Ravel jako pohádka před spaním
Dirigent Ryusuke Numajiri, šéf Tokyo Mitaka Philharmonia, Kanazawa Orchestra a umělecký ředitel Biwako Hall, monumentálního kulturního centra u jezera Biwa v provincii Shiga (místa brněnským filharmonikům důvěrně známého ze zájezdů), nezapřel od počátku evropské školení a poučenost v hudbě starého kontinentu. Úvodní suitu Má matka husa Maurice Ravela interpretoval jako starou pohádku, která se vypráví dětem před spaním, laskavou a nepříliš strašidelnou, aby je nepronásledovaly divoké sny. Dynamicky zabouřil jen párkrát. Hlavní roli hrála barva, jemnost, průzračnost. Měkké smyčce podkreslovaly oduševnělá sóla dřevěných dechových nástrojů. Ve třetí části suity Šeredka, vládkyně pagod se podařilo navodit tajemně exotickou atmosféru klokotu čínského města zejména díky brilantnímu xylofonu. Čtvrtá část Rozhovor Krásky a Zvířete dala v bizarním valčíku vyniknout také nástrojům znějícím v krajních polohách, pikole a kontrafagotu. Nádhernou hudbou závěrečné Kouzelné zahrady Ravelova suita vyvrcholila. V Numajiriho interpretaci vyzněla absolutně komorně, přesně jak to (myslím) má být. Tuto hudbu něžné krásy nikde nic nenarušilo.
Meditace v zenové zahradě
Následoval klavírní koncert „Lotos ve svitu měsíce“ Toshia Hosokawy (nar. 1955), který vznikl na objednávku Symfonického orchestru Severoněmeckého rozhlasu v roce 2009 k 250. výročí narození Wolfganga Amadea Mozarta. Hosokawa je jedním z nejuznávanějších autorů současnosti; jeho díla znějí na prestižních pódiích a festivalech v podání hvězdných dirigentů jako Kenta Nagana nebo Simona Rattla. Skladatel studoval v Německu u Isanga Yuna, což vyústilo v osobitou syntézu východního a západního kompozičního myšlení, prosyceného zenbudhdhismem a symbolickou interpretací přírody. Filharmonie Brno uvedla v roce 2013 jeho Meditaci na památku obětem tsunami 11. 3. 2011, tragédie spojené s havárií jaderné elektrárny Fukušima.
Hosokawa si pro svou poctu Mozartovi vybral Klavírní koncert č. 23 A dur KV 488 a použil téma druhé věty jako explicitní myšlenku, která se objevuje či zjevuje do ticha v sólovém klavíru před závěrem. Ve dvaadvacetiminutové skladbě autor nejprve navozuje náladu tiché noční zahrady. Do ní začne brzy pronikat silná energie růstu poupěte a zrození nového květu. Zvyšuje se naléhavost a dramatičnost výrazu, rozšiřuje se melodická linka, bohatě se zahušťují souzvuky v dynamických gradacích. Lotosový květ postupně rozevírá své okvětní lístky, aby se v měsíčním svitu ukázal v celé své podivuhodné kráse. Pak se dění v zahradě opět zklidňuje a navrací k původní tiché meditační atmosféře, v níž zní Mozartovo téma v přízračném měsíčním svitu.
Sólistka Momo Kodama předvedla řadu muzikantsky krásných, dynamicky i úhozově jedinečných míst. Velmi působivá byla zejména její krystalická pianissima. Klavírní part však postrádal jisté koncertantní atributy pro „evropské myšlení“ nezbytné, zejména perlivou „mozartovskou“ techniku. Virtuozita se omezovala na tremola, trylky, rychlé repetované tóny a souzvuky. Orchestr sloužil k podbarvení dějů v klavíru staticky strnulými glissandy dělených smyčců i naléhavými tóny dechů, končící krátkým glissem či pazvukem. Vypjaté plochy střídaly stavy absolutní nehybnosti a asketické netečnosti. Skladatel v nich přesto dokázal udržet napětí; posluchač byl přinucen očekávat, co bude následovat…
Zvláštní úlohu v Hosokawově koncertu hrály doprovodné bicí nástroje: tamtam, vibrafon, crotales, zvonky, činely a zejména speciální japonské kovové zvonky windglocken (určené na zavěšení venku, aby je rozhoupával vítr), které dirigent osobně dovezl hráčům do Brna ze své domoviny, protože bez nich by Lotos ve svitu měsíce rozhodně nebyl pravý…
Hosokawova skladba byla v Brně přijata nadšeně. Na následném přídavku, Ravelově Kouzelné zahradě, provedené tentokrát v originální čtyřruční klavírní verzi, se vedle Momo Kodamy podílel i samotný dirigent, který spolu se sólistkou přisedl ke klaviatuře. Byl to milý a vtipný závěr exotické první poloviny koncertu, jejíž kruh se tím uzavřel.
Schumann jako znovuzrození přírody
Po přestávce nastoupil orchestr k provedení 1. symfonie B dur „Jarní“ Roberta Schumanna. Skladatel k její kompozici přistoupil v jednatřiceti letech, po dlouhém období, kdy skládal výhradně klavírní díla. To byl možná důvod, proč v instrumentaci této symfonie, zejména její první věty, cítíme jistou bezradnost, stojící v příkrém kontrastu se suverenitou melodické, harmonické i formové stránky díla. Dřeva v příliš úzké harmonii, zbytečných unisonech a oktávách v sólech, předimenzované žestě v dosti laciných fanfárových vstupech, hustě psané tympány, které lehké bravuře tečkovaného rytmu v rychlé části byly spíš zátěží… Vím, byla to léta romantická a průkopnická. S těmito rysy, jež se týkají Schumannova orchestrálního díla obecně, je nutno se prostě smířit. Nemyslím si, že to akustika Besedního domu dokázala nějak vylepšit.
Druhá věta již vyzněla přirozeněji, zejména díky širokému nosnému tématu a daleko rafinovanější diferenciaci hlasů i skupin. Velmi úderně zaznělo vitální, avšak potemnělé beethovenovské scherzo na místě věty třetí, dvakrát přerušené trii, která kontrastně navozují pastorální atmosféru. K závěrečnému finále dospěje třetí věta prostřednictvím několika zastavení se sólovými vstupy horen. V těchto místech jako by Schumannova symfonie měla skutečně nějaký programní charakter… Samotné finále bylo vtipné, graciézně odlehčené; zaujalo v něm zejména staccatové zobání dřev nad mollovým unisonem forte smyčců. Nakonec dospělo s triumfálnímu závěru, který trochu znehodnocují nekonečné sledy závěrečných secco akordů. Co dělat, vždyť i velký Schumannův vzor Beethoven se v tom občas vyžíval…
Ryusuke Numajirimu se Schumannovu Jarní symfonii podařilo vystavět v sevřených celcích, bohaté plasticitě zvuku, výrazových i dynamických nuancích. Zaznamenal jsem jen dva nejednotné nástupy, a to v přechodech scherza na obě triové části. Numajiri není zrovna strhující pódiový typ, ale jeho projevu v symfonii nechyběla romantická noblesa a vzlet. Schumannova hudba mu interpretačně seděla, ostatně komplet jeho symfonií doma nahrál s Tokio Mitaka Philharmonia pro firmu Exton. Bylo jasné, že dirigentův vztah k Schumannovu dílu je důvěrný a pln porozumění.
Měl bych jednu připomínku k obsazení smyčců: jsem si vědom omezené kapacity prostoru pódia Besedního domu, ale v případě Schumannovy symfonie zde výrazně chyběl další pár primů a sekundů; ve svých perlivých pasážích v orchestrálním plénu housle trochu zanikaly.
Ve výsledku to však byl velmi úspěšný večer, jehož vrcholem byla jeho první polovina…
Jarní symfonie. 6. abonentní koncert cyklu Filharmonie doma
14. května 2026, 19:00 hodin
Besední dům Brno
Program
Maurice Ravel: Ma Mére l´Oye / Má matka husa, suita
Toshio Hosokawa: Lotos ve svitu měsíce, hommage á Mozart pro klavír a orchestr (česká premiéra)
Robert Schumann: Symfonie č. 1 B dur op. 38 „Jarní“
Účinkující
Momo Kodama – klavír
Filharmonie Brno
Ryusuke Numajiri – dirigent
