Slavnostní fanfáry, česká státní hymna a poté rakouská. Při ní si pan režisér pobrukoval text a viditelně ožil. Proslov přednesl v němčině a neopomněl v něm uvést svůj vztah k Janáčkovi a jeho operám. Debutoval na jevišti Vídeňské státní opery v roce 1964 Jenůfou, a jak přiznal, byl to úkol, který si nevybral. Přesto to byl obrovský úspěch a Janáčka si zamiloval.
Po slavnostním aktu následovala odpoledne diskuse se studenty a pedagogy Janáčkovy akademie múzických umění o práci operního režiséra a o opeře vůbec.
Jste původně činoherní režisér. Proč jste se začal věnovat opeře?
Osud si někdy s člověkem pohraje, mělo to tak být. Původně jsem hrál a režíroval v divadle v Josefstadtu, což je vlastně kabaret. Pak mi nabídli první operní režii v Salcburku, byla to Kouzelná flétna. A já si operu zamiloval.
Vaše opery jsou velmi sdělné, co je pro inscenování podle vás důležité?
Především je nutné poslouchat hudbu. V té je vše, co režisér potřebuje vědět. Pak už domýšlí jednání postav a jejich vzájemné vztahy a musí jít do detailů. Ty jsou důležité, i když je divák ani všechny nepostřehne. Dává to ale jednání postav logiku. Nejde jen o to, jak ty postavy jednají, ale také jak je vnímá okolí. Přijde-li postava jako král, musí také okolí reflektovat svým chováním krále. A to ve všech důsledcích, a nejen sólové figury, ale i sbor. Jestli postavy na sebe nereagují a jestli nevyjadřují vzájemně své pocity, je z toho nudný večer.
Opera je prý už mrtvý útvar a přežila se. Co si o tom myslíte?
To v žádném případě! Opera je mladá a sleduje ji stále více lidí, podívejte se na návštěvnost evropských i amerických operních domů! A podívejte se na rostoucí oblibu barokní opery! Naopak, opera je daleko silnější divadelní útvar než činohra, o tom něco musím vědět. Emoce, vyjádřené v textu a v jednání postav, jsou zesilovány a vedeny hudbou, a to je nejsilnější médium. Opera má budoucnost.
Jaký máte vztah k české opeře a k Leoši Janáčkovi?
Janáček je pro mne něco jako táta. Otevřel mi úplně jiný svět vnímání hudby a já pochopil, jaká síla se v jeho hudbě skrývá. Je v ní všechno a nejen to, co zpívají postavy, ale i ty vztahy mezi postavami, tak důležité pro pochopení děje. Ve Vídeňské státní opeře jsem debutoval Jenůfou. A když mi v roce 2014 nabídli inscenovat Lišku Bystroušku, věděl jsem, že je to nejlepší zakončení mé kariéry. Janáček je pro mne symbolem, který se klene nad mým životem.
Jak jste se vyrovnával s češtinou?
Jenůfu jsme zpívali německy. Ale už tehdy jsem věděl, že to není dobře. Janáčkova hudba je úzce spjata s textem, má oproti němčině jiné frázování a akcentaci. Proto jsme němčinu připodobňovali hudbě a češtině, zpěváci frázovali jako v češtině. Bylo to podivné, ale pomohlo to.
Liška Bystrouška ale byla česky?
Ano, to byla. Měli jsme rodilého mluvčího a já poslouchal pořád dokola nahrávku v češtině, až jsem uměl celý text zpaměti a měl jsem pocit, že umím česky. Bohužel, neumím. Ale myslím, že se podařila opravdu dobrá výslovnost, a Bystrouška slavila velký úspěch.
Co si myslíte o snaze modernizovat opery?
Já nejsem kritik, abych se vyjadřoval k práci ostatních kolegů. Každý má nějakou představu a nápad, jak se vyjádřit, a je na divácích a kriticích, aby zhodnotili výsledek. Můj způsob práce je, jak jistě víte, jiný. Každý jdeme svou cestou a každý zažíváme své úspěchy a pády. Přeji všem svým kolegům úspěch.
Světově proslulý operní režisér, jehož inscenace se hrály mnoho let na pódiích Evropy i v Metropolitní opeře – jeho Rusalku viděli diváci díky přenosu do kin v celém světě – si povídal o své práci se studenty a pedagogy ještě dlouho a trpělivě, byl milý a skromný. Skutečná hvězda, která si nepotřebuje na hvězdu hrát.
Ještě mnoho sil a pevného zdraví, pane režisére! A třeba se ještě někdy v Brně setkáme…