Na lázeňském životě, tak jak jej známe z dnešních dnů, se zas tak mnoho nezměnilo. Popíjení léčivých vod, důraz na zdravou stravu, vycházky do okolí a příležitostné společenské akce, to vše se zrcadlí v Janáčkových dopisech psaných z lázní manželce Zdeňce. Snad o těch společenských akcích se v nich hovoří nejméně. Mnohem více konkrétních podnětů nacházíme v zápisnících, které měl Janáček vždy po ruce a zaznamenával si do nich drobné postřehy a poznámky. Nejčastěji tak činil ve formě takzvaných nápěvků mluvy, jejichž náměty ale postupem let daleko překročily hranice lidského hlasu, zrcadlily zvuky přírody, někdy i zvuky z technické oblasti.
Hudební antropologie se od šedesátých let minulého století zabývá takzvaným „soundscape“, do češtiny se tento pojem sice často překládá jako „hudební světy“, avšak ona „soundscape – zvuková krajina“ v původním smyslu anglického termínu pokrývá mnohem širší spektrum. A právě tato významová nuance jako by symbolizovala Janáčkovu hudebně-básnickou licenci slyšet hudbu v mluvě i v běžných zvucích života. Ve fejetonu Moje Luhačovice skladatel mistrně shrnul a popsal řadu různých zvukových podnětů a představil nám tak své vidění a „slyšení“ oblíbené destinace.
V Luhačovicích se Janáček dostával přirozeně do těsnějšího kontaktu s živým folklorem. Slyšel zde poloprofesionální hudebníky, kteří tu provozovali svá vystoupení – valašskou muziku Jana Pellára či horňácké hudce z Velké nad Veličkou. Přátelská setkání na Slovácké búdě u vínečka byla spojená s lidovou písní – to dokládá i Janáčkův příležitostný záznam zpěvu jeho přítele a známého zdejšího lékaře a politika Pavla Blaha. Jiný doktor, Jan Picek již v roce 1892 kvůli skladateli pozval do Luhačovic hudce z nedalekých Březůvek, přímo v prostorách inhalace se Janáček setkal se zpěvačkou Marií Pastorkovou ze Sehradic, opakovaně zajížděl i do nedalekých Ludkovic. Lázně tak skladateli často sloužily jako základna pro výjezdy takto tematicky orientované a v srpnu 1906 zde dokonce zorganizoval schůzi moravsko-slezského výboru akce Lidová píseň v Rakousku, aby jeho kolegové mohli zhlédnout lidový tanec podšable ve Strání. Sám se v tom samém roce vydal „na zapřenou“ na Slovensko do Lubiny, kde žil známý gajdoš Adam Krchnavý (dřívě se uvádělo Úhelný). Několikrát se odtud vypravil i do Vnorov (dříve Znorovy), naposledy během výletu autem v červnu 1925.
I z tohoto stručného výčtu je patrný Janáčkův zájem o hudební tradici blízkého i vzdálenějšího okolí Luhačovic, avšak hudba lázeňských kapel, která zaznívala na kolonádě, si s výjimkou lidových muzik jeho pozornost nezískala. Ústupky na poli hudebního vkusu byl ochoten činit z výjimečných společenských důvodů. Hudební kolorit lázeňských orchestrů se v umělecky sofistikovanější podobě přenesl do hudebních témat opery Osud, jejíž námět je spojen s lázeňským prostředím a byl inspirován setkáním skladatele s Kamilou Urválkovou v roce 1903. Jinou paralelu této situace je možné spatřovat i v návštěvách koncertů vojenské hudby v Písku, což byl žánr zajímající paní Kamilu Stösslovou. Janáček si tím připomněl svoji dřívější spolupráci s vojenskými hudbami a jako výsledek této afinity nám zanechal Sinfoniettu. Jméno Kamily Stösslové je v tomto článku zmíněno záměrně, neboť se s Janáčkem seznámila právě v Luhačovicích v roce 1917 a několik srpnových dnů v roce 1927, které zde společně strávili, skladatel označoval za nejšťastnější dny svého života.
Naším dnešním pohledem byly šťastné i srpnové dny roku 1926. Hodně pršelo, a díky tomu Janáček usilovně pracoval a vytvořil koncept své Glagolské mše. Mohli bychom jmenovat řadu dalších skladeb, jimž se zde věnoval, avšak jeho vnitřní hudební svět, svět inspirací, originálních idejí a nápadů nelze spojovat jen s moravskými lázněmi. Sousloví Janáček a Luhačovice je trvalou připomínkou umělcovy obliby místa, kde nacházel klidné příjemné prostředí a pravidelnou péči o fyzické a duševní zdraví. Sousloví Janáček a Luhačovice je název festivalu, který ctí tyto hodnoty a činí tak prostřednictvím mimořádných hudebních zážitků.
