Slezské divadlo probouzí své návštěvníky opětovným návratem koncertů operního orchestru, které byly dříve jak přímo v divadle, tak po celém regionu, pravidelnou součástí hudebního života Moravskoslezského kraje. Na začátek koncertu vystoupil ředitel divadla Petr Kazík, aby mimo jiné uvítal návštěvu z polské Ratibórze. Toto město patří do společného euroregionu a Slezské divadlo by v rámci vzájemné spolupráce chtělo přitáhnout i ty diváky, kteří žijí na druhé straně hranice. Podle mého názoru jde o chvályhodnou a kulturně sjednocující snahu.
Pro koncertní potřeby využil orchestr Slezského divadla celou plochu jeviště, včetně zaklopeného proscénia, čímž divák získal i příjemný obrazový vjem, jakoby se jednalo o koncertní sál. Koncert pod taktovkou šéfa opery Slezského divadla Miloslava Oswalda zahájila předehra k Mozartově Figarově svatbě. Jedná se o technicky náročnější dílo, a to především pro smyčcovou sekci a dřevěné dechové nástroje. Pokud předehra zazní v rámci operní inscenace, je posluchač výrazně více nakloněn odpustit nepřesnosti nebo méně konkrétní artikulaci rytmických pohybů, kterými tato perlivá a energická hudba oplývá. Musím však konstatovat, že uvedená skladba byla nastudována velmi důkladně – včetně spolehlivé souhry a dobré vyváženosti smyčců a dechů. Orchestr také vytvořil detailní dynamickou kresbu.
Dalším číslem byl Mozartův Houslový koncert G dur č. 3 z roku 1775, autorem nazývaný „Štrasburský“, pravděpodobně podle folklórní melodie převzaté z karnevalové sinfonie Ballo Strasburghese Karla Ditterse von Dittersdorfa, která zazní v závěrečném rondu. Mozart napsal koncert ve svých 19 letech a zvláště v pomalé větě a vloženém středním dílu finále si posluchač může všimnout dramatických pasáží pod vlivem estetiky Sturm und Drangu.
Sólistkou koncertu byla stávající koncertní mistryně orchestru Yelyzaveta Pruska. Obě krajní věty na mě působily, že měly dost prudké tempo, což ještě více zvýraznilo kontrast s prostřední větou Adagio. Ne nadarmo poukázal německý muzikolog Alfred Einstein, že v tomto koncertu je oproti očekávané pomalé větě v tempu Andante zasněné Adagio, které „jak by spadlo přímo z nebes“. Tato věta také přinesla všem účinkujícím více uvolněnosti, ze sólistky opadlo celkové napětí, které publikum mohlo vnímat na začátku prostřednictvím malých intonačních nepřesností. Nyní si však mohlo naplno užít příjemnou tónovou kulturu sólového nástroje a odstíněné pianové dynamiky. Pruska technicky i interpretačně nárokům díla dostála.
Jako přídavek zazněla Tango etuda č. 3 pro sólové housle argentinského skladatele Ástora Piazolly, která ve své kvazi improvizační uvolněnosti vzdáleně navazuje na Bachovy sólové partity. Přídavek si vysloužil nadšený potlesk pro celkově dobře zvládnuté především technické nároky skladby.
Ačkoli to u běžných symfonických koncertů s klasickým schématem předehra – koncert – symfonie není již dnes zvykem, následovala před symfonií přestávka. Pro orchestr to však myslím byl dobrý nápad, protože se mohl dobře koncentrovat na závěrečné dílo a nepochybně vrchol koncertu, kterým byla Beethovenova Symfonie č. 4 B dur.
Letos symfonie slaví 220 let od výročí vzniku, stejně jako Slezské divadlo. Navíc ji Beethoven zkomponoval v úzké blízkosti Opavy, při pobytu u svého mecenáše Karla Aloise Lichnovského v Hradci nad Moravicí. Dílo věnoval objednateli Čtvrté i Páté symfonie – slezskému hraběti Františku z Oppersdorfu. Symfonie se vyznačuje celkově optimistickým a odlehčeným laděním v porovnání s předchozí monumentální Eroicou a dramatickou Osudovou. Orchestr i dirigent přednesli dílo soustředěně a s velkou péčí.
V první větě jsem ocenil přesvědčivé napětí a tajemno v introdukci a dobře diferencované frázování, které „dýchalo“. Především smyčce zněly v introdukci zvukově velmi vyrovnaně a kompaktně. Stavebně byly dobře odvážené tempové poměry k hlavnímu tématu a vkusné agogické rozvolnění ve dechových sólech vedlejšího tématu.
V druhé větě Adagio dobře vyzněly vstupy dechové harmonie. Doprovodné figury smyčců bych uvítal ještě delikátněji zahrané a méně urputné. Moc mě potěšilo přirozeně interpretované klarinetové sólo.
Následující třetí věta přinesla navzdory nárokům partitury na přesnost a souhru odlehčenou a rozjařenou náladu. Odborníci se dodnes nemohou shodnout, zda se jedná stále ještě o menuet nebo je to již scherzo, nicméně svižný charakter už spíše napovídá scherzu. Očekával jsem, že zde masa smyčcového zvuku bude občas zakrývat především dřevěnou harmonii, ale nestalo se tak (anebo jsem měl akusticky dobré místo v sále). Všeobecně bylo však vidět, že orchestr se snaží o kvalitní práci s dynamikou. Vůbec nejplnější dynamickou škálu předvedla během celé symfonie především skupina violoncell.
Finále zaznělo ve velmi prudkém tempu, dirigent Miloslav Oswald si viditelně užíval stereofonní hromobití akcentů v jednotlivých skupinách. Těsně před konec symfonie vložil autor překvapivý „haydnovský“ humor – zopakování fragmentů ústředního tématu v poloviční rychlosti mezi primy, fagotem a sekundy, které příjemně vyústilo ve virtuózní závěr. Publikum symfonii po zásluze ocenilo ovacemi ve stoje. Také celková návštěvnost koncertu byla velmi dobrá.
Jarní koncert Mozart & Beethoven
24. března 2026, 19:00 hodin
Slezské divadlo Opava
Program
Wolfgang Amadeus Mozart: Figarova svatba KV 492 – předehra k opeře
Wolfgang Amadeus Mozart: Koncert pro housle a orchestr č. 3 G dur KV 216 (Allegro, Adagio, Rondo – Allegro)
Ástor Piazolla: Tango etuda pro housle č. 3 ze sbírky 6 Tango etud pro flétnu nebo housle
Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 4 B dur op. 60 (Adagio – Allegro vivace, Adagio, Menuetto / Trio – Allegro vivace / Un poco meno allegro, Allegro ma non troppo)
Účinkující
Orchestr opery Slezského divadla v Opavě
Yelyzaveta Pruska – housle
Miloslav Oswald – dirigent
