Jasný hlas, zvonivé výšky, herecký talent. Před 20 lety zemřela Míla Ledererová

V letošním roce máme hned dvakrát příležitost připomenout si jméno někdejší významné sólistky brněnské Janáčkovy opery, sopranistky Míly Ledererové. Právě dnes je tomu dvacet let, co nás opustila, a 27. listopadu uplyne sto deset let od jejího narození.

Významné osobnosti brněnské opery a baletu

Narodila se v hanáckém Přerově a v místní matrice je uvedeno její jméno jako Ludmila Ledererová. Umělecký svět ji ale znal po celý život jako Mílu. Vyrůstala v neobyčejně uměnímilovném prostředí, její matka byla v roce 1923 jednou z prvních absolventek brněnské konzervatoře po jejím vzniku. Cesta dcery Míly k uměleckým úspěchům nebyla zcela přímá. Po maturitě studovala dva roky na brněnské lékařské fakultě, ale už v té době navštěvovala lekce zpěvu u sólisty brněnské opery, basisty Rudolfa Kaulfuse a o prázdninách jezdila do Prahy ke Gabriele Horvátové. Po boku této velké české pěvkyně, přítelkyně Leoše Janáčka, také v roce 1931 vystoupila poprvé na jevišti brněnského divadla v roli Karolky. Vedle Horvátové v roli Kostelničky vystoupila v tomto představení v roli Jenůfy také další vynikající sopranistka Národního divadla Ada Nordenová.

Míle Ledererové se dostalo věru důkladného pěveckého školení. Ve Vídni se učila v počátcích své umělecké kariéry u profesorů Manzoniho a Steinbrückové, po válce u profesora Ira. V Miláně navštěvovala lekce profesora Malatesty a v roce 1935 si zajela do Varšavy za světoznámou koloraturní sopranistkou oněch let Adou Sari.

Počátkem třicátých let se představila v řadě rolí brněnskému publiku. Byly mezi nimi například Barunka v Kovařovicově opeře Na starém bělidle, ale také tak náročné partie jako Violetta ve Verdiho Traviatě či Konstance v Mozartově Únosu ze serailu. Už tehdy upoutala operní fanoušky svým jasným zvonivým sopránem, výborně technicky zvládanými výškami a koloraturními finesami.

Začala v té době pravidelně hostovat v olomoucké opeře, která se tehdy těšila přes velmi skrovné podmínky, v nichž fungovala, uměleckému vzestupu. Zde ztvárnila řadu vysoce náročných partií ve světovém repertoáru. Byly mezi nimi Isabella v Rossiniho Italce v Alžíru, Micaela v Bizetově Carmen, Filina v Thomasově Mignon, Zerbinetta v Ariadně na Naxu Richarda Strausse anebo Délibesova Lakmé.

A právě s touto rolí je spjatá významná událost ve zpěvaččině životě. Sama na to vzpomínala: „Zpívala jsem Lakmé na zájezdové štaci olomoucké opery, v Prostějově. O pauze přišli za mnou do zákulisí dva pánové, jeden byl ředitel Osvobozeného divadla a druhý dirigent Karel Ančerl. Ptali se mě, jestli bych měla zájem o práci v Osvobozeném divadle.“

Nabídku na účinkování v nově chystané premiéře, kterou byla revue Svět za mřížemi, přijala. Ztvárnila roli Miami a sklidila v ní veliký úspěch. Nepochybně účinkování v souboru Osvobozeného divadla pod vedením režiséra Jindřicha Honzla ovlivnilo její herectví, k němuž měla výrazné vrozené dispozice.

Zvláště se Míla Ledererová proslavila interpretací písně Láska má právo se smát, kterou přímo pro ni složil Jaroslav Ježek a kde mohla uplatnit své umění koloraturního zpěvu. Angažmá Míly Ledererové v Osvobozeném divadle bylo v jejím životě pouhou epizodou, vrátila se na operní scénu. Mnohem hlubší a trvalejší význam ale mělo pro její osobní život a život Jaroslava Ježka. Mezi oběma se vyvinul blízký osobní vztah, který přerušil až Ježkův odchod do emigrace v roce 1938.

V roce 1936 začala její spolupráce s operním souborem Zemského divadla v Brně ve formě stálého hostování. I když se nejednalo o řádné členství, byla od počátku hojně obsazována do rolí, v nichž mohla uplatnit nejen své evidentní pěvecké, ale také herecké kvality.

Vstoupila v roli Lidky do Smetanových Dvou vdov, její průzračný soprán spojený s velice přirozeným hereckým projevem mohli v postavě Barče z Hubičky obdivovat nejen tehdejší návštěvníci divadla, ale posléze jejich následovníci ve čtyřech různých inscenacích této opery, které v dalších desetiletích následovaly. Totéž platilo i o dalších rolích, jako byly Esmeralda v Prodané nevěstě, Kuchtík ve Dvořákově Rusalce a Pasáček Jano v Janáčkově Její pastorkyni. Po řadu let byla Míla Ledererová téměř výhradní představitelkou těchto postav. A dvě posledně jmenované patřily k oboru, pro který byla zpěvačka svým projevem výtečně disponovaná: takzvané kalhotkové role.

Hned v první sezoně svého působení v brněnské opeře jí byly přiděleny dva velké úkoly tohoto typu. Krátce po sobě se na jaře roku 1937 blýskla svými koloraturami stejně jako svým půvabem a šarmem v roli pážete Oskara ve Verdiho Maškarním plese a v titulní roli opery Igora Stravinského Slavík prokázala svou schopnost výborně se vyrovnat s požadavky moderní partitury. A zanedlouho poté, na podzim roku 1937 následovala titulní role Petra v Novákově Zvíkovském raráškovi.

Z dalších jejích rolí v období hostování, jež bylo de facto členstvím, připomeňme roli zpěvačky v Mozartově Divadelním řediteli, trojroli Číšníček-Zázračně dítě-Žák v Janáčkových Výletech páně Broučkových, Siebel v Goundově Faustovi a Markétce či Frasquitu v Bizetově Carmen, ke které se později rovněž vracela v dalších inscenacích a zazpívala si ji i v pražském Národní divadle, na scéně někdejšího Smetanova divadla.

Poprvé také tehdy v Brně účinkovala v drobné roli Chocholky v Janáčkových Příhodách lišky Bystroušky, v Dvořákových Tvrdých palicích ztvárnila postavu Lenky, ve Fibichově Šárce roli Mlady, zopakovala si Barunku v Kovařovicově opeře Na starém bělidle a poprvé se setkala s rolí Noriny v Donizettiho Donu Pasqualovi. Jejími posledními postavami předtím, než se stala řádnou členkou souboru, byla další z jejích českých „trvalek“, které vytvářela s neodolatelným půvabem, Terinka ve Dvořákově Jakobínovi a Madeleine v Adamově Postilionovi z Lonjumeau.

V Míle Ledererové získala brněnská opera vynikající představitelku sopránových rolí operního odkazu, v nichž mohla uplatnit své bravurní umění koloratury, přirozenou lehkost svého pěveckého i hereckého projevu a v neposlední řadě energii, která vždy přímo prýštila z jejího působení na jevišti a také svou maximální pečlivost a zodpovědnost, s nimiž ke studiu rolí přistupovala. V několika inscenacích byla výbornou Gildou ve Verdiho Rigolettovi, Violettou v Traviatě a Musettou v Pucciniho Bohémě.

Především byla ale nezapomenutelnou Rosinou v Rossiniho Lazebníkovi sevillském, jejíž prakticky jedinou domácí představitelkou byla ve třech inscenacích, které hudebně i režijně nastudoval Antonín Balatka. Tato inscenace byla v Brně považována za svým způsobem ikonickou. Ztvárnila ji ale i v inscenaci z roku 1957, kterou nastudoval Václav Věžník a jež se dočkala nemenšího uznání a popularity než předchozí Balatkovy realizace. Tehdy ji ovšem už alternovala s Cecilií Strádalovou.

Pod režijním vedením Václava Věžníka, režiséra se schopností detailní práce s herci a výtečným citem pro ztvárnění komických situací, vytvořila ve stejné době s nemenším půvabem znovu rozkošnou postavu Noriny v Donizettiho Donu Pasqualovi.

V řadě postav se blýskla v operách Mozartových. Připomeňme její Barberinku ve Figarově svatbě, Zerlinu v Donu Giovannim, Iliu v Idomeneovi a především Despinu v Così fan tutte.

V Beethovenově Fideliovi byla představitelkou Marceliny, ve Weberově Čarostřelci ztělesnila roli Aničky. Z jejích postav v ruských operách se zmiňme o služebné Duňašce v Musorgského Ženitbě či Chloe v Čajkovského Pikové dámě. V průkopnické inscenaci Berliozových Trojanů, jež byla dílem dirigenta Rafaela Kubelíka a režiséra Miloše Wassebauera, ztvárnila další ze svých „kalhotkovývh rolí“, Askania.

Na tomto místě bych se chvíli zastavil. Dnes právem žehráme na to, že současná repertoárová politika v našich operních souborech dává málo prostoru české operní tvorbě, ať už klasické, či původní. Při té mnohdy oprávněné kritičnosti k současným poměrům bychom si ale měli uvědomit, že operní sólistky a sólisté doby, v níž svého vrcholu dosahovala Míla Ledererová, měli zase z nejrůznějších důvodů málo příležitostí setkat se s celou řadou děl ze zlatého fondu světového operního odkazu. Prakticky vyloučená z repertoáru byla tehdy opera belcantová, z francouzské operní tvorby se hrálo pouze několik nejpopulárnějších titulů, z politických důvodů se dlouho nehráli oba velcí němečtí Richardové, Wagner i Strauss.

Míla Ledererová si několikrát odskočila i do operety, v níž mohla znamenitě uplatnit svou symbiózu pěveckého a hereckého výrazu. Stalo se tak například v rolích Lízy v Lehárově Zemi úsměvů, Eurydiky v Offenbachově Orfeovi a Eurydice a Bronislavy v Millöckerové Žebravém studentovi.

Z postav v českých operách se blýskla rovněž v Karolině ve Smetanových Dvou vdovách. Blízká jí byla operní tvorba dvacátého století. V Maryše Emila Františka Buriana se představila v roli Rozárky, v Kubelíkově Veronice v postavě Chasníka, v Ostrčilově Honzově království v Ivanově ženě a v Pohádce máje Jaroslava Kvapila v roli číšnice Kudrnáčka.

Od mládí měla vřelý vztah k tvorbě Leoše Janáčka. V Její pastorkyni se vedle role pasáčka Jana představila rovněž v postavě Bareny, ve Věci Makropulos přesvědčivě ztvárnila Kristínu a jedním z naprosto nesporných vrcholů její jevištní tvorby byla titulní role v Příhodách lišky Bystroušky. Poprvé ji ztvárnila v Brockově a Zítkově inscenaci této opery, jež byla jedním z vrcholů janáčkovského festivalu v roce 1948, kdy jejími jevištními partnery byli Libuše Domanínská v roli Zlatohřbítka a Rudolf Asmus jako Revírní.

Sám jsem ji viděl jako školák okouzlený operou někdy v polovině padesátých let v Jílkově a Linhartově inscenaci. Dodnes vzpomínám na bezprostřední šibalství, které tryskalo z jejího výkonu. V roli Zlatohřbítka tehdy účinkovala Alena Nováková a Revírníkem byl František Roesler.

Posledními novými rolemi, do nichž byla obsazena na konci své divadelní kariéry, byly dvě postavy v operách Sergeje Prokofjeva, Kramářka ve Vojně a míru a Druhá jeptiška v Ohnivém andělu. V roce 1963 odešla do důchodu.

Neméně významné než činnost Míly Ledererové v opeře, bylo její působení na koncertním pódiu. Byla znamenitou interpretkou skladeb starých českých a italských mistrů, stejně jako tvorby Mozartovy a řady děl soudobých autorů. Na svých koncertních vystoupeních byla často doprovázena takovými osobnostmi klavíristů, jako byli profesor Ludvík Kundera, profesor Bohumír Štědroň či Václav Holzknecht.

Ani po odchodu do důchodu nesložila ruce do klína. S elánem a energií sobě vlastními se pustila do pedagogické činnosti, nejprve na konzervatoři, později na Janáčkově Akademii múzických umění. Na Janáčkově akademii se ve funkci organizační vedoucí po řadu let starala o provoz Komorní opery. Do posledních chvil si uchovala svůj mladistvý přístup k životu i ke kumštu.

Zemřela v Brně 30. července 1997.