Ivan Medek hovoří s Karlem Ančerlem
Texty Ivana Medka (149)
Je to už čtyřiačtyřicet roků, co v Kanadě 3. července 1973 zemřel dirigent Karel Ančerl. Od roku 1969 působil jako šéfdirigent Toronto Symphony Orchestra.
V posledních letech jeho práce v České filharmonii, tedy v době před osudným srpnem 1968, mu byl nejbližším spolupracovníkem Ivan Medek. Oficiálně byl od roku 1962 koncertním jednatelem, ale neoficiálně byl i dramaturgem. Filharmonické sezony především ve druhé polovině šedesátých let jsou tedy také jeho dílem.
S Karlem Ančerlem několikrát hovořil před mikrofony Československého rozhlasu v rámci dlouhodobého cyklu Umění 20. století. Ivan Medek se ptal na obecenstvo a jeho typologii, na odlišnosti mezi publikem evropským či třeba japonským; Ančerl mluvil o svojí spolupráci s Berlínskými filharmoniky i o české interpretační tradici.
***
IVAN MEDEK:
Když se člověk setká s lidmi, kteří se zajímají o koncerty našich kumštýřů v zahraničí, velmi často slyší otázku: „Proč má vlastně česká muzika úspěchy v cizině a jaký druh české hudby to nejspíš je?“ A to nejenom z klasiků, ale myslím i ze soudobé tvorby. Vy máte v tomto oboru značné zkušenosti nejenom s Českou filharmonií. I při svých zájezdech k jiným orchestrům jste dával hodně české hudby.
KAREL ANČERL:
O tomto problému jsem dost přemýšlel. Dlouho mně bylo nepochopitelné, proč například čeští skladatelé, kteří mají u nás nesmírný význam a které skutečně milujeme, jako jsou Suk a Novák, nemají takový mezinárodní úspěch a nejsou v celém světě tak žádáni jako třeba Janáček?
Podívejte se, každý národ má své revolucionáře. Ať už jsou to revolucionáři političtí nebo revolucionáři v kultuře. Ale vždycky jsou to lidé, kteří přinášejí nové myšlenky, nový pohled na svět nebo nějakou novou technickou záležitost. S hudbou je to stejné. Jděme někam jinam, řekněme do Francie. Tam byl velký revolucionář Debussy. Tělem a duší byl Francouz. Francii miloval, obzvláště Paříž. Nerad cestoval. Jeho snad jediná daleká návštěva platila Rusku, kde se stal obdivovatelem Musorgského. Jinak ale celý svůj život strávil, až na několik výjimek, doma.
Co vlastně Debussy přinesl nového? Debussy revoltoval proti přehnané oblibě německé hudby ve Francii. Revoltoval proti Wagnerovi, revoltoval proti stávajícím formám, proti skladatelským klišé. A rval se s materií tak dlouho, až vytvořil svůj naprosto osobitý styl. Styl francouzský. A proto, že tento styl a jeho projev je tak národní, stal se mezinárodním. Celý svět pochopil, že tento člověk přinesl něco nového.
Právě tak jako u nás Janáček, který také veškerá pouta s tradicí rozvázal a hledal nové vyjadřovací prostředky, až je našel. Trvalo mu to dost dlouho. Jak víte, největší úspěchy se dostavily až po jeho šedesátce. Ale mezi šedesátkou až sedmdesátkou vytvořil svá největší díla, nejčeštější, nejnárodnější, a tím také nejmezinárodnější.
U Suka a Nováka je to jiné. V první řadě Suk vychází z Dvořáka. Víte, že Dvořák je v celém světě skladatelem obdivovaným a milovaným a vše, co v kterémkoliv jiném skladateli zazní jako vliv Dvořákův, považují cizinci za neoriginální. Myslím, že nám se děje zrovna tak. Když už jsem mluvil o Debussym: kdybychom srovnali náš poměr k němu a ke skladateli, kterého Francouzi nesmírně milují, to jest k Faurému, asi bychom řekli: „Prosím vás, co ti Francouzi vlastně na tom Faurém mají? Vždyť my v tom nic nového neslyšíme. My v tom neslyšíme v první řadě nic francouzského, ani nic zábavného, ani napínavého.“ Je to prostě muzika, která – řekl bych – nás nudí.
Totéž můžete zažít v Rusku, když uvidíte Rubinštejnovu operu, kterou ruské obecenstvo nesmírně miluje, třeba takového Démona. Já na něm byl a upřímně jsem se nudil. Přišel jsem na to, že je to právě proto, že v této opeře jsem – jak jednou říkal jeden slavný hudebník – pořád musel smekat. To znamená zdravit známé, ze kterých Rubinštejn bral.
To je v kostce to, proč myslím, že z české hudby jsou v zahraničí nejvíce milováni ti skladatelé, kteří skutečně přinesli tu nejčeštější a nejnárodnější hudbu v nové podobě, v nové formě a s novými výrazovými prostředky.
(pokračování)
Úvodní foto: archiv rodiny Medkovy
