Jana Přibylová, stálice brněnského baletu

Pětadvacet let v baletu už opravdu hodně znamená. Přesně tak dlouho už znají brněnští diváci primabalerínu Janu Přibylovou (1968), která – až na jednu sezonu strávenou v Hannoveru – zasvětila celou svoji dosavadní taneční kariéru právě moravské metropoli. Absolventka Hudební a taneční školy Praha (1986), držitelka nejednoho významného ocenění , představitelka snad všech významných rolí klasického baletního odkazu, ke kterému – jak sama přiznává – inklinuje především. Svoji profesi miluje, ale neméně pro ni znamená i její rodina.

Ani se tomu nechce věřit, že v brněnském baletu působíte už čtvrtstoletí. Jak rychle vám to uteklo? A je to záměr nebo náhoda, že jste Brnu zůstala tak dlouho věrná?

Uteklo mi to velmi rychle, ale má to dvě protichůdné stránky. Když se zamyslím a začnu vzpomínat, tak se mi začnou vybavovat lidé, kteří procházeli se mnou divadlem a kteří už tady se mnou bohužel nejsou. Událo se toho opravdu mnoho. Ale ta první myšlenka je, že to uteklo jako voda a že jsem nastoupila vloni.

Řekla bych, že to je souhra náhod, protože zahraniční angažmá jsem si zkusila a po roce jsem se těšila domů: na rodinu, přátele, procházky v přírodě a práci tady v divadle. Pak se narodil syn a člověk už tady zapustil kořeny definitivně. Angažmá v Německu byla dobrá zkušenost, ale stačila. Mám ráda bezpečí domova.

Na které momenty ze své dosavadní kariéry vzpomínáte nejraději a na které méně?

Začala bych těmi momenty, na něž vzpomínám méně. Ty jsem přímo vytěsnila ze své paměti a ani o nich nechci mluvit. Jen se mohu zmínit o zraněních, která vás přibrzdí v kariéře. Ale všechno zlé je k něčemu dobré. Asi jsem potřebovala pauzu, podívat se na balet a divadlo z druhé stránky, jakoby zvenku. Člověk měl čas více přemýšlet o interpretaci rolí a o své práci. Nucená pauza – ale ku prospěchu.

Ráda vzpomínám na představení, která se vydařila, kdy jsem cítila souznění s obecenstvem. Potlesk je nejlepší odměna. Ale samozřejmě se mi vybavují i chvilky při zkouškách na danou inscenaci. Vybavují se mi momenty s choreografy, kolegy, partnery. To vše mně hodně dává.

Raymonda (s K.Audym)
Možná tak trochu nezdvořilá otázka, ale nedá mi to: Jak hodně se za tu dobu proměnila vaše forma? Co vám jde dnes snáze a co naopak hůře, než v dobách, kdy jste do brněnského baletu nastoupila?

Na to se mi těžko odpovídá, to nemůžu posoudit. To by měl říct někdo jiný. V tancování se odrážejí všechny vlivy, i ty špatné. Z chyb se člověk učí, takže by se forma měla zlepšovat. Teď už hlava ví, jak by to mělo být, ale tělo si nedá tak lehce říct. V tom je balet krutý. Tělesná schránka je omezena věkem.

Jak se za dobu vašeho angažmá brněnský soubor změnil?

Totálně. Stejně tak jako se za ta léta změnila doba a tím logicky i fungování divadla. Jsem tady od roku 1986. Je škoda, že dnes je všechno hlavně o penězích. Ale tak to teď je.

Vaše nejoblíbenější role, které jste měla možnost tančit?

To bychom mohli vzít celý seznam. Měla jsem štěstí na role a tu, která vždy přišla, jsem si oblíbila. Swanilda v Copélii, ta byla první, Giselle, Šeherezáda a všechny ostatní. Tančila jsem krásné role klasického repertoáru, ráda vzpomínám na choreografie Libora Vaculíka – Marie Stuartovna, Carevna Anastázie v Ivanu Hrozném, Esmeralda ve Zvoníkovi. Nemůžu opomenout mistra Ogouna. Na sále při zkouškách jsme společně s ním hledali vyjádření postav. Byla to úžasná tvůrčí práce.

A role nejobtížnější?

To je Odetta-Odilie. Ale současně je i moje nejoblíbenější.

Odilie v Labutím jezeru (s M.Štípou)
A naopak ta, která vám k srdci i k tělu nejméně přirostla?

Taková žádná nebyla…

Kterou ze svých současných rolí, resp. představení máte nejraději?

Musím se vrátit k Odettě – Odilii, právě teď se připravuji na Labutí jezero (slavnostní představení dne 15. 6., věnované právě Janě Přibylové, pozn. red.).Jsem fascinována tím, že v hudbě a choreografii nalézám stále něco nového, nové vyjádření emocí gestem, pohybem. Je to nádherná práce. Tančím ji asi od roku 1991. Nemohu opomenout ani Julii v Romeovi a Frigii ve Spartakovi.

Frýgie ve Spartakovi (s M.Štípou)
Pořád vás ještě neláká zkusit si také choreografii?

Neláká…

Nezalitovala jste někdy, že jste se na řeholi zvanou balet dala?

Byly momenty, kdy ano, ale to byly opravdu kratičké chvilky. Šla bych do toho zas a znovu.

A co váš mimodivadelní život? Pořád ještě jezdíte na vodu? A co vaše láska ke zvířatům? Máte pořád psa?

Ano, stále jezdíme na vodu i na kola, máme rádi přírodu, kde si odpočineme. Opustit město a vyrazit do lesa na houby.. . Máme novou zahrádku a také láska ke zvířatům přetrvává – ano, máme pořád ještě pejska.

Děkujeme za rozhovor, přejeme vše dobré!

D.M.J. 1953
Foto Luděk Svítil

Mohlo by vás zajímat


1
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
1 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
0 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Anonymous

Paní Přibylovou mám už hodně dlouho ráda, děkuji touto formou za všechno krásné, čím nás všechny tak štědře obdarovává. Zdravím Vás! Květa M.
PS: Škoda jen, že to Labutí jezero v červnu je už vyprodané