Jana Kurucová zpívá písně Antonína Dvořáka

Slovenská společnost Viva Musica! Records vydala v prosinci CD mezzosopranistky Jany Kurucové. Motivací je reprezentace slovenské pěvecké školy cílené dramaturgií na slovanskou písňovou tvorbu. V atraktivní knižní vazbě společnost připravila již čtyři CD, jedno z nich – basisty Štefana Kocána – bylo recenzováno v březnu tohoto roku zde.

Jana Kurucová volí písňovou tvorbu Antonína Dvořáka. Jednak ucelené a velmi známé cykly Milostné písně a V národním tónu, ve druhém sledu jsou prezentovány výběry z cyklu šestera Písní z Rukopisu Královédvorského, op. 7 (z roku 1872) a Janem Ludevítem Procházkou iniciovaným cyklem Písně na slova Elišky Krásnohorské, vzniknuvší podle knihy básní zmíněné autorky – Z máje žití. Z těchto celků jsou vybrány podstatné části, nevolí se celý cyklus, ač tak mohlo snadno být. Na výraz těchto ještě ne zcela osobitých písní autora měli vliv Schubert a Schumann. Naopak Písně z Rukopisu Královédvorského již stojí více na cestě k osobitosti výrazu, tedy k uměleckému ozvláštnění, nepoměrně výše.

Forma sólové písně s klavírem zaměstnává Dvořáka celý život a věnuje se jí s láskou. Počtem opusů tvoří obdivuhodně rozsáhlé dílo. Dvořák velice rád komponuje celé shluky písní na texty jednoho autora a z jedné básnické knihy. Bohužel, autoři skript z hudebních dějin si u Dvořáka často velmi málo všímají právě obsáhlého písňového odkazu, čímž vlastně trochu dokládají, proč tato tvorba stojí stranou pozornosti vedle symfonií a vokálně instrumentálních forem. Dvořák je ale prvním obsáhlým tvůrcem umělé písně u nás, Smetana napsal dva kratší cykly, z nichž de facto žije pouze jeden.

U Dvořáka se věnuje písňovým cyklům zejména jeho legendární životopisec Otakar Šourek. Slavní čeští písňoví interpreti jako byl Zdeněk Otava, Jindřich Jindrák, Jiří Bar, Vilém Přibyl, Maria Tauberová či Marta Krásová, se významně zasloužili o popularitu písňových cyklů Dvořákových na svých koncertech. V současné době zní velmi často na soutěžích konzervatoří i univerzit, jsou repertoárovou součástí Mezinárodní pěvecké soutěže v Karlových Varech. Díky tomu jsou českému pěveckému světu čtyři klíčové Dvořákovy cykly písní velmi známé (V národním tónu, Milostné písně, Cigánské melodie, Biblické písně). Z nich zařadila mezzosopranistka Jana Kurucová písňové cykly V národním tónu a Písně milostné. Naopak, volba podstatných částí cyklů šestera písní z Rukopisu Královédvorského a Písní na slova Elišky Krásnohorské jsou méně často interpretované celky. Jejich zařazení je proto velmi cenné i z ryze propedeutického hlediska a zasluhuje pochvalu.

Výkon Jany Kurucové na novém CD mohu charakterizovat ve svém celku jako hlasově pozoruhodně zvukově vyrovnaný, barevně ve všech polohách jednolitý pěvecký projev, s plynulým tokem legata, vyrovnanými vokály a bezvadnou intonací. Její mezzosoprán je zvukově nadmíru příjemný, kulatý, v písňové interpretaci s možnou volbou polohy se prezentuje spíše světlejším charakterem až sopránového témbru, mezzosopránový obor probleskne zřetelněji až v místech hlubších poloh (například v písni V tak mnohém srdci mrtvo jest), jichž je ovšem ve zvolené písňové tvorbě méně. Z výkonu je cítit zřetelná přirozená muzikálnost.

Srozumitelnost textu písní je na velmi dobré úrovni především v obou zvolených ucelených cyklech. Vstupní výběr cyklu Písní z Rukopisu Královédvorského, op. 7 je naopak srozumitelný méně, na čemž se částečně jistě podílí sám charakter textu. Ne však zcela. Značný rozdíl je hned v dikci vstupní písně, kde přes velkou osobní snahu rozumím textu jen dost málo, ale vnímám zajisté působivé instrumentální oblouky lehce plynoucích frází. Na straně druhé ale například píseň Ej mám já koňa faku (finále cyklu V národním tónu) je v témže hodnocení dikce až překvapivě výrazná, řekl bych, že až na hraně opačného extrému (sykavky je ale na mikrofon lépe potlačovat).

Je dobře, že text všech interpretovaných písní je vytištěn v doprovodném textu programu k CD. Srozumitelnost zpívaného slova je právě v písni důležitá, pokud vázne, je narušena důležitá funkce sdělnosti dané skladby více než v jakékoliv operní árii. Svět písní je ucelenější obsahově, tvoří samostatnou náladovou situaci, namnoze i příběh. Cyklus písní V národním tónu, opus 73, v němž tři mají slova písní slováckých (nikoliv slovenských, tudíž pro mne nezvyklé změkčování slabik není na místě), jedna má text písně české Ach, není tu, není. Slovácké jsou písně Dobrú noc, má milá, Žalo dievča žalo trávu a Ej, mám já koňa faku.

Pěvecky a výrazově oceňuji především v pořadí třetí a čtvrtou píseň cyklu. Píseň Ach, není tu, není charakterizuje plynulost odvíjeného legata, měkká, jemná nasazení tónu, porozumění pro dynamiku mezza voce, pian, ale i pěkný melodický tah k vrcholu písně. U tempicky a výrazově kontrastní slovácké písně Ej, mám já koňa faku zaujme naopak temperament provedení, velmi pregnantní výslovnost pevných konsonant (škoda, že není taková ve vstupní písni na CD). S tím jde ruku v ruce celková výrazová přesvědčivost.

Milostné písně na slova Gustava Pflegera Moravského, vydané samotným Simrockem roku 1888, v sousedství opery Jakobín, jsou skvostným, vyzrálým písňovým cyklem intimní lyriky, plné osobité melodiky, tryskajícím gejzírem nápadů. Volí si ho pro koncerty i soutěže častěji vysoké typy hlasů. Tyto písně znám velmi důvěrně z celé dlouhé řady výborných interpretací, což je výhodou i nevýhodou zároveň. Jsem zvyklý na společný jmenovatel celkově většího tahu legata a na delší celky taktů ve frázování zpívané jedním dechem. Čím více je vdechů, tím větší hrozí vždy rozdrobenost celkového dojmu. Ve druhé písni – V tak mnohém srdci mrtvo jest – se tudíž trochu podivuji vdechu ve frázi A zpívá, zpívá starou báj, poté dodech před vrcholem písně by neměl být, to se dodržuje striktně i ve sborové interpretaci. Navíc výška, před kterou se volí dodech, vybočí z rovnováhy fráze jako celku. Líbí se mi provedení třetí písně Kol domu se teď potácím, kde je deklamační princip i volba nezvykle živého tempa celkem na místě. Za interpretačně nejvýraznější pokládám šestou píseň – Zde v lese u potoka. Krásný, patřičně položený zdvih začátku písně (dle zdvihu se vždy pozná muzikální pěvec!), zajímavě dramaticky vystavěný vrchol („a proud se oň opírá, až kámen pohne se“), včetně zklidnění závěru, dominují v interpretaci cyklu. V místech, kde může mladá umělkyně převést ryzí lyriku do dramatičtějšího výrazu, je nejpřesvědčivější. Jakoby zde byla výrazově více sama sebou, než v čistě lyrických plochách. Nicméně vnitřní prožitek cítím v nádherné sedmé písni V té sladké moci očí tvých, v jejím půvabném mezza voce vstupní fráze (Dvořákův dynamický požadavek se zde často nerespektuje). Dodech před pouhým jedním slovem – „zlý osud – pozírá“ – by ale neměl být, jedno slovo nemá stát samo o sobě v legatem nepropojené frázi. Zajímavě vzrušeně je cítěno v dílčím accelerandu agogické vlny dramatizované místo střední části – „když mě jen ten tvůj smavý ret k životu probudí“. Následné působivé zklidnění a zjemnění hudební fráze do pianissima vytváří báječný princip kontrastu v tempu a dynamice. Je netradičně pojaté ve vlně vzruchu, ale právě v míře acceleranda působí naléhavě. Poslední píseň cyklu, jež se málokdy zpívá na koncertech samostatně, je nádhernou, snad nejčistší lyrikou české romantické písně. Ve finální písni cyklu – Ó duše drahá jedinká – velmi oceňuji odvíjení měkkých, plastických hudebních frází, s působivým, až éterickým pocitem nekonečna ve vrcholu písně („ach, ve posledním vzdechnutí..“). Jen odsazení citoslovce „Ach“ nejen zde, ale obdobně i na několika jiných místech cyklů, narušuje celistvost důsledného legatového oblouku fráze (podobně stereotyp „Ach, brzo bídně zhyne“, či „Ach, snívaj“).

Celkově shrnuto má CD dramaturgicky cennou koncepci v zařazení výběru z méně často interpretovaných Dvořákových cyklů. Škoda jen, že menší srozumitelnost textů nenapomáhá větší sdělnosti právě u oněch méně známých písní. Mnohé z písní již osvědčených cyklů naopak ponor do hlubšího výrazu nepostrádají, zejména výše jmenované písně, které krásně vyplynou z technické základny a dokáží přesvědčit také kumštýřským rozměrem. To se jistě projevuje již v písních Róže a Opuštěná z Písní Rukopisu Královédvorského, kde již cítíme anticipaci výrazu, v němž dovedl později Dvořák postihnout geniálně stylizaci lidové poezie. V písních je třeba, aby interpretace propojovala důsledně obě složky, technickou i výrazovou, aby tak neulpěla pouze v akademickém typu propedeutiky, který bývá ostatně hlavním motivem studia písní na školách. Písně nemívají vypjatý rozsah jako árie, polohu si můžeme volit, není zde zapovězena ani možná transpozice. Proto se tak rádo na školách k písním sahá, ale v praxi pěvců je již tato interpretace málo pěstována. Písňová tvorba ale přesvědčuje především v podání operních hvězd, které přitahují pozornost publika k písním právě skrze svoji osobnost. Tak jako generace Zdeňka Otavy, Marty Krásové či Jindřicha Jindráka, pro které znamenala písňová tvorba mnoho, byla průběžně propojena s jejich divadelní kariérou.

Přeji mladé, velmi talentované slovenské mezzosopranistce, aby své nesporné dispozice pro tlumočení komorní tvorby zúročila ve své kariéře podobným způsobem. Její CD je jistě hezkým vykročením k tomuto cíli. Nelze nezdůraznit podíl velmi citlivého klavírního doprovodu vynikající pianistky Tahminy Feinstein, původem z dalekého Tádžikistánu. Ale též pro úspěšnou realizaci jakékoliv nahrávky vždy podstatné zvukové mistry Silvia Naumanna a Jana Pasemanna, jejichž podíl na výtečné kvalitě a vyváženosti zvuku moderních nahrávek nelze vysoce neocenit.

 

Hodnocení autora recenze: 80%

Jana Kurucová
Antonín Dvořák: Beloved Songs
Jana Kurucová (mezzosoprán)
Tahmina Feinstein (klavír)
Nahráno v roce 2015
Vydal Viva Musica! Records 2016

výběr z písní a písňových cyklů Písně milostné, V národním tónu, Písně na slova Elišky Krásnohorské, Písně z rukopisu Královédvorského