Janáčkovým divadlem hřímal Wagner beze slov

Skladeb, které jejich autoři nestihli dokončit kvůli své předčasné smrti, ale které i přesto zaznívají často na koncertních pódiích, známe vícero – jmenujme například Mozartovo Rekviem nebo Mahlerovu Desátou symfonii. Schubertova Symfonie č. 8 h moll D 759 však do této kategorie tak úplně nepatří, protože její autor ji opustil roky před svou smrtí. K hotovým prvním dvěma větám dokonce začal psát Scherzo, zamýšlel tedy jistě čtyřvětý celek (jaký pak realizoval ve své následující Symfonii C dur). Důvody pro zanechání práce na této konkrétní skladbě jsou dodnes předmětem dohadů. Tato „nedořečenost“ nicméně nezabránila tomu, aby se ze symfonie stala populární stálice na světových koncertních pódiích – možná zahalila kompozici závojem tajemna a pomohla znásobit mystičnost jejího celkového vyznění.

Schubert sice vyrůstal z hudby klasicistní (jeho největším a celoživotním vzorem byl Ludwig van Beethoven), ale hned z úvodu první věty Allegro moderato je cítit silně romantický prožitek. Skladbu otevírá temná melodie spodních smyčců – škoda, že kontrabasy nevyužily spodní C struny na autorem předepsané nejhlubší tóny, ale jejich transpozice o oktávu výš byla nejspíš vědomým rozhodnutím dirigenta s ohledem na dobovou interpretační praxi, kdy pětistrunné kontrabasy nebyly samozřejmou součástí orchestru.

Dennis Russell Davies zvolil trochu volnější tempo (je však pravdou, že tempové označení allegro moderato si neříká o žádný spěch) a dirigoval jako vždy přesně a uměřeně – velkou část věty odřídil pouhým taktováním pravou rukou a levou si ponechával na výraznější nástupy a agogicky vypjaté momenty. Orchestr ale ani nepůsobil, že by od dirigenta potřeboval nějak výrazně pomáhat, jde o tak notoricky známou skladbu, že většina hráčů jistě zná svoje party aspoň napůl zpaměti.

Hlavní téma ve dřevech s nervózním doprovodem smyčců působilo napínavě, v kontrastu s ním vyniklo lyrické vedlejší téma zprvu přednášené violoncelly. Přesvědčivost interpretace bohužel vzala trochu za své v závěrečném dílu expozice a především v provedení. Prudké dynamické kontrasty, nečekané harmonické změny a dramatické pauzy – tak důležité výrazové prostředky Schubertových skladeb – zde nedosahovaly dostatečného efektu, který byl zapotřebí k vytvoření kontrastu k pomalé druhé větě. Zejména v dynamické nevyváženosti svou roli jistě sehrál i prostor Janáčkova divadla, který na koncertní provoz, navíc s relativně malým obsazením, není akusticky stavěný.

Určitá statičnost provedení a lehká emocionální zdrženlivost se projevily i ve druhé větě Andante con moto, a to jak v lyrických a zasněných pasážích, které by si zasloužily intenzivnější cantabile, tak v pasážích dramatických, kde by posluchač mohl očekávat více tahu a napětí. Jako by se Davies snažil vyzdvihnout spíše klasické prvky Schubertovy hudby na úkor těch bytostně romantických. Za pochvalu jistě stojí procítěná sóla prvního hoboje a klarinetu ve vedlejším dílu věty. A překrásný závěr s postupně rozkvétajícím akordem E dur jako by předznamenával začátek druhé poloviny večera.

Operní tetralogie Prsten Nibelungův německého novoromantika Richarda Wagnera, jejíž epický příběh vycházející ze starých germánských mýtů se rozprostírá na ploše celých  patnácti hodin, patří k nejvýznamnějším a také nejznámějším skladbám historie. Skoro každý o ní někdy slyšel, velká část lidí má na ni velmi vyhraněný názor – ale málokdo měl možnost dílo ve své celistvosti vidět naživo. U nás se celý projekt v rozsahu čtyř za sebou následujících večerů hrál pouze třikrát, a to v roce 2005 ve spolupráci opery z Düsseldofru a souboru Národního divadla. Na vině není pouze časový rozsah inscenace. Wagner požadoval také obrovský orchestrální aparát, velkolepou výpravu a kostýmy a od pěvců očekával mimořádně náročné výkony (dodejme, že si dokonce nechal postavit vlastní divadlo speciálně navržené pro provozování svých hudebních dramat v německém Bayreuthu, kde se dodnes každoročně konají wagnerovské slavnosti). O to, aby se symfonická složka Prstenu dostala k co nejširšímu publiku a nebyla vázaná pouze na operní domy, se pokusil americký dirigent Lorin Maazel, který vytvořil sedmdesátiminutovou orchestrální suitu Der Ring ohne Worte (Prsten beze slov), v níž téměř bez přestávky shrnul všechny zásadní dějové momenty operního eposu, stejně jako ty nejdůležitější momenty hudební. A právě Maazelův Prsten beze slov zazněl ve druhé (disproporčně delší) části večera.

Už jen vizuální dojem z nastoupeného orchestru musel nemalé množství posluchačů uchvátit. Jen namátkou: dvě harfy, devět lesních rohů (z toho čtyři hráči alterovali wagnerovy tuby, nástroj, který si nechal skladatel pro své potřeby zkonstruovat, podobně jako přítomnou basovou trubku), dva tympanisti a tři další hráči na bicí s velkou baterií všemožných nástrojů, včetně dvou kovadlin ukrytých po stranách jeviště. Výsledkem byly nejen omračující fortissimové pasáže, ale také fakt, že filharmonikům se konečně podařilo zvukem zcela naplnit prostory operního sálu, což by se jim s běžnou symfonickou hudbou asi jen těžko povedlo.

První část, Rýnské zlato, je v původní verzi „pouhým“ dvouapůlhodinovým předvečerem, po němž následují tři celovečerní (průměrně čtyřhodinové) opery Valkýra, Siegfried a Soumrak bohů. Stejně tak i zde má Rýnské zlato formu jakési introdukce. Dílo začíná dlouhou prodlevou na tónu Es ve spodních nástrojích, na něž se postupně nabaluje akord Es dur v celém orchestru (což může připomínat poslední takty Schubertovy Nedokončené, jak bylo zmíněno výše, jen s tím rozdílem, že zde to trvá několik minut). Po úvodu se představí hlavní leitmotivy prstenu a Valhally (v podání čtyř Wagnerových tub) a následuje část Sestup do říše Nibelungů s bušením kovářských kladiv. Doslovnost hudebního podkresu této scény může připomínat některé současné filmové kompozice, zejména hudbu k filmové trilogii Pán prstenů Howarda Shora. To není náhodou, autor knižní předlohy J. R. R. Tolkien tematicky vycházel ze stejných zdrojů jako Wagner. Je tedy přirozené, že se Shore při skládání své hudby inspiroval Wagnerovým Prstenem – a to jak v instrumentaci, tak v práci s příznačnými motivy.

Filmově znějící pasáže pokračují i dál – přivoláváním bouřky Rýnské zlato volně vplývá to Valkýry. Bouře na jejím začátku byla jedním z prvních míst, které skoro otřásaly celým divadlem. Romantické pasáže, které následovaly (příběh dvojčat a zároveň milenců Sieglindou a Siegmundem – zde se zdá, že se Wagnerem trochu inspiroval i George R. R. Martin ve své Písni ledu a ohně), daly vyniknout křehké instrumentaci plné půvabných sól dechových nástrojů a prvního violoncellisty. Tytam byly nepřesvědčivé dynamické proporce z první části večera. Nesměla samozřejmě chybět notoricky známá Jízda valkýr – po prvním valkýrovském leitmotivu v trombonech to publikem lehce zašumělo, jak někteří posluchači v jednolité hudební mase konečně našli nějaký záchytný bod.

Následoval Siegfried s extatickým kutím zlomeného meče, čarokrásným šuměním lesa (dělené smyčce) se zpěvem ptactva (sólové dechové nástroje) a s dramatickým soubojem mezi Siegfriedem a drakem Fafnerem. Začal se nicméně také ukazovat zásadní nedostatek celé suity. Wagner svá hudební dramata koncipoval jako symbiózu různých druhů umění – nejen hudebního a pěveckého, ale také dramatického a jevištního, literárního a výtvarného. Vyjmutím a izolováním „pouhé“ symfonické složky tak zákonitě posluchač dostane pouze jednu část celého komplexu, která nebyla určena k samostatnému provedení. Poučenému posluchači bude v některých místech chybět zásadní vokální složka, jinému zase může nekonečně působící proud hudby připadat místy jenom jako barevný podkres k příběhu, který si musí sám domýšlet, jelikož celé jeho zprostředkování v tištěném programu pro jeho rozsah prostě není možné. Výsledek tak víc než jako symfonie působí trochu jako suita z filmové hudby, jejíž koncertní provozování může trpět podobnými neduhy.

V závěrečném v Soumraku bohů už pro rozsah, nekonečné plynutí a neustálé opakování stejných leitmotivů (i když ve vždy zajímavé instrumentaci a s plným nasazením všech zúčastněných hráčů) skoro nebylo možné sledovat názvy jednotlivých částí v programu. Zlom přišel v Siegfriedově smutečním pochodu, kde se Daviesovi (na rozdíl od úvodního Schuberta) dařilo velmi přesvědčivě budovat napětí v pauzách a v dramatických dynamických kontrastech. Závěrečná Brünnhildina oběť a velkolepé finále znázorňující Valhallu v plamenech, Rýn vylévající se z břehů, a to celé zastřešené leitmotivem vykoupení láskou, bylo působivé a emotivní uzavření celého obrovitého díla. Davies i všichni členové orchestru (nejen první hráči s velmi náročnými sólovými pasážemi) si zaslouží velký obdiv, i kdyby jen za výdrž a vytrvalost. Že k tomu navíc dokázali vyprodukovat hudebně přesvědčivý (ačkoliv dramaturgicky ne zcela koherentní celek) je šlechtí o to víc. Posluchači je odměnili dlouhými ovacemi, po několika návratech dirigenta na pódium dokonce i ve stoje.

Prsten beze slov
2. června 2022, 19:00 hodin
Janáčkovo divadlo, Brno

Program:
Franz Schubert: Symfonie č. 8 h moll Nedokončená, D 759
Richard Wagner: Prsten beze slov (zkompiloval Lorin Maazel)

Účinkující:
Filharmonie Brno
Dennis Russell Davies – dirigent