Je to skvělý pocit, zahrát nehratelné, říká americko-kanadská houslistka Leila Josefowicz

Za týden přijíždíš do Čech – nejprve zavítáš do Ostravy s houslovým koncertem Thomase Adèse, poté vystoupíš dvakrát v Praze s Bartókovým druhým houslovým koncertem. Jaký máš vztah k těmto skladbám?
Oba tyto koncerty jsou mistrovská díla. Bartókův houslový koncert je pro mě jednou z nejpodnětnějších skladeb 20. století. Je osobitý, monumentální, místy až cirkusový, plný barev. Zároveň je nesmírně náročný, a to nejen pro sólistu, ale i pro orchestr a dirigenta – ten, zvlášť pokud narazí na houslistu, který není úplně rytmicky přesný, může zakusit skutečnou noční můru, když se snaží orchestr a sólistu sladit dohromady. Já mám naštěstí tento koncert v repertoáru už přes pětadvacet let, takže si s ním po technické stránce nemusím lámat hlavu, během hry se nořím do hudby samé a zaposlouchávám se do těch nejjemnějších nuancí.

Mám moc ráda také tvoji nahrávku Adèsova koncertu s Clevelandským orchestrem.
Díky! Adèsův koncert je pro mě zase jedno z největších mistrovských děl složené pro housle v tomto století. A zároveň si myslím, že je do jisté míry kompozičně ovlivněn i Bartókovým rukopisem. Strukturálně se Adèsův koncert točí kolem prostřední věty, která je jakýmsi srdcem a páteří celé skladby. Kompozičně je to skladba tak trochu staronová. Na jedné straně používá neotřelé novátorské postupy, na straně druhé se například v druhé větě objevuje dvanáctitaktová pasáž, která je psaná ve formě barokní passacaglie či chaconny. V sólovém partu houslí je několik míst, které jsem zpočátku považovala za nehratelné. Hlasité dynamiky, extrémně složité rytmické pasáže, hloubky i výšky, některé pasáže se hrají v podstatě až za hmatníkem, ale vytrvala jsem, a nakonec se mi to vše podařilo zvládnout. Je to skvělý pocit, zahrát nehratelné.

Znáš se s Adèsem osobně?
Znám ho docela dobře. Je sice neustále někde na cestách, velmi zaneprázdněný, ale tu a tam se naše cesty střetnou. Jeho houslový koncert jsem s ním dokonce hrála dvakrát, sám jej dirigoval. Je to neuvěřitelný skladatel s geniální myslí. Neustále hledá nové postupy, jak docílit toho, aby do sebe všechny prvky v kompozici zapadaly. Inspiruje se ve své tvorbě například Conlonem Nancarrowem. Ten se proslavil tím, že používal složité polyrytmy a rytmické a tempové struktury. Například v poslední větě Adèsova houslového koncertu je pasáž, kde hraji stejný part jako pikola. Hrajeme ho sice současně, ale v různých rychlostech. Jeho tvorba je tedy neuvěřitelně složitá v intelektuální rovině, ale zároveň si udržuje ohromnou citovost.

Máš absolutní sluch?
Mám. A jsem za to ráda, zvlášť v novější hudbě mi to hodně pomáhá, snadněji se chytám, pomáhá mi to s pamětí. Ale rozhodně si nemyslím, že by mě to dělalo lepším hudebníkem. To jsou dvě odlišné věci, hudební sluch a muzikalita.

Když už jsme u té paměti, měla jsi ji odjakživa dobrou?
Myslím, že dobrá paměť se mi rozvinula v průběhu studií. Na svou paměť se sice můžu většinou spolehnout, ale i tak jsou určité skladby, které zpaměti raději nehraji, u kterých je to příliš riskantní. Skladby, ve kterých se hraje tak nějak kontinuálně, jsou pro mě jednodušší na zapamatování než takové, v nichž je spousta pauz, kdy se v průběhu hry pořád zastavujete a znovu rozjíždíte.

Jaké skladby jsou mezi těmi „příliš riskantními“?
Někdy je to jen o tom, že jsem tu či onu skladbu dlouho nehrála a nemám dostatek času na to si ji v paměti oživit. Ale jsou i díla, která nehraji zpaměti nikdy – například jednu skladbu od Johna Adamse, Dharma v Big Sur, je nesmírně komplikovaná, plná neustále se měnících pauz. Nebo houslový koncert od Helen Grime, ten je také velmi náročné udržet v paměti.

Přemýšlela jsi někdy nad tím, že bys také komponovala?
Přemýšlela jsem o tom mnohokrát, neustále mě napadají nějaké hudební motivy. Během studií na škole se mi v hodinách harmonie nikdy moc nedařilo, protože jsem už tehdy zbožňovala paralelní kvinty a kvarty a tak. Nejen ve hře na housle, ale i ve skládání by mě bavilo překračovat ustálená pravidla. Ráda bych skládala monumentální orchestrální skladby. Ale myslím, že se tomu nikdy věnovat nebudu. Nemám moc ráda technologie, a tak bych byla odkázaná na notový papír a tužku. A i kdybych skládala na počítači, vím že pokud chce člověk komponovat konzistentně kvalitní hudbu, musí tomu obětovat celý život. Mám kolem sebe spoustu skladatelů, a tak vidím, kolik času a energie skládání zabere. Své skladatelské vize a schopnosti však můžu používat i v roli interpreta – pomáhají mi ve studiu partitur i v interpretačních rozhodnutích.

Na jaké housle hraješ?
Vlastním novější nástroj vyrobený v roce 2019 Samuelem Zygmuntowiczem, který žije v Brooklynu. Dříve jsem hrávala na Stradivárky i Guarneri del Gesù, ale byly to tak drahé nástroje, že jsem si je nikdy nemohla dovolit odkoupit. Spoléhala jsem se na zápůjčky od bohatých mecenášů. Ale mnohokrát se mi stalo, že jsem housle musela vrátit, protože se na ně našel kupec. Často jsem se s nimi musela rozloučit v řádu měsíců, někdy dokonce týdnů. Bylo to pro mě ohromně stresující. Jsem šťastná, že se mi podařilo objevit Zygmuntowiczovy housle a že konečně po dlouhých letech hraji na nástroj, který mi už nikdo nevezme.

Vedeš někdy nějaké masterclassy, nebo dokonce někde nastálo učíš?
Učím na Mannes School of Music, za covidu jsem tam učila dost, teď už zase méně, nemám na to dost času. Mám doma tři syny – je jim deset, dvanáct a dvacet čtyři – do toho koncertování, jsem na to většinu času sama a je to náročné. Ale ráda bych se jednou učení věnovala více, myslím, že je to pro interpreta důležité, aby se zabýval pedagogikou.

Co ti dodává energii?
Tlak a časová tíseň! A abych to všechno zvládla, také dost cvičím – kombinuji pilates a silový trénink. Snažím se udržet se v rovnováze, musím cvičit tak akorát, abych byla silná, ale ne vyčerpaná.

Moc ti děkuji za příjemný rozhovor a těším se na koncerty!