Jste celosvětově uznávaný tanečník, pedagog, režisér, klaun a zastáváte i nespočet dalších funkcí. V jaké roli se momentálně cítíte nejvíce sám sebou?
Stále se cítím velmi dobře v roli aktivního umělce. Už přes 20 let jsem na divadelní scéně a jsem moc rád, že můžu aktivně hrát a vytvářet vlastní projekty, protože pohyb je moje vášeň a můj život. Je to takový můj vnitřní motor, a dokud to půjde, tak to budu dělat.
Za několik málo dní vás se souborem Das Thema čeká nová premiéra s názvem Mírotvůrci. O co jde?
Jde o česko-německý kabaret s mezinárodním obsazením. Konkrétně je to náš hlavní letošní projekt, který propojuje fyzické a hudební divadlo. Spolupracujeme totiž s drážďanskými symfoniky a jejich intendantem Markusem Rindtem, což je pro nás velká čest.
Kdo se na tomto projektu ještě podílí?
Účinkují v něm Monika Načeva, zpěvačka a herečka, Pavlína Matiová, výborná romská zpěvačka z brněnského HaDivadla, Arman Kupelyan, absolvent HAMU, Alisa Zichuk, Ukrajinka, která musela utéct z Mariupolu, a samozřejmě Philipp Schenker, který je zakladatelem souboru Das Thema/To téma a iniciátor projektu Mírotvůrci, přičemž se mnou působí v tandemu jako režisér.
Proč Mírotvůrci?
Název Mírotvůrci je záměrně kontroverzní, protože dnes se tak často označují i ti, kteří začínají války, což byl v podstatě i impuls – společenská situace, ve které se nacházíme. Už delší dobu sledujeme, že se agrese a otevřený útlak nejen v politice, ale i ve společnosti stále více tolerují. Na příkladu Slovenska je vidět, jak změna politického vedení může mít zásadní a často kruté důsledky – rozpad základních struktur občanské společnosti, nekompetentnost a samovůli v rozhodování. Ve veřejné debatě už se často neargumentuje, ale křičí, a agrese je v popředí.
Lze tedy vaši inscenaci považovat za společenské gesto?
Je to určitě gesto, ale nemá být moralizující. Spíš náš vnitřní manifest – připomenutí, že pravdu nelze měnit, pokud je historicky doložená. V době, kdy se „alternativní fakta“ vydávají za jiné názory, je důležité trvat na tom, že lež není názor. Proto vycházíme z výpovědí pamětníků, kteří zažili zlo na vlastní kůži, a skrze ně mluvíme o historické pravdě v současném kontextu. Chceme upozornit, že je potřeba znovu budovat základní lidskost, solidaritu a porozumění – hodnoty, které se ze společnosti postupně vytrácejí. Digitální média navíc často zveličují a překrucují realitu, takže pravdu je dnes těžší hledat. A právě v tom vidíme velké nebezpečí – společnost tím hrubne.
Ochabuje kritické myšlení…
Ano, politika se dnes často redukuje jen na zpracování dat. Jak říká pan Hvížďala (český novinář Karel Hvížďala, pozn. aut.): místo přemýšlení o tom, co společnost skutečně potřebuje, se sleduje jen poptávka – kdo co chce slyšet. Politik pak reaguje na čísla, ne na hodnoty. Tím se vytrácí smysl politiky jako služby veřejnosti. Politik by měl pracovat pro společnost, ne ji vlastnit. Mírotvůrce proto vnímáme i jako gesto – jako protipól vůči agresi, rasismu a útlaku.
Takže jde o apel na publikum?
Do jisté míry to bude apelativní, ale nemělo by to být moralizující. Snažíme se o hravou formu, která zároveň posiluje komunitu. Nechceme si dělat iluze, že budeme hrát pro ty, kteří by to možná potřebovali nejvíc – spíš pro naše pravidelné diváky, kteří jsou otevření dialogu. Zároveň je to i náš vnitřní impuls – výzva k soudržnosti, k tomu, abychom si udrželi sílu být spolu, přemýšlet a držet se hodnot, na nichž společnost stojí.
Zmínil jste hravou formu – co to ve vašem pojetí znamená?
Hravost se projevuje v tom, že pracujeme se symboly a obrazností, ne s ilustrací nebo doslovností. Chceme diváka překvapit, vtáhnout ho, nabídnout mu nečekané souvislosti – i skrze hudbu a práci s hlasem. Kompozice je založená na kombinaci sborového a sólového zpěvu, fyzického i objektového divadla a silné hudební složky. Vzniká tak nový tvar, který propojuje různé prvky, a právě v té mnohovrstevnatosti je jeho hravost i síla.
Jaké jsou výhledy po premiéře Mírotvůrců?
Máme před sebou takové malé turné – po premiéře 12. listopadu v Divadle X 10 budeme hned 15. listopadu v Drážďanech a následující večer potom v Ústí nad Labem v kulturním domě Hraničář. Na další rok pak plánujeme objet české, ideálně i nějaké německé festivaly, takže doufáme, že z toho vzejde další etapa. K tomu se pak plánují vzdělávací akce a hraní pro školy. I v zahraničí. Andreas (Gundlach, jeden ze symfoniků účinkujících v Mírotvůrcích, pozn. aut.) už oslovil i nějaká místa, takže je to v jednání. Budeme to chystat hned po premiéře.
Jsou Mírotvůrci prvním počinem, který má výraznější celospolečenský přesah oproti předchozím projektům Das Thema, které se zaměřovaly především na česko-německou tematiku?
Do jisté míry je tento projekt mnohem mezinárodnější než předchozí projekty, které měly zakotvení v česko-německém kontextu. Náš 1. česko-německý kabaret Gefühlt und Cit byl osobním stand-upem, kde si hrajeme s názory Němců na Čechy a Čechů na Němce, vloni jsme dělali kafkovské téma (Kafka has left the building, pozn. aut.), ale všechno jsou to věci, které byly opravdu více zasazené do česko-německého kontextu. V případě Mírotvůrců jsme se rozhodli, že oslovíme lidi, kteří mají s rasismem a útlakem zkušenost – Philipp Schenker, Monika Načeva, Alisa Zichuk, Arman Kupelyan, a samozřejmě i Pavlína Matiová. Téma je tak nejen česko-německé, ale týká se v podstatě globální populace. Herci jsou nositelé příběhu a pracují s přímým přenosem osobní zkušenosti na diváka.
Dá se to považovat za další vývojovou fázi Das Thema?
Pro soubor jako takový je to velký posun – spolupráce se symfoniky, máme větší tým a tentokrát skutečně mezinárodní, takže bych řekl, že ano.
V čem konkrétně se vaše práce posunula?
Posunulo se to v tom, že impulsem k práci byl tentokrát pohyb, který tam sice byl i dřív, ale nikdy ne tolik jako teď. Chtěli jsme v té kombinaci vytvořit něco nového, neobvyklého. Nové je i to, že každý interpret přispívá svým talentem, příběhem a přístupem, takže se jinak pracuje i s hlasem. Dříve jsme fungovali spíše v menším rámci. Měli jsme věci postavené jen na dvou nebo třech hercích. Teď jde o projekt do větších prostor, kde se propojuje hudba, pohyb i další prvky. Jsou tam čeští a němečtí pamětníci, kteří zažili zlo z obou stran a překonali ho. Jsou pro nás mírotvůrci, nesou poselství, že je třeba jít dál. Zároveň ale vidíme, že z česko-německého rámce to přerůstá do mnohem širšího kontextu. Všude jsou uprchlíci z Ukrajiny, rasismus je na vzestupu a extremismus nás ohrožuje v celé Evropě i globálně.
Nově máte v souboru ukrajinskou herečku Alisu Zichuk, která utekla z Mariupolu. Promítá se do vašeho díla i rusko-ukrajinská problematika?
Řekli jsme si, že k tomu nemůžeme mlčet a musíme se vyjádřit. Pohybujeme se hodně v oblasti vzdělávání, které nás zajímá, protože je to prostor, kde lze pracovat s hodnotami, sdílet je a na základě řemeslných postupů se bavit s mladými lidmi o tom, jak nahlížet na různé věci – nevidět je černobíle a hned je neodsuzovat. Naše perspektiva se mění tím, čím víc víme, například spoluprací s Alisou nebo díky kontaktu s ukrajinskými vojáky. Měli jsme totiž zajímavé online rozhovory s vojáky, kteří už nejsou ve službě, ale věnují se takzvanému „divadlu veteránů“.
Mohl byste rozvést, o co jde?
Je to ukrajinský vládní program pro vojáky, kteří již nejsou na frontě, ale zažili trauma, přišli o končetiny nebo mají jiný důvod, proč nemohou bojovat. Divadlo veteránů je pro ně způsob, jak přenášet zprávu o tom, co zažili, a jak zpracovat tu hrůzu války. To pro nás byla nová informace. Ale tito lidé potřebují nějak zpracovat tu strašnou skutečnost, že někdo přijde ve 21. století a chová se jako ve středověku. V tom je i náš impuls: snaha posílit komunitu. Je potřeba pracovat na vzdělání a na tom, abychom věci neodsuzovali na první pohled, ale hledali jejich podstatu.
Soubor Das Thema se od svého vzniku věnuje především česko-německým vztahům – zaznamenal jste v průběhu svého působení jejich proměnu?
Myslím si, že o dobré vztahy mezi Českem a Německem se za posledních 30 let výrazně zasloužily organizace jako třeba Česko-německý fond budoucnosti, díky kterým jsou vztahy nejlepší, jaké mohou být. Tyto vztahy považuji za důležité, protože posilují občanskou společnost a vzájemné vědomí: Němci vědí o Češích a Češi o Němcích. V tom je i impuls Česko-německého kabaretu: propojování. I když používáme humor, ironii a nadsázku, vnitřní impuls je spojování etnik, která zažila tu nejhorší část naší historie, z nichž pak vychází stereotypy, které zpracováváme.
Jako například?
Když si někdo myslí, že jsem blbec, protože jsem žil v Německu a vracím se do Česka – že jsem se zbláznil, vracet se ze „zlatého Západu“? Kromě stereotypu je to i pozitivní diskriminace.
Děje se vám to stále?
Ano, člověk stále zažívá i pozitivní diskriminaci. V lidech to je a já jim to nezazlívám. Předsudky i stereotypy tam stále jsou, je to hodně zaryté. Ale myslím si, že se s tím dá v nějakém rámci něco dělat. Tu rozervanost tematizujeme v podstatě v každém představení. Zdejší obecenstvo to možná tolik nevnímá. Češi jsou stále dost homogenní společnost, která nemá velké procento cizinců. Jedním z našich cílů proto je vylákat české publikum z pozice „nás se to netýká“, jelikož se nás to týká. Vždy se nás to nějakým způsobem týkalo.
A jak je tomu na druhé straně? Vnímají podle vás Němci Čechy stále ve světle starých stereotypů, například jako „východní blok“?
Spousta Němců má Česko stále za stát východního bloku; někdo ani neví, kde přesně je. Nechci křivdit vzdělaným, kteří to vědí, ale běžný občan nemá důvod se o Čechy moc zajímat. Ani historie sudetských Němců se ve společnosti moc neprobírá.
Když se bavíme o historických ozvěnách a složitých vztazích, co říkáte na paradox, že se dnes extremismus otevřeně hlásí k nacistické symbolice, a to i v mainstreamové politice?
Přijde mi absurdní, že extremismus nasedá na symboly nacistického Německa. Je pro mě nepochopitelné, že ve všech evropských zemích existují neonacisté. To je ta nejextrémnější skupina, ale bohužel se dostává i do politiky. Není to ani podprahové; vidíme to teď na českých volbách, je to otevřené.
Jaké konkrétní kroky by podle vás měla společnost udělat, aby se ochránila?
Paní Vidláková, jedna naše pamětnice, říká: „Víte, se zlem je nutné bojovat, když je ještě malé. Protože když už je velké, nemáte šanci.“ A jak to udělat? Když se argumentuje svobodou slova pro něco, co není pravda, musí se společnost ohradit a měla by to zakázat. Musí se ohradit tím, že zakáže určité strany, které si pak třeba jen změní jméno, ale ve skutečnosti stojí za politickými procesy, pronásledováním a zabíjením. Stejně tak se musí na digitálních sítích zakázat trollí farmy a fake news, u kterých je potvrzeno, že jsou lživé. Jinak to ovlivňuje společnost – proto jsme tam, kde jsme. Je potřeba mít ostřejší zuby v tom říct, co ne, protože jinak se společnost rozpadne. Taková je strategie těchto států: rozklad. Náš upřímný záměr u nového projektu je říct: „Vidíte, tohle se tady stalo a teď jsme tady. Je to hodně podobné a je to nebezpečné.“
A není upozorňovat na společenské nedostatky tak trochu umělecká povinnost?
Kdybych měl umělce přirovnat ke starší společnosti, pak bych řekl, že je to „šaman“, tedy bytost nebo člověk, který měl a má schopnost napojovat se na různé věci a skrze to na ně poukazovat. Takže ano, je to povinnost umělce. Nikdo jiný to neudělá.
Roman Horák je mim, klaun, herec a pedagog působící od roku 2010 na Katedře nonverbálního divadla pražské HAMU. Na katedře, tehdy Katedře pantomimy, sám studoval v letech 2001–2007. V letech 2004–2012 byl členem mezinárodního divadelního souboru fyzického divadla Farma v jeskyni pod vedením režiséra Viliama Dočolomanského, se kterým získal řadu významných českých a mezinárodních cen (mj. cenu Alfréda Radoka (2006) anebo Fringe First Award ad.) Spolu s Robertem Jančem založil klaunský soubor Squadra Sua ( 2004 ), se kterým vytvořil řadu pouličních představení s hrdinskou tématikou (Soldates, Bomberos ad.) anebo celovečerní klaunské inscenace Handicops (spolupráce s Ami Hattabem, Aitorem Basauri), Monstera Deliciosa ( Petr Jarčevský ), které se zabývají absurditou lidského bytí a hranicí důstojnosti prostřednictvím klauna. Spolu s uznávaným belgickým klaunem Josem Houbenem a s Veronikou Riedlbauchovou vytvořila Squadra Sua úspěšnou celovečerní klaunskou inscenaci Přecházení (2019). Přečtěte si více zde…
