách lišky Bystroušky, Dorabellu (Cosi fan tutte), Janu z Arku (Panna orleánská), Herodias (Salome) a další.

Jako Carmen a Suzuki (Madam Butterfly) se představila na turné po Japonsku. Dále měla možnost vystupovat v roli Varvary (Káťa Kabanová) v divadle v Curychu po boku Gabriely Beňačkové. Pro Český rozhlas natočila písňový cyklus Jaroslava Křičky Severní noci a baladu Otakara Ostrčila Osiřelo dítě. Spolu s Jiřím Bělohlávkem a Pražskou komorní filharmonii nahrála pro Supraphon Melancholické písně o lásce Vítězslava Nováka. S harfenistkou Kateřinou Englichovou natočila dva písňové cykly Petra Ebena Šestero písní milostných a Písně k loutně.

V září 2010 Jana Tetourová vystoupila jako Sally Grant v opeře The Servant od současného italského skladatele Marca Tuttina. Tato opera byla českou premiérou a byla uvedena v rámci Armel Opera Competition and Festival v maďarském Szegedu.
(zdroj: tetourova.com, djkt.eu)

www.tetourova.com