Jana Sibera – Karolina z nových Dvou vdov

Jako poslední operní premiéru sezony 2012/2013 uvede Národní divadlo titul z pera Bedřicha Smetany Dvě vdovy, čímž po dlouhé době opět rozšíří svůj repertoár o dílo nejstaršího z klasiků české opery. V jedné z titulních rolí se na scéně Národního divadla představí domácí sopranistka Jana Sibera. Rozverná Karolina v inscenaci Jiřího Nekvasila a Roberta Jindry pro ni bude další z velkých příležitostí v jejím hlasovém oboru.
Váš současný repertoár v Opeře Národního divadla obsahuje mnoho krásných rolí od Královny noci přes Gildu až po Violettu, ale českého tituly v něm poněkud scházejí. Je v tomto směru Karolina specifickou výzvou?

Pro mě naštěstí český repertoár není zase až tak neobvyklá věc, protože ho mám možnost zpívat i jinde. Konkrétně Bedřich Smetana mě letos hodně provázel. V Plzni jsem v říjnu nastudovala roli Blaženky v Tajemství, a když o tom tak přemýšlím, mám Smetanovým dílem orámovanou v podstatě celou sezonu. Už v září jsem poprvé zpívala v Hubičce Barče pod otevřeným nebem v pražské Šárce a teď na její závěr zakončím na scéně Národního divadla Karolinou ve Smetanových Dvou vdovách. Myslím, že mám český repertoár poměrně široký, jen ne zrovna v repertoáru svojí domácí scény.

Je pro vás výjimečné nebo řekněme zvláštní zpívat český repertoár na jevišti Národního divadla?

Zpívat český repertoár na jevišti Národního divadla není zvláštní – je to čest. Vnímám to hodně intenzivně a i teď při Dvou vdovách si každou zkoušku moc užívám. Ten prostor je pro mě vzácný, protože jsem dřív měla mnohem víc možností pracovat na scéně Státní opery, která je nádherná a dlouho to byla moje domovská scéna, ale Národní divadlo, myslím tím celou budovu, má svoji atmosféru. Svoji specifickou vůni, potenciál, svůj duch, který je tam hodně cítit.

Dvě vdovy jsou ve Smetanově díle poměrně specifická opera. Jak se s nezvyklým žánrem „konverzační“ komedie vypořádáváte?

Dvě vdovy je pro mě opravdu hodně známá opera, protože jsem při ní vyrostla. Můj tatínek Jan Markvart, který je dlouholetým sólistou Opery Národního divadla, zpíval hned v několika různých inscenacích Dvou vdov roli Ladislava Podhajského, takže já jsem tuto operu mnohokrát viděla a dalo by se říci, že ji dobře znám. A když jsem pak jako sólistka dostala nabídku v ní také vystupovat, měla jsem ohromnou radost, i když současně jsem věděla, že role Karoliny je nesmírně náročná. Docela silně na mě také doléhala zodpovědnost vůči všem těm sólistkám, které jsem měla na paměti a které v ní přede mnou zpívaly. Tato role a v Národním divadle, to je velký úkol a velká pocta a já si jí moc vážím.Máte na svoje předchůdkyně nějakou konkrétní vzpomínku, ze které čerpáte inspiraci?

Musím se přiznat, že z dřívějšího pohledu dětského diváka pro mě byl hlavní postavou celé opery tatínek. Takže i dnes si paradoxně nejvíc pamatuji pasáže z role Ladislava Podhajského, protože mi například hodně utkvěla v hlavě próza, kterou se doma učil z papírku, a my si z něj se sestrou dělaly legraci, jak si ji pořád opakoval. Ale z pozdější doby, když už jsem navštěvovala jako studentka konzervatoř, si moc dobře pamatuji Karolinu Zdeny Kloubové z inscenace z roku 1996. Tenkrát jsem do Stavovského divadla chodila koukat na zkoušky a moc jsem ji obdivovala.

Stará divadelní pravda říká, že je dobře znát i texty svých kolegů. Napovídáte někdy Aleši Brisceinovi nebo Richardu Samkovi v roli Ladislava Podhajského, když jejich part tak dobře znáte?

Ano, to se opravdu říká a určitě je to pravda, ale na svoje kolegy přece nemohu nic takového prozradit, ještě nás čeká mnoho společných představení.

Nezvyklé dílo často vyžaduje i nezvyklé zpracování. Jak je to v případě nové inscenace Národního divadla?

Pojetí naší současné inscenace se mi líbí, scéna Daniela Dvořáka nás vtáhne do krásného prosluněného venkovského salonu, který je vybaven jen nezbytně nutným nábytkem, takže je především na nás, abychom ho svými výkony naplnili a diváky zaujali. Je to výzva, která mě baví. Mám ráda titěrnou hereckou práci, což je přesně to, co je po nás Jiřím Nekvasilem vyžadováno, takže nemohu být nespokojená. Být dvě hodiny na téměř prázdné scéně pouze v pár lidech není u opery úplně obvyklé. Je to dost náročné, prostor vyplňujeme sami a je jen na nás, aby se divák nenudil. Ale právě proto máme také za sebou týdny hodně intenzivního zkoušení a já doufám, že se vše podařilo.

Vyhovuje vám spolupráce s režisérem Jiřím Nekvasilem?

Já jsem s panem režisérem Nekvasilem už pracovala několikrát, přesněji řečeno to teď je potřetí. Už před lety jsme spolu v Národním divadle zkoušeli Výlety páně Broučkovy, kde jsem měla trojroli Číšníček – Zázračné dítě – Žák, což byla tenkrát nádherná inscenace v hudebním nastudování Sira Charlese Mackerrase. Ve Státní opeře režíroval Jiří Nekvasil Tři Pinty, kde jsem zpívala Clarissu, a nyní jsou to Dvě vdovy. Já mám jeho styl práce, i ve spojení se scénografem Danielem Dvořákem, moc ráda a těší mě, že s postupem času nabývá na intenzitě. Respektive, ta práce je intenzivnější, protože v každé nové inscenaci, kterou spolu děláme, mám o něco větší roli, úkoly narůstají a práce na nich přibývá.

V letošní sezoně jste se na jevišti Národního divadla nově představila už také jako Violetta v La traviatě, nyní jako Karolina, což jsou obě dámy pohybující se ve vyšší společnosti. Jak se vám v ní líbí?

U dam z vyšší společnosti se cítím velmi příjemně, musím ale svůj temperament o něco víc krotit, abych je vytvořila náležitě důstojné.Takže živější Karolina je vám bližší než její sestřenice Anežka?

Absolutně! I přesto, že je dáma, tak skvěle vyhovuje mému přirozenému chování a temperamentu. Je pravda, že i u ní se samozřejmě musím krotit, na tom s Jiřím Nekvasilem hodně pracujeme, protože já musím mít u Karolíny neustále na paměti, že méně je někdy více, protože v této postavě je často účinnější jedno silné gesto než deset zbytečných.

Smetanovy Dvě vdovy jsou pochopitelně zpívané v českém jazyce, což bývá někdy oříšek…

To je opravdu hodně náročné, protože čeština není zrovna zpěvný jazyk. Důležité je, aby kompromis mezi srozumitelností a krásou zpěvu byl přesně tak, jak má být.

Jsou pro vás Dvě vdovy uměleckým vrcholem této sezony?

Tahle sezona pro mě byla extrémně náročná a plná různých příležitostí. Nejprve Tajemství v Plzni v režii šikovného mladého režiséra Dominika Beneše, potom Zuzanka ve Figarově svatbě ve Stavovském divadle, na kterou jsem se moc těšila a moc si ji užívám, následně lednový zájezd do Japonska s touto inscenací, před tím ještě v prosinci v Ostravě premiéra Noci v Benátkách, na jaře ve Státní opeře Don Carlo a nyní tedy Dvě vdovy, které jsou určitě mým uměleckým vrcholem letošní sezony, i když se na rovinu přiznávám, že se už strašně moc těším na prázdniny. Bylo toho hodně. Dvě vdovy aspirují na to stát se stabilní součástí repertoáru Opery Národního divadla. Na co hlavně z jejich nové inscenace byste diváky pozvala?

Určitě na krásnou hudbu Bedřicha Smetany v hudebním nastudování dirigenta Roberta Jindry, který má ve zvyku dělat vždy svoji práci naplno a s energií. Rozhodně také na krásnou podívanou, inscenace hojně využívá práce se světlem, které na scéně vytváří různé nálady. Jednou intimní, pak zase příjemnou letní, což bude pro diváka rozhodně zajímavé. V neposlední řadě také na překrásné a detailně vypracované kostýmy Theodora Pištěka. Zkrátka, bude to příjemné představení, které potěší.

Díky za rozhovor! 

Vizitka:
Jana Sibera vystudovala Pražskou konzervatoř a HAMU v Praze. Její vysoký koloraturní soprán slaví obrovské úspěchy v rolích jako Královna noci (Kouzelná flétna), Violetta (La traviata), Gilda (Rigoletto), Cunegonde (Bernstein: Candide), Musetta (Bohéma), Adéla (Netopýr), Oscar (Maškarní ples) a další. V letech 2002 až 2011 byla sólistkou Státní opery Praha a zároveň pravidelně spolupracovala s Operou Národního divadla, kde k jejím rolím patřily či patří Královna noci, Zerlina (Don Giovanni), 1. žínka (Rusalka), Frasquita (Carmen), trojrole Číšníček–Zázračné dítě–Žák v Janáčkově opeře Výlety páně Broučkovy pod taktovkou Sira Charlese Mackerrase ad. Od 1. ledna 2012 je sólistkou Opery Národního divadla Praha. Ve svém repertoáru má také role Noriny (Don Pasquale) a Blondy (Únos ze serailu), které nastudovala pro Divadlo J. K. Tyla v Plzni. Účinkovala ve více než 40 reprízách Dona Giovanniho v letní stagioně Opery Mozart ve Stavovském divadle. V červnu 2008 se stala finalistkou mezinárodní pěvecké soutěže Barbary Hendricks ve Štrasburku. K velkému úspěchu patří spolupráce se světoznámým tenoristou Jonasem Kaufmannem na jeho profilovém CD pro firmu Decca.
www.janasibera.cz 

Foto Ilona Sochorová, Hana Smejkalová, Daniel Jäger, Národní divadlo, archiv