Jaroslav Krček, osobnost více než renesanční

Před 80 lety se v tento den narodil český skladatel a dirigent Jaroslav Krček. Připomeňme si při této příležitosti rozhovor, který poskytl Opeře PLUS v roce 2020. 

Není u nás mnoho umělců, kteří by se mohli pyšnit tak širokým záběrem múzických aktivit jako v případě Jaroslava Krčka. Profese, které však člověka napadnou jako první, když slyší toto jméno, jsou zřejmě skladatel, zakladatel a vedoucí souboru Musica Bohemica a spoluzakladatel souboru Chorea Bohemica. Krčkův život nicméně odráží i významné počiny dirigentské a sbormistrovské, sběratelské či spíše objevitelské, ale také kulturně-organizátorské. Neméně hodnotná a oceňovaná pak byla i jeho činnost na postu hudebního režiséra Československého rozhlasu v Plzni nebo vydavatelství Supraphon v Praze. Spolupracoval zde s uměleckými ikonami, jakými byly například Václav Neumann nebo Jiří Bělohlávek. Z mnoha dalšího je milovníkem folkloru, který se značnou měrou odráží v jeho tvorbě, a ve volném čase se věnuje výrobě historických a lidových hudebních nástrojů.

Je mi velkou ctí, že mohu vyzpovídat takovou osobnost, jakou je Jaroslav Krček, zvláště poté, co jsem měl možnost, byť na malý okamžik, stát v jeho příjemné společnosti na dvoře krásného obydlí v podkrkonoší, kterému má to štěstí říkat domov. Dodnes při sledování filmových pohádek číhám, nezahlédnu-li onu malebnou světničku s kamny, kde pan skladatel jistě rád sedává, nebo jím vlastnoručně stavěný roubený kostelík sloužící také k potěše publika při zde konaných kulturních akcích.

Pane Krčku, hned na úvod jedna obligátní žurnalistická otázka k současné situaci. Jak přečkáváte karanténní období a čím vyplňujete svůj čas?
Současnou situaci přežívám na chalupě v Podkrkonoší, a to velmi radostně a velmi pracovně. Snad postačí jen stručně vyjmenovat alespoň něco z toho, co zde dělám:

Samozřejmě komponování nových skladeb, ale také nový plot k zahrádce, zušlechťování stromů (mimo jiné ze silných větví vrby, které jsem nařezal a ošpicoval, moje paní Gábinka vyrobila, vypletla asi 17metrový plot, který po vydatných deštích celý obrazil). Dále probíhá výroba hudebních nástrojů – dva vozembouchy, dodělání malé harfičky a taky zvláštní nástroj do Trojanovy hudby k Trnkově filmu Sen noci svatojánské zvaný sobot, což je objednávka pro podzimní koncert k poctě Jiřího Trnky. Pořadatelé totiž věděli, že už jsem tento nástroj jednou vyrobil do nahrávky Trojanovy Zlaté brány, a protože se ztratil, tak mne požádali o znovuvytvoření. Jelikož je řezbařina mým dávným koníčkem, tak také vyrábím různé užitkové předměty jako dřevěné lžíce či vidličky. Jsou to dárky, neboť v tomto období má kromě mne narozeniny také moje žena, dcera, snacha a dvě vnučky.

Jak je vidět z mnoha pohledů, oblíbil jste si malebné prostředí kolem města Lomnice nad Popelkou, jehož jste i s Vaší ženou Gabrielou čestnými občany a které leží „co by kamenem dohodil“ od Českého ráje i krkonošských hor. Vnímáte toto místo jako zdroj inspirace? Je Lomnice pro Krčka něco jako Vysoká pro Dvořáka nebo Tři studně pro Martinů?
Ano, je to místo, které jsem si zamiloval nejen pro krásu přírody, ale hlavně pro klid a čistý vzduch. Samozřejmě je pro mne také místem, kde celá léta (už je to 53 let) tvořím. Dalo by se to srovnat s Antonínem Dvořákem a jeho Vysokou nejen kvůli místu, které inspiruje, ale také možná proto, že po mamince pocházím z rodu Dvořáků a narodil jsem se v Sukově ulici. Navíc místo, kde se naše chalupa nachází, je nedaleko tzv. Smetanovy vyhlídky. Tam prý Bedřich Smetana chodil nejen pozorovat Český ráj, ale také podle jedné kronikářské zprávy navštěvoval jednoho kutila, který údajně vyráběl hudební nástroje. Zvláštní shoda okolností.

V Lomnici nad Popelkou jste mimo jiné založil festival Lomnické kulturní léto, známý velice pestrou paletou uměleckých žánrů i tradiční přítomností významných hostů. Co Vás k tomuto činu vedlo? Pyšní se tento festival také premiérami některých Vašich skladeb, třeba i přímo věnovaných Lomnici?
Zde se odvolávám na citát Jana Wericha, který pronesl při svém posledním veřejném vystoupení v pražské Lucerně 1977, když se ho Jiří Suchý cosi ptal: „Ony jsou nejlepší věci, co jen tak napadnou…“

Mě napadlo vybudovat na chalupě dřevěný roubený kostelík jako jakousi kulturní dílnu. Stojí na místě bývalé kůlny, a tak jsme ji nazvali KUL-NA, což je složenina dvou slov – KULturní dílNA. A to byl impuls k založení festivalu, který jsem rozšířil po domluvě s místním Divadelním spolkem J. K. Tyl do města Lomnice nad Popelkou. Tak vznikl festival Lomnické kulturní léto, který má za sebou již 25 ročníků.

Znělo na něm mimo jiné i mnoho mých skladeb a premiér. Velká část z nich vznikla právě zde, jako např. „Mše č. 4 zvaná Lomnická“. Co se dramaturgie týká, snažím se, aby festival nepodlehl komerčnosti, ale aby návštěvníci měli možnost i v tomto nevelkém městě vidět a slyšet kvalitní slovesnou, hudební i pohybovou kulturu. Vystoupilo zde mnoho osobností počínaje Radovanem Lukavským, Zdeňkem Mahlerem, Hanou Maciuchovou, Hanou Kofránkovou, Jitkou Molavcovou, Alfredem Strejčkem a dalšími, které nelze všechny vyjmenovat.

V posledních letech přijali hostování třeba Eva Urbanová, David Švec, Dagmar Pecková, Ivan Ženatý, Pavel Šporcl a mnoho dalších vynikajících umělců. I pantomima v podání Borise Hybnera nebo pořad Aleše Cibulky, Spirituál kvintet, Musica Bohemica, Pardubická filharmonie, Jihočeská filharmonie byly na programu tohoto festivalu. Zaznělo zde pod mým dirigentským vedením např. Mozartovo Requiem, Händelův Mesiáš, také část mého oratoria Ten, který jest, premiéra Hobojového koncertuv interpretaci mé ženy a další. U každého ročníku je také výstava nějakého výtvarníka.

Jisté je, že si lidé z Lomnice a okolí zvykli na festival chodit a těšit se vždy na další ročník také proto, že místní ochotnický divadelní spolek vždy připraví svou premiéru, kterou se festival zahajuje.

Mezi velice širokým spektrem Vašich uměleckých aktivit lze nalézt i sběr a revitalizaci anonymních hudebních projevů v českém lidovém prostředí, což je zároveň důležitá repertoárová složka souboru Musica Bohemica. Láká Vás již jen samotné objevování neznámých či zapomenutých projevů, nebo je Vaší hlavní vášní jejich úprava a přetváření do konkrétní hudební podoby, kterou můžete se svým souborem představovat publiku?
Obojí. Objevování mne vede k obdivu nad bohatstvím a mnohdy hloubkou a kvalitou prostého uměleckého vyjádření ke všemu, co člověka v životě potkává. A jejich zpracování, ať už autorské či upravovatelské, je má veliká radost. Navíc mne tyto projevy celý život učí mnoha věcem. Například to, že člověk nemá tvořit pro nějaký prospěch, ale jen ze skutečné potřeby vyjádřit se k životu, hledat krásu, poezii, čistotu, objevovat hodnoty vedoucí k lásce. A to vše tvořit čistou myslí a srdcem. Alespoň já to tak vidím a cítím.

Dalo by se o Vaší tvorbě s jistým nadhledem hovořit jako o pokračování neofolkloristických snah skladatelů minulosti, nebo jste spíše zastáncem postmoderního tvůrčího smýšlení v multiplicitě vlivů?
Zase musím odpovědět – obojí. Já jsem si za svůj život vyzkoušel ledacos. Příkladem budiž má elektroakustická opera „Nevěstka Raab“ vytvořená na vymyšlený jazyk. Avšak čím jsem starší, tak se vracím, abych tak řekl, k základním hodnotám, které mají v hudbě být. Myslím tím melodii, harmonii, rytmus a polyfonii. Dospěl jsem k poznání, že to nové není nutně v prostředcích, ale v myšlení. Jde také o sdělnost při zachování kvality a o vytříbenost. Dojít k jisté dokonalosti, jaké jsem momentálně schopen. Těžko se o tom píše. Také musím přiznat, že v posledních asi tak třiceti letech mne tvorba silně vede k duchovnosti.

V rozhovoru s Pavlem Klineckým v pořadu Uchem Jehly, který byl vysílán před osmi lety, jste vyřkl zajímavou myšlenku, že skladatel je „pouze“ jakýmsi snímačem, nádobou naplňovanou již existující esencí. Že ono hudební médium tu zkrátka je a skladatel má schopnost mu vtisknout finální podobu podle svých schopností a svého citu. Přistupujete k hudbě obecně s jistým transcendentálním, možná filozofickým nadhledem?
Ano. A stojím si zatím, co jsem tenkrát panu Klineckému odpověděl. Nevím však, zdali má tento pocit či poznání každý. Uvedu zase jeden z příkladů. Když jsem si v 80. letech minulého století přečetl Komenského Labyrint světa a ráj srdce, uvažoval jsem o zhudebnění, jenže jsem nevěděl jak. Tento úkol mi připadal tak obtížný, jako kdybych se chtěl vyšplhat na vysokou horu, na jejíž vrchol nedohlédnu.

Co se však stalo. Díky jedné jasnovidné stařence, která se dokázala napojit na mimosmyslový svět, aniž věděla, co chystám, sejmula vnitřním hlasem pro mne vzkaz, který mi předala v písemné formě. Stálo v něm, že dílo, jenž chystám, musím vytvořit, neboť to bude skladba prospěšná a také úspěšná. Dále tam stálo, že při mně stojí dvě bytosti, které mi budou s dílem pomáhat. Pravdou je, že jsem pak svou „Symfonii č. 3 Jan Ámos“ vytvořil velmi rychle, jako by mi skutečně někdo vedl ruku. A podle onoho proroctví byla hned Českou filharmonií provedena a následně vydána na CD. Dodat však musím, že takováto pomoc není vždy. Někdy je komponování pracné hledání těch správných tónů.

Máte za sebou velké úspěchy na poli symfonickém, operním i písňovém, respektive komorním chcete-li. Dá se o některém z hudebních žánrů či odvětví říct, že se v něm cítíte opravdu „doma“?
Je to určitě zpracovávání lidových a anonymních projevů.

Vedle autorských skladeb a práce pro rozhlas (rozhlasové hry, úpravy lidových písní apod.) jste část své tvorby věnoval také celovečerním filmům a pohádkám. Svěřte se, jak jste se dostal k práci pro film a televizi! Vedla ta cesta z rozhlasového vysílání, nebo jste byl tvůrci filmů přímo osloven, i díky Vaší oddanosti folkloru a lidové písni? Přeci jen řada snímků s Vaší hudbou, ať už hraných nebo animovaných/loutkových, je zanesena do lidového prostředí.
Vždy jsem byl osloven tvůrci filmu. Samozřejmě v nich byla často také nějaká scéna nebo situace týkající se folkloru. Masopustní taškařice ve filmu Karla Kachyni Škaredá dědina či taneční a písňové projevy ve filmu Poslední propadne peklu režiséra Ludvíka Ráži jsou toho příkladem.

Náš rozhovor se tímto přiblížil ke svému konci. Rád bych zde ještě otevřel malé informační okénko, a to s otázkou, kde lze v blízké době vyposlechnout některé z Vašich děl při živém uvedení, případně zavítat na kulturní akce, na kterých se podílíte jako autor, interpret či organizátor.
Teď je to kvůli situaci, která postihla celý svět a nejvíc uměleckou sféru, obtížné. Dne 1. června měla například zaznít premiéra mé kantáty Pravda o pravdě, kterou jsem na požádání vytvořil k 100. výročí založení církve Československé husitské. České filharmonické kvarteto má na festivalu Forfest v Kroměříži 20. června interpretovat můj čtvrtý smyčcový kvartet k poctě Leoše Janáčka. Na podzim v řadě abonentních koncertů FOK má zaznít můj Hobojový koncert. Také doufám, že se budou konat vánoční koncerty souboru Musica Bohemica, na kterých vždy hrajeme mé výtvory. Věřím, že se v blízké budoucnosti uskuteční příslib provedení mé deváté symfonie Českou filharmonií.

Škoda, že se zatím nepodařilo uvést žádné z mých děl baletních nebo operních. (Balet O králi Ječmínkovi nebo opery Ve stínu kříže a Za oponou času, což je opera o svatém Václavovi).

Je však v této složité době velikou radostí, že se podařilo natočit ještě v únoru a následně vydat s mým souborem Musica Bohemica další vánoční CD s titulem Andělové jsou zpívali. Je zde možné slyšet nově objevené vánoční zpěvy a také mé nové skladby k vánočnímu rozjímání.

Na závěr bych rád poděkoval panu Jaroslavu Krčkovi za vlídné přijetí nabídky k rozhovoru i paní Gabriele Krčkové za jeho zprostředkování. Loučím se s přáním pevného zdraví, dostatku sil k tvůrčí práci a s vírou v další setkání osobní či umělecké.