Janáčkovo komorní intimní duodrama na Malé scéně v Plzni

Plzeňská opera otevřela oficiálně Malou scénu Nového divadla pro sto dvacet diváků v sobotu 21. února provedením scénického ztvárnění Janáčkova Zápisníku zmizelého režisérem Martinem Otavou, od září 2014 ředitelem Divadla J. K. Tyla v Plzni. Tato premiéra ale nebyla veřejnosti přístupná, byla jen pro zvané hosty. Mezitím repríza odpadla pro nemoci, takže mohu informovat až o repríze dne 21. dubna v Novém divadle, hrané dopoledne jakožto forma výchovného koncertu pro studenty. Což jsem vřele kvitoval, v hudební pedagogice trávím již drahně let, takže reakce mladistvých byly pro mne nadmíru zajímavým barometrem. Za ty reakce, velmi příznačné, jsem rád, byly totiž upřímné, někdy z mého pocitu očekávané, jindy nikoli (třeba zděšení nad klavírní mezihrou díla, kterou ani za typickou modernu nepokládám, přítomní zjevně pociťovali jako supermodernu na hranici bizarnosti, nikoli jako výraz vystupňované erotiky…).Janáčkův Zápisník zmizelého je koncertní skladbou, písňovým cyklem jednadvaceti písní pro tenor, alt, tři ženské hlasy (nebo komorní sbor) a klavír. Cyklus drobnějších písní je označen nikoli názvy, ale jen římskými číslicemi I–XX, když pod číslem XIII nacházíme zmíněnou klavírní mezihru. Z básniček baladického obsahu vytvořil Janáček malé komorní drama o dvaadvaceti číslech (pro přesnost počtu – číslo X a XI spojil Janáček vjedno). Námět z Lidových novin je přehledný, jednoduchý. O lásce Janíčka k cikánce Zefce, s níž odejde do světa, opustí i rodiče, neb Zefka na něj čeká, se synem v náručí… Podtrženo dvěma vysokými tenorovými céčky, navíc podruhé na vokál „í“”. Leoš Janáček vytváří v letech 1917–1919 dramaticky neobyčejně sevřené komorní drama, které je v celé světové literatuře ojedinělé, jen svět Musorgského písní je podobně jedinečný svou až neskutečnou originalitou hudebního výrazu.

Otázku, kterou slýchávám od svého dětství stále ve variacích stereotypně pokládánu, je údajně těžký život Janáčkova díla v Čechách. Stále obdobné nářky. Málem bych se z nich sám rozplakal, kdyby ale nebyly někdy až pokrytecké…

Martin Otava se snaží svým scénickým ztvárněním Janáčkova díla prolomit tuto pomyslnou bariéru hudebního vnímání svým osobitým vkladem. Láska ke Kamile Stösslové byla silnou motivací u Janáčka při vzniku této skladby. Dokonce snad nikdy v hudební historii nevedl tak problematický vztah k tak skvělým výsledkům, jako je tomu právě v Zápisníku zmizelého, ale i ve všech následujících dílech Janáčkových. Příběh nevinného venkovského chlapce, kterého náhle okouzlí mladá cikánka natolik silně, že se mu vyplní jeho vlastní slova: „Co komu súzeno, tomu neuteče.“ Zefkou je právě ona Kamila Stösslová, jak objevíme přímo v Mistrově korespondenci. Byla významnou inspirací vrcholné dekády Leoše Janáčka.Tato inspirace vázaná přímo k dané skladbě patrně vedla režiséra Martina Otavu k myšlence využít pro svůj projekt všechny inspirativní lásky Leoše Janáčka a postavit je do hudebně-dramatického celku. Není to první počin. Písňový cyklus z básniček baladického obsahu o lásce Janíčka k cikánce Zefce byl poprvé scénicky proveden v Lublani roku 1926. Zajímavé, že druhý pokus o scénickou formu se konal právě v Plzni v době protektorátu roku 1943. Dílo bylo uvedeno scénicky i v Berlíně. Ač Janáček sám o tomto pojetí velmi pochyboval, sám zdůrazňoval, že by narušilo fantazii a jemnost jeho zpracování. Jak on sám tvrdil! Ale je zde rozdíl. V případě zvolené formy pana Martina Otavy nejde o již známější scénická zpracování koncertního díla, jak jsem si myslel. Jde o vlastní režisérovu koncepci textů vize dominantních Janáčkových lásek, zasazených do hudebně-dramatické podoby, kde sama skladba jako taková slouží coby součást širšího celku. Ve svém globálu zjednodušeně, jinak to na dané ploše ani nejde. Třicet minut od začátku jsme svědky činoherního zpracování režisérových vlastních textů, do něhož vstupuje hudba z reproduktorů, pohříchu ale ne Janáčkova… Přítomní studenti se prvními vstupy disharmonií z reproduktorů zbytečně vyděsili, v klamném domnění, že vnímané disharmonie jsou již dílem Janáčkovým… Když po této značné době replik více i méně činoherně přesvědčivých dojde konečně na první tóny akusticky poněkud zastřeného klavíru a zpěvu Janíčka (zde ale Janíček jest Janáčkem), mladé publikum je trochu překvapeno. Je již ukolébáno konejšivou představou, že mluvené texty celkem solidně přežije. Ve vstupním Andante se náhle rozezní zpívaná slova o mladé cikánce, která se nesla jako laň… Jenomže snaha o interpretaci díla samého je rozmělněna stálými vstupy mluvního projevu operních pěvců (samozřejmě že patřičně v masce operně „posazeného“), dramatický nerv se mi vytrácí. Vrchol díla, kde je tak zřetelné dramatické vyústění, není v dané koláži jako vrchol pojat, nýbrž následují další přidané texty k vizi Janáčkova finále života. Vše vyzní poněkud doztracena. Všichni sedí, dívají se, až se jeden ze studentů celkem duchaplně optá nahlas: „Tak už se má tleskat?“ Byl to docela vhodný dotaz. Kdyby produkce skončila Janáčkovým vrcholem díla, bylo by to všem jasné, bez ohledu, zda přítomní znají noty, či nikoli.Ředitel a režisér Martin Otava v expozé na počátku představení pravil mimo jiné, že jeho snahou je získat touto koláží srdce alespoň jednoho posluchače pro tvorbu Leoše Janáčka. Působím v hudební pedagogice pětatřicet let, ale váhal bych zorganizovat studentům, kteří studují hudební výchovu (tedy znají noty a hrají na nástroj třeba i snazší Janáčkovy klavírní skladby), danou produkci. Ti, kdo Janáčka znají, pochopí, co měl pan režisér na mysli. Ti, kdo ho neznají, mohou mít v hlavách zmatek. Janáček a jeho lásky nejsou líčeny zrovna nejpřesvědčivěji, tudíž bych musel studentům objasnit nejen dané hudební dílo, ale také všechno kolem, co je zde řečeno a zároveň nedořečeno. Hudební provedení díla se vstupy mluveného textu ztrácí nerv, dramatismus, výraz. Trefně vkládá Janáčkovi – alias panu Kořínkovi – Martin Otava repliku: „Moje hudba přece není jen o hezkých tónech, to je málo.“ Ano, opravdu, Zápisník zmizelého není věru jen o hezkých tónech!

V roce 1981 jsem pro koncert v Plzni, v Masných krámech, s Alfredem Hampelem a Vladimírem Koulou připravoval vstupy komorního sboru. Hampel nebyl jistě pěvecky Ivo Žídkem nebo Vilémem Přibylem (tedy těch opravdu famózních Janíčků), ale jeho sugestivita výrazu byla silná. U jistě pěvecky pěkně disponovaného Tomáše Kořínka, který umí nasazovat fráze v pěkných mezza voce, má dobrou dikci i měkké výšky, postrádám dramatismus, větší sugestivitu výrazu. V závěru je více technické přemýšlivosti než dramatismu. Málokdo má jistě nutnou rezervu nad vysokými céčky, aby se mohl cele ponořit do dramatického ozvláštnění vyústění díla.V rámci interpretace Zápisníku mne nejvíce z účinkujících zaujala Jana Foff Tetourová témbrem, dobrou dikcí a znělostí, imponující barevností spodních hlasových poloh. Trio ženských hlasů, jak je nazval v partituře Janáček, znělo vyváženě a kultivovaně. Každá ze sborových zpěvaček tria, které bývá často zastoupeno komorním sborem, představovala symbolicky jednu z Janáčkových lásek. Petra Šintáková představovala Kamilu Urválkovou, Ivana Klimentová Gabrielu Horvátovou, Monika Pešavová Janáčkovu paní Zdeňku. Chtělo by to ale dle mého pocitu dirigenty typu Bohumíra Lišky, Josefa Chaloupky či Ivana Paříka, kteří uměli pěvce vést cíleně do výrazu stylu, ucelených frází, nejen do hezkých tónů, jak se v koláži hudebně-dramatického tvaru vtipně praví ústy Leoše Janáčka. Klavírní hra Jana Snítila působila v akusticky sporném prostoru sálu Malé scény Nového divadla poněkud utlumeně, matně, ani zmíněnou slavnou klavírní mezihrou se akusticky nedařilo v plnosti harmonie a dynamických protipólů pp a ff plně přesvědčit. Nejblíže expresivnímu vyjádření byli v pohybu a mimice tanečníci výborného baletního souboru a nápaditá choreografie Richarda Ševčíka.Přeji Plzni v blízké budoucnosti oslnivější nastudování některého Janáčkova díla. Vždyť taková Broučkiáda se nikdy v Plzni nehrála, ani Věc Makropulos není Plzni nijak známa. Toto osobité ztvárnění, vhodné jistě propedeuticky pro studenty HAMU, mne při realizaci na Malé scéně optimismem, ve smyslu vnímání moderní hudby dvacátého století, nenaplnilo. Ale problém to jistě je.  Ne ani u tohoto Janáčka, který je velmi zpěvný. Ale obecněji u všech moderních harmonií. V poslední dekádě pozoruji nevůli k jakémukoli odklonu od ryzích konsonancí u studentů, kteří budou hudební výchovu vyučovat. Nechuť byť jen k mírné, naznačené nekonsonanci je psychicky výraznější než před deseti a více lety. Žeň tohoto stavu nás teprve čeká, jeho rezonance teprve dojde. O stavu hudební výchovy se nechce nikomu hovořit, zejména na druhém stupni základních škol. Málokdo ji tam chce vůbec učit. Z tohoto pohledu je každý počin dobrý, pokud je ale strhující, přesvědčivý. Průměrné produkce, v době, kdy již neexistuje žádná „regionální“ scéna, kdy je svět díky elektronickým médiím plně otevřen, již neinspirují. Je možno sledovat výkony odkudkoli, kdykoli, mít spousty nahrávek, DVD. Časy regionálních scén jsou nenávratně pryč.

Kdysi v letech sedmdesátých jsem jel do Brna na interpretaci Zápisníku zmizelého slavným světovým tenoristou Nicolaiem Geddou. Doklad, že Janáček je světově přitažlivý již dávno. V té době se hrál v Národním divadle krom prvotin celý operní Janáček jako stabilní součást repertoáru. Po letech již nikoli. A podívejme se na soudobou operní produkci Divadla J. K. Tyla. Zastrčený Leoš v nehostinném prostředí Malé scény moderní tvorbu v Plzni stěží vynahradí, i kdyby byl celkově přesvědčivější a rozpaky nezůstaly dominující emocí po doznění.

Leoš Janáček:
Zápisník zmizelého
Hudební nastudování a klavírní doprovod: Jan Snítil
Scénář, režie, výprava, světelný design: Martin Otava
Choreografie: Richard Ševčík
Režijní spolupráce: Michal Lieberzeit
Hudební mix: Ondřej Urban
Premiéra 21. února 2015 Malá scéna – Nové divadlo Plzeň
(psáno z reprízy 21. 4. 2015)

Leoš Janáček (Janíček) – Tomáš Kořínek
Kamila Stösslová (Zefka) – Jana Foff Tetourová
Zdeňka Janáčková – Monika Pešavová
Kamila Urválková – Petra Šintáková
Gabriela Horvátová – Ivana Klimentová
Tančí – Aleš Lindovský, Richard Ševčík, Colombe Hays, Kristýna Peštová

www.djkt.eu

Foto DJKT Plzeň