Marii Steinerovou jsem poznal z jeviště brněnské opery již za svých studentských let na Janáčkově akademii múzických umění, kdy jsem byl častým návštěvníkem představení ve studentské lóži ve třetím pořadí nad orchestrem. Z této ptačí perspektivy jsem se naučil vnímat pěvce hlasově i herecky a nic mi nebránilo vžívat se do představení a zažívat hudební divadlo jako kouzelné a emocionální umělecké sdělení. Žádný nový pěvec na jevišti brněnského divadla neušel mé pozornosti.
A přišly hned velké role – Rusalka, Šárka, Mařenka, ale i Leonora ve Verdiho Trubadúrovi a také Aida, Její mladodramatický soprán se velmi rychle vyvíjel do dramatičnosti a pěvecká schopnost výrazová ji předurčovala pro role hrdinské. Věděl jsem, že v Ostravě zpívala také Jenůfu, a čekal jsem s napětím, kdy jí bude umožněno, aby i v Brně zpívala Janáčka.
4. července 1952 došlo k novému nastudování Janáčkovy Její pastorkyně šéfem opery Františkem Jílkem, v režii Oskara Linharta a na scéně Miloše Tomka. Marie Steinerová se konečně dostala k Janáčkovi. Nebyla to však již Jenůfa, nýbrž Kostelnička, které se zmocnila s neobyčejnou dravostí svého temperamentu, ale i janáčkovskou citovostí a něhou. S Jenůfou Libuše Domanínské, Lacou Antonína Jurečky a Števou Jaroslava Ulrycha vytvořili představení, jehož hodnoty nelze ani docenit. Toto legendární obsazení Pastorkyně vydrželo na repertoáru mnoho sezon a Břetislav Bakala s ním pořídil i rozhlasovou nahrávku.
Následovaly další janáčkovské postavy, které Marie Steinerová vždy s velkou oddaností a láskou vytvořila. Zpívala Kabanichu v Kátě Kabanové, paní Revírníkovou v Příhodách lišky Bystroušky, ale i Šárku v Janáčkově první opeře, a konečně i při festivalu v roce 1958, kdy bylo provedeno v Brně kompletní Janáčkovo dílo, také Mílinu Matku ve světové premiéře Osudu. Její druhou nejlepší rolí vedle Kostelničky, za kterou se jí v Brně při jejím stém provedení dostalo bouřlivých ovací, byla rozhodně Emilia Marty ve Věci Makropulos, také tuto roli zpívala na festivalu v roce 1958. V tomto roce vlastně vznikla ta pravá pověst o brněnské tradici Janáčkově a její znamenité moravské interpretaci. Jen v sezoně 1957/58 bylo na brněnském jevišti provedeno sedmdesát Janáčkových operních představení!
Za Františkem Jílkem jezdilo mnoho dirigentů a hudebních vědců, aby se seznámili s brněnskou tradicí interpretace. Byl mezi nimi i Charles Mackerras. V sedmdesátých a osmdesátých letech pak dovršila brněnská opera se svými inscenacemi a výbornými interprety svoji proslulost zájezdy po celé Evropě, kdy se stala opravdovým uměleckým pojmem pod názvem Janáčkova opera Brno. K této slávě a pověsti přispěla nemálo i sopranistka Marie Steinerová, jejíž jméno bude vždy vyslovováno ve spojitosti s brněnskou janáčkovskou tradicí. Leoš Janáček, který v Brně žil po celou dobu svého tvůrčího života, si tuto poctu od svého divadla plně zasloužil, a naopak souboru brněnské opery se stalo dílo tohoto autora uměleckým posláním a tvůrčí povinností.
Co říci k tomu, že v současné době se Janáček v Brně celou sezonu vůbec nehraje a že po téměř celé čtvrtstoletí je oslavován na festivalech inscenacemi zahraničních režisérů? To jistě není cesta k získání evropského uznání a také je to velmi špatná kytička k narozeninám vynikající janáčkovské sopranistky Marie Steinerové.
Jménem Opery Plus a jejích čtenářů přejeme paní Marii Steinerové vše dobré k jejím dnešním pětadevadesátinám!
