Je streamování pro hudbu nebezpečné?

Není, pokud se ke slovu dostanou i hudebníci 
(Los Angeles Times – 7. srpna 2015 – Mark Swed) 

Pokud dnes s umělci, sběrateli hudebních nosičů a dalšími znalci mluvíte o streamované hudbě, vyjmenují vám, jak tento způsob poslechu ohrožuje hudbu v té podobě, jak ji dosud znali a milovali. Nejprve se zmíním o kvalitě hudby. Kvalita, jakou nabízejí největší streamovací služby, je skutečně mizerná. Například míra komprese hudby nové služby Apple Music poskytuje zvukový ekvivalent geneticky modifikovaného jablka odrůdy McIntosh ze supermarketu bez jakékoliv specifické chuti nebo konzistence. Komprimované skladby ve formátu mp3 postrádají osobitost a bezprostřednost. Navíc nejrozšířenější způsob streamovaného obsahu omezuje množství rozhodujících zvukových informací. Bluetooth, tedy „modrý zub“, tady stejně jako v dentální medicíně představuje rozklad.

Dalším terčem kritiky je to, jakou měrou streamovaná hudba omezuje speciální zájmy. Posluchači mají sice přístup k obrovským knihovnám nahrané hudby, zdá se ovšem, že streamovací služby jsou stvořeny pro uživatele, kteří o hudbě nic nevědí. Seznamy skladeb sestavují příliš často algoritmy, a ne lidé. Ani chytré telefony připojené k streamovacím službám nejsou zrovna nejchytřejší. Zájemce o hudbu totiž nezíská informace z alba a často ani základní informace, jako je jméno skladatele nebo interpreta streamované skladby.

Pak je tu ještě vysoce sporný obchodní model. S významnými umělci se zachází stejně, jako zacházeli členové královských rodin v osmnáctém století s námezdními dělníky. Silicon Valley nebo švédský prostředník se dnes chovají podobně. Problémem není nespravedlivé rozdělení zisku, ale hrozí, že vyschnou zdroje prostředků potřebné k produkování hudby. Navíc posluchači mladší čtrnácti let jsou jen zřídkakdy ochotni vydat za nahranou hudbu jakoukoliv, byť i sebemenší částku.

A tak bychom mohli pokračovat. Každá negativní věc, která kdy byla o streamování vyslovena, je zřejmě pravdivá. Ale dost bylo záporů.

Streamování se převratně vyvíjí a tento silný proud už nedokáže nikdo zastavit. Stanice BBC nedávno oznámila, že v průběhu roku 2014 vzrostlo množství streamované hudby ve Velké Británii o osmdesát procent. Historicky jde o jeden z nejvíce rostoucích hudebních trhů. Od chvíle, kdy se do obchodu zapojil i Apple, se hučící řeka mění v záplavu.

Co je tedy nutné udělat, aby se ze streamování nestala tsunami nejmodernější techniky pustošící hudební krajinu? Je toho hodně. Navzdory všem záporům je také pravda přinejmenším aspoň něco z toho, co se říká o kladech streamování. Velikost hudebních knihoven služeb jako Spotify, Apple Music, Google Play Music a Amazon Prime Music nabízí přístup k takovému množství hudby, jaké bylo před pár lety zcela nepředstavitelné. Milovníci hudby snili o něčem takovém celá staletí.

Problém s kvalitou zvuku lze snadno překonat. Všechny výše zmíněné služby nabízejí soubory mp3 různých velikostí, ale i ty nejkvalitnější poskytují pouze zlomek hudebních informací, které jsou na CD. Samotné CD je ale už celé desetiletí zastaralé. Stahování zvukových souborů ve vysokém rozlišení je sice pomalé, ale oproti standardu CD je velikým zlepšením.

Rozdíl v kvalitě není nepodstatný. Neurologové se začínají zabývat otázkou, jak mozek reaguje na komprimované soubory mp3 ve srovnání s hudbou ve vysokém rozlišení. První výsledky naznačují, že při poslechu hudby s vysokým rozlišením je emoční aktivita mozku stejná jako při živé hudbě, zatímco při poslechu silně komprimované hudby mozek uvolňuje méně dopaminu. Tato chemická látka vyvolává příjemné pocity také například při sexu. Ovšem důvod pro nízkou kvalitu streamované hudby není dnes technického, nýbrž obchodního rázu (je levnější a výhodnější používat internet v užším pásmu).

Pokud jde tedy o pokrok v umění (i v technologii), měli bychom si zapamatovat, že hlavním zájmem nesmí být nikdy peníze, hlavním zájmem musí být umělci. Umělci jsou tvůrci a je třeba jim věnovat péči. Streamování v tom není výjimkou.

Dobrým příkladem je Tidal. Služba vznikla minulý rok ve Skandinávii a nedávno ji koupil rapper Jay-Z. Tidal nabízí streamování v kvalitě CD. Katalog sice není tak obsáhlý, jako má nejsilnější konkurence, ale výběr je přesto v žánrech skutečně bohatý. Předplatné za hudbu v kvalitě stejné jako na CD činí 19,99 dolaru, což je dvojnásobek toho, co požadují ostatní služby, ale vyšší cena se vyplatí. Předplatitel má přístup k hudbě mnohem vyšší kvality a navíc služba – právě proto, že jejím majitelem je hudebník – má zodpovědnější model při odměňování umělců.

Tidal sice poskytuje známé nabídky oblíbené hudby, netahá ovšem posluchače za nos jako hudební nemluvňata tak, jak to dělá například Apple, který nutí uživatele, aby nejdřív potvrdil, co má rád, a pak teprve může začít s poslechem. Tidal propaguje pop (majitelem služby je Jay-Z), ale každý má možnost bádat a hledat v katalogu sám. Uživatel nemá přístup k textům z informační brožury CD.Tidal je srozumitelný, výkonný a efektivní. Zjistil jsem, že CD přehrávané stejným zařízením na zpracování digitálních dat překoná kvalitou hi-fi stream Tidalu, ale rozdíl není velký. Navíc program, který právě vydala společnost Sonic Studio (jež ho nabízí za 39,95 dolaru), tento nedostatek dokonale odstraní. Až vyprší moje tříměsíční zkušební verze, rád si službu předplatím. Kdybych přišel o celou svou sbírku CD a mohl užívat jen službu Tidal, přišel bych o mnohé, ale nebyla by to tragédie.

Umělci bojují se streamováním i jinými způsoby. Vytvářejí své vlastní, zajímavější soubory skladeb. Přinejmenším v žánru popu získal Apple známé dýdžeje a občas oslovuje i současné umělce s žádostí, aby vytvořili své seznamy skladeb. Mikael Wood napsal minulý měsíc v deníku The Times správně, že dřív se něčemu takovému říkalo rozhlas. A pokud chce někdo rozhlas, tak by měl poslouchat BBC, nejlepší rádio, jaké kdy existovalo (přestože je dnes vládou Davida Camerona ohroženo): BBC totiž v současnosti nabízí streamování ve vyšší kvalitě než Apple.

Dalším trendem, který ale není nový, je vytváření zajímavých spojitostí mezi hudebními skladbami širokého žánrového rozsahu. Zvídavým umělcům, kteří se touto činností zabývají, otevírají streamovací služby zcela nové obzory. Je zajímavé, že někteří mladí umělci bojují se streamováním také vydáváním CD s novými a nezvyklými programy a snaží se tak na sebe upozornit. I tyto nahrávky se mohou objevit v nabídce streamovacích služeb, navíc s informacemi o hlavních souvislostech dané hudby, ovšem na rozdíl od Tidalu se silně zkomprimovaným zvukem.

Teng Li, první violistka Torontského symfonického orchestru, se začala zajímat o to, jak vypadala literatura pro violu v roce 1939. Byl to rok, kdy Hindemith napsal jednu ze svých nejdůležitějších sonát pro její nástroj. Byl to nešťastný rok, německý skladatel se chystal k emigraci do Ameriky. Li zarámovala Hindemithovu Violovou sonátu kolekcí citově silných děl dvou méně šťastných českých skladatelů židovského původu, Viktora Ullmanna a Gideona Kleina, kteří zahynuli v Osvětimi. Dále partiturou Josepha Jongena, který po obsazení Belgie nacisty utekl do Anglie, a krátkou skladbou skladatele Hua Yanjun z její rodné Číny, v roce 1939 rovněž zničené válkou.

Někteří klavíristé přišli v poslední době s fascinujícími tematickými kolekcemi téměř neznámých skladeb a skladatelů, jež by si ale zasloužili naši pozornost. Příkladem může být kolekce Seascapes Janice Weber, recitál klavírní hudby včetně raného impresionistického díla Francouzky ruského původu Marcelle de Manziarly, současnice a přítelkyně Aarona Coplanda, která žila v posledních letech v Ojai a zemřela v roce 1989.

U streamovaných CD je teď možné sledovat aktuální seznam skladeb. Pokud chce ovšem posluchač vědět, co znamenají záhadná čísla na úchvatně eklektické kolekci A Thousand Quartets, souboru Kronos Quartet, musí si pořídit kompaktní disk. Streamovaná kolekce nabízí pouze názvy skladeb, nikoliv však jména skladatelů. Arditti Quartet nabízí něco podobného se souborem modernistické hudby nazvaným The Rest Is Silence: Music of our Time. Keller Quartet sestavil meditativní kolekci z pomalých vět skladeb pro smyčcové kvarteto s názvem Cantate e Tranquillo.

Soubor skladeb Masterpieces in Miniature, který sestavil Michael Tilson Thomas a nahrál ho se Sanfranciským symfonickým orchestrem, se skládá pouze z drobných skladeb. Mnohé z nich působí téměř bezvýznamně, ale výběr je natolik osobní a nahrávky tak vynikající, že výsledek připomíná krabičky z nalezených věcí sochaře Josepha Cornella, a dělá tak i z triviální hudby zcela mimořádný zážitek.

Krabička je v tomto případě vhodnou analogií. Posluchač někdy spíše než obal potřebuje kontext. Nebýt osobně laděné přiložené informační brožury Tilsona Thomase a vynikajícího zvuku nahrávky, přišel by posluchač o kouzlo celé kolekce.

Mnozí z náruživých milovníků hudby se ke své zálibě dostali jako sběratelé hudebních nahrávek. „Krabička“ tedy zřejmě nezmizí úplně, jak ukazuje obnovený nárůst obliby vinylových desek. Ale fetišistické zbožňování nahrávek s sebou přináší také negativní důsledky. Hudba se pro sběratele stávala až příliš často fyzickým objektem, který byli ochotni poslouchat stále dokola, a tím si zakonzervovali hudební zkušenost. Dnes může být každý poslech Beethovenovy Páté symfonie novým a objevným zážitkem, neboť jsou dostupné stovky interpretací.

Nikdo neví, kam nás streamování hudby dovede. Podobně jako jaderná energie může společnosti sloužit, nebo také přivodit apokalypsu. Vše záleží na tom, kdo techniku ovládá. Důvěřujme umělcům.

Překlad Ondřej Lábr