Je Met na dobré režie opravdu připravena?

Tato zásadní otázka padla v jedné z recenzí, které se v americkém tisku objevily po nejnovější premiéře Metropolitní opery, po Verdiho Maškarním plesu Davida Aldena.  Odpovědí na onu klíčovou otázku se Zachary Woolfe v New York Observer zabývá velmi zevrubně, s pozoruhodnými závěry a také vizí nezbytných změn v Met, které zdaleka přesahují důvody rozpačitého přijetí samotné Aldenovy inscenace.  Text proto přinášíme odděleně od recenzí nového Maškarního plesu.
*** Alden pohřbil Maškarní ples: jeho zpackaná režie vypudila Verdiho z Met

„Je to bloudění odlišnými divadelními styly,“ řekla mně nedávno anglická mezzosopranistka Felicity Palmer o dnešní Metropolitní opeře. „Jsem zvědavá, jestli na Davida jsou připraveni.“  Mluvil jsem s ní totiž o režisérovi Davidu Aldenovi a na její slova jsem si proto vzpomněl minulý týden, po Aldenově režijním debutu v Met s novou inscenací Maškarního plesu. Takový typ režiséra totiž v Met dlouho nepracoval.

Společně se svým bratrem – dvojčetem a dalšími příslušníky své generace otřásl David Alden (63) světem opery v osmdesátých letech. Začal kariéru v době, kdy se tato umělecká forma, zejména v Americe, hroutila pod tíhou masivních, popisných a komplikovaných scén. Alden a jeho souputníci zredukovali vizuální složku na niterné, současností nabité inscenace. David byl přitom obzvlášť známý svými divoce násilnickými barvitými show.

Příčin chabé inscenace Aldenova Maškarního plesu je těžké se dobrat. Ale zdá se, že problém Maškarního plesu tento kus přesahuje. Pokud někdo tak zkušený a kompetentní jako Alden je schopen vyprodukovat něco tak nevzrušivého a nezajímavého, je na místě se ptát, zda něco jiného, lepšího je v dnešní Met vůbec možné.Někomu se jeho práce povede, někomu ne – to je zákonité. Ale v éře Petra Gelba jako generálního ředitele, která začala v roce 2006, je jeden trend zřejmý: úspěšné byly ty inscenace, které vznikly jinde a nakonec byly do Met přeneseny, včetně Madamy Butterfly Anthonyho Minghelly, Satyagrahy Juliana Crouche a Phelima McDermotta či Mrtvého domu Patrice Chéreaua. Při přemýšlení o Aldenově Maškarního plesu si nelze nevzpomenout ani na Traviatu Willyho Deckera, která pro Met byla náhradním řešením, a to v době, kdy tato inscenace byla už i vydaná na DVD po salcburské premiéře v roce 2005, tedy pět let před uvedením v New Yorku.

Všechny dotyčné inscenace byly vytvořeny – co se délky jejich příprav týče – v daleko příznivějších podmínkách, než jaké jsou běžné v Met při až sprintérsky rychlých zkouškách. Avšak dovezené inscenace byly v New Yorku jen oživeny a přestavěny v novém prostoru, s novým obsazením; je to sice náročný úkol, ale rozhodně méně pracný a časově náročný, než vytvořit něco od nuly.

Zvlášť když se v tomto ohledu zaměříme na známé operní hity, pak ty z domácí produkce Met jsou v těch lepších případech mdlé, v těch horších pak katastrofální. Od nesourodé vyumělkované snahy Bartletta Shera k blahosklonnosti Mary Zimmermannové, v Met ničící belcantové skvosty, až po celý hloupý Ring Roberta Lepage, obstojné ale standardní inscenace jako Carmen nebo Il Trovatore nevyjímaje. Na tento seznam lze teď připsat i Aldenův sice možná promyšlený, ale nejasný v umístění a zřejmě uspěchaný Maškarní ples. Současná Met není tím pravým místem, které by dnešním divadelním umělcům poskytovalo potřebné podmínky i inspiraci pro jejich úspěšnou práci. Problém je částečně též v setrvačnosti: zajímavé produkce se jen obtížně prosazují na místě, kde se po léta ignorovala režie hodná tohoto století, k opeře přistupující současným pohledem.

Dalším souvisejícím problémem je přecpaný program Met: dlouhý maratón několika oper týdně bez jakékoli přestávky a celkem tři desítky operních titulů nutí Met, aby byla více továrnou neúnavně chrlící další a další produkce, než skutečným divadlem. Met je závislá na prodaných vstupenkách na představení s hvězdnými zpěváky, kteří sice chápou, že jejich výkony musejí být špičkové, aby se udrželi na výsluní, ale přitom jsou mnohdy jen těžko ochotni přistoupit na nároky režisérů, pokud mají skutečně provokativní nápady, kladoucí na interprety zvýšené nároky. Všechna tato omezení budou v následujících letech otestována báječnou mezinárodní avantgardou, jako je Dmitri Tcherniakov a údajně též i Martin Kušej, kteří se do práce v Met jistě budou snažit vnést svůj styl. Jsou zvyklí pracovat se zpěváky mnoho týdnů, velmi rádi experimentují, ale též umějí pracovat v divadlech s daleko menšími rozpočty, ale i méně obsáhlým repertoárem, než je v Met. Peter Gelb by sice měl být pochválen za to, že pochopil, že k dobré opeře jsou třeba dobří režiséři. Současně by si ale měl uvědomit, že nestačí talentované umělce jen hodit do stroje jménem Met a očekávat, že automatickyvznikne něco nezapomenutelného. Bez toho, že se jim pro to vytvoří podmínky, se nic opravdu velkého zrodit nemůže.

Je přitom velmi nepravděpodobné, že takový druh podpory bude možné nabídnut bez drastického přepracování modelu sezony v Met, zvláště bez jejího podstatného zkrácení i omezení počtu inscenací, které ji tvoří. Jediná správná cesta pro Met je změna, kdy se sice bude hrát méně, ale o to lépe. Uskutečnit se to hned nedá, ale je to naprosto nutné pro to, aby umělci typu Davida Aldena mohli se svými režiemi uspět i v Metropolitní opeře.
(New York Observer – 13.11.2012 – Zachary Woolfe)

Překlad Zdena Plachá, redakčně kráceno 

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
24 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments