Janáčkův výlet do současnosti a Broučkův do Měsíce

Mezinárodní festival Janáček Brno 2010 byl slavnostně zahájen 17. listopadu v Janáčkově divadle Mistrovou Sinfoniettou a jeho operou Výlet pana Broučka do Měsíce. Šlo o první uvedení původní verze této opery vzniklé ještě před tím, než Janáček pojal úmysl připojit další díl a vytvořit bilogii Výlety pana Broučka. Světová premiéra se konala o dva dny později a z tohoto představení Vám přináším následující zprávu.
V úvodní zdravici ředitel Národního divadla Brno Daniel Dvořák uvítal mimo jiné emeritní sólisty a sólistky brněnské opery a vzdal čest dirigentovi Siru Charlesu Mackerassovi. Tomuto neúnavnému propagátorovi Janáčka a české hudby vůbec, jehož jubilejního koncertu jsme se v Praze již nedočkali, je letošní ročník festivalu věnován.

Videoprojekci k Sinfoniettě vytvořili tanečník a choreograf Tom Rychetský a fotograf, scénograf a grafik Pavel Hejný a zvítězili s ní v soutěži Videoart: Janáček versus expresionismus. Autoři se přiznávají, že pro ně nebylo snadné se oprostit Sinfonietty v pojetí Jiřího Kyliána, a nebylo to snadné ani pro mne, neboť dodnes v hlavě nosím vzpomínku na několik večerů s tímto úžasným dílem. Zvlášť proto, že k přímé konfrontaci s Kyliánovou choreografií došlo i přímo v divadle – tvořila třetí větu.

Již před představením stálo na jevišti několik notových stojanů. Tušil jsem, že jsou připraveny pro hráče na žesťové nástroje z fanfáry a přemýšlel, jak budou do choreografie zakomponováni. Odpověď mne překvapila svou strohostí: po odehrání muzikanti stojany uchopili a s plnýma rukama se odšourali do zákulisí. Publikum zašumělo zmatením. Spustilo se plátno a během druhé věty jsme duálně (plátno bylo rozděleno na dvě „nezávislé“ poloviny) sledovali moderní tanec, resp. jeho prvky, v podání tanečníků a tanečnic místního divadla v brněnských lokacích. Projekce by mohla sloužit jako upoutávka na baletní soubor nebo originální prezentace města Brna, na Janáčkovu hudbu vázána příliš nebyla, skončila také dříve než hudební doprovod. Následovalo zmíněné Kyliánovo Moderato ve výborném provedení tří tanečních párů. Já i obecenstvo jsme byli opět zasaženi ladností pohybů, elegancí skoků a jednotlivých figur ve zdánlivě jednoduché choreografii, jak bylo patrné i z potlesku, jenž se po této části spontánně ozval. Ve čtvrté části jsme mohli sledovat dva muže tančící v přírodě s dlouhým pruhem bílé látky, který se vlnil ve větru nebo kolem jejich těl, což vytvářelo mnohdy poutavé obrazy. Na scénu pak opět přišli hudebníci i s pulty odehrát fanfáru v páté větě, projekce zachycovala tanec ženy v bílém sále uprostřed hromady kousků průsvitného igelitu, k níž se později přidal tanečník. V této větě byly použity fragmenty z choreografie „Hádej kolik je hvězd“ (sic!) Hany Turečkové. Plátno opět nabídlo množství zajímavých výjevů: tanečnice vyhazující kusy igelitu a ty pak poletující vzduchem, muž ležící na zádech a žena na jeho vztyčených nohou v náročné póze… Celkový dojem z díla lze charakterizovat jako rozporuplný. Sinfonietta byla fragmentarizována do několika částí (fanfára na jevišti – živý balet – projekce), které se nepodařilo propojit jednotící myšlenkou. Ačkoliv se mi samotná videoprojekce líbila a dokážu si představit, že bych ji s potěšením zhlédnul ve výstavním sále, v prostoru divadelního sálu působila rozpačitě. Paradoxně jí uškodilo spojení s živým baletem i orchestrem. Nebylo zřejmé, proč sledujeme video v divadelním sále. Přítomnost hudebníků na scéně považuji za zvlášť nešťastnou, především v závěru je jejich přítomnost příliš konkrétní. Snad by pomohlo jejich umístění na balkón. Orchestr hrál velmi dobře, dařilo se také žesťům, jen v úvodní fanfáře se jejich hlasy poněkud slily. Přijetí ze strany publika bylo zdvořilé, některé ohlasy o přestávce však nikoliv.

Operu Výlet pana Broučka skládal Janáček plných devět let. Koncem první světové války se rozhodl připojit ještě druhý díl a výsledkem jsou Výlety páně Broučkovy. Spletité cesty vzniku díla, zejména potíže s dlouhou řadou libretistů, sleduje v programu k inscenaci Jiří Zahrádka, text vychází z jeho statí publikovaných v programu k Výletům uvedeným v Národním divadle v Praze v roce 2003. Tuto inscenaci dirigoval sám Sir Charles Mackerras a šlo o první uvedení podle nové kritické edice Janáčkovy Partituty. V ní je obsažen také původní závěr druhého jednání a Dohra, takže je z ní možné hrát i samotný první díl biologie. Samostatný Výlet pana Broučka do Měsíce se již v Brně hrál – v roce 1926 v divadle Na Hradbách – nešlo však o verzi původní, avšak o zkrácení a úpravu Výletů.

Janáček původně Broučka zamýšlel jako burlesku, vyhraněnější sociálně kritický tón získala opera až po připojení husitského dílu a Pamela Howard (rozhovor s ní jsme přinesli zde) tak dílo také inscenovala. Scéna a kostýmy hrají všemi barvami, jedna akce střídá druhou v bláznivém reji nápadů, někdy originálních, občas poněkud popisnými. Velmi se vydařil začátek ilustrující změnu ročního období: na jevišti stojí zástup žen-metařek (dámská část sboru) s kolečky spadaného listí, za nimi další řada se smetáky: zatímco první odvážejí listí na hromadu, druhé už smetají první sněhovou nadílku. Uprostřed scény stojí budova Vikárky, na velkém jevišti Janáčkova divadla poněkud osamocená. Prázdný prostor však alespoň poskytuje místo pro množství jízdních kol, na kterých odjíždí domů hosté, kteří svým kroužením ještě znásobují nejistotu podroušeného pana Broučka. Otočením Vikárky vznikne krajina na Měsíci. Bohužel u toho musí asistovat četa jevištních techniků v civilu a výrazně tak narušuje plynulost vyprávění. Po té, co jsem v poslední době viděl několik inscenací, kde po scéně „samy“ přejíždí kusy dekorací, působí evidentně namáhavá činnost techniků na jevišti poněkud ochotnicky. Zatímco pražská inscenace představila Měsíčňany v nadýchaných bílých kostýmech, Howard rozehrála měsíční krajinu až příliš mnoha barvami a „splácala“ cokoliv ji napadlo: sboristky v křiklavě žlutých sukních, růžových parukách se žlutými gumovými rukavicemi, malíře s čapkami se štětci, spisovatele v maskáčích, Zázračné dítě odzpívá měsíční hymnu v námořnickém oblečku s „pochodní“ á la Socha svobody, Etherea svým kostýmem připomíná drag queen (muž provokativně přestrojený za ženu). Koneckonců však nevíme, jak to na „Měsíci“ vypadá a zmíněná estetika si jistě najde své příznivce. Nesnaží se dílo intelektualizovat a užívá si radosti ze hry. Závěrečný idylický tanec, kterého se účastní i Svatopluk Čech s malou holčičkou, však již zaváněl kýčem.

Nezpochybnitelné byly kvality precizního hudebního nastudování Jaroslava Kyzlinka a hry orchestru. Ačkoliv jsem v Brně navštívil již několik divadelních představení, nikdy jsem neměl štěstí na operu v Janáčkově divadle. Zaujal mne tlumenější zvuk orchestru podpořený hlubším orchestřištěm, který dal vyniknout zpěvákům a nikdy je nekryl. Na patřičných místech se však dobře prosazoval s dostatečnou energií. Kromě sopránů bylo hlasům také většinou dobře rozumět, samozřejmě s některými úseky „mluvy“ Měsíčňanů. Jaroslav Březina potvrdil, že je rozený komik. Jeho Brouček byl neodolatelný, když zmateně bloudil mezi rozcházejícím se osazenstvem Vikárky nebo když se marně dožadoval jídla na Měsíci a posléze když prchal před dotěrnou Ethereou na Pegasu – tandemovém kole. Po pěvecké stránce předvedl naprosto suverénní výkon, je radost ho poslouchat. Nedávno jsem si pustil Zelenkovo oratorium Il Diamante a je obdivuhodné, jak zvládá tak široký repertoár. Ondřeje Šalinga jsem slyšel poprvé a musím pochválit, jak se vyrovnal s náročnými požadavky dvojrole Mazala a a zejména Blankytného. Málinku čistým sopránem zazpívala Adriana Kohútková, dobře vystihla její zamilovanost i uraženost, jako Etherea byla kouzelná, v závěru se proměnila v neodbytnou fúrii. Svůj zvonivý soprán uplatnila Andrea Priechodská jako Číšníček a Zázračné dítě, smekal jsem i před jejím fyzickým výkonem (neustálé pobíhání). Krásně zbarveným altem mne zaujala Hospodyně pana Broučka v podání Daniely Strakové-Šedrlové. Jen to nejlepší lze říci o pánech Gurbaľovi, Sulženkovi a Janálovi. Vynikající výkon podal sbor. Takový se jen tak neslyší!
Všem účinkujícím a inscenačnímu týmu se dostalo jednoznačně příznivého přijetí.

Mezinárodní festival Janáček Brno 2010

Leoš Janáček
Sinfonietta Video-art
Video-art: Tom Rychetský, Pavel Hejný
Choreografie: Jiří Kylián (3. věta Moderato)
Nastudování: Nataša Novotná (3. věta Moderato)
Asistent choreografie: Ivan Příkaský
Tančili: Ivona Jeličová, Leila Labiodová, Eriko Wakizono, Jan Fousek, Petr Matkaicsek, Marek Svobodník

Leoš Janáček:
Výlet pana Broučka do Měsíce
Režie, scéna, kostýmy: Pamela Howard
Pohybová spolupráce: Ladislava Košíková
Světelný design: Daniel Tesař
Sbor a orchestr Janáčkovy opery NDB
Sbormistr: Josef Pančík
Dirigent: JaroslavKyzlink
Premiéra 19. listopadu 2010 v Janáčkově divadle v Brně

Pan Brouček – Jaroslav Březina
Mazal / Blankytný – Ondrej Šaling
Sakristán u sv. Víta / Lunobor – Martin Gurbal’
Málinka / Etherea – Adriana Kohútková
Wurfl / Čaroskvoucí – Jiří Sulženko
Číšníček / Zázračné dítě – Andrea Priechodská
Hospodyně pana Broučka – Daniela Straková-Šedrlová
Služka – Martina Králíková
Svatopluk Čech / Oblačný – Roman Janál
Skladatel / Harfoboj – Petr Levíček
Malíř / Duhoslav – Zoltán Korda
Básník – Petr Císař

www.janacek-brno.cz