“…je to vrtošivá žena v podstatě s předobrou duší”
Žena beze stínu Richarda Strausse ve Štýrském Hradci
„Mám před očima něco zcela určitého, něco, co mě fascinuje a určitě by se to dalo uvést, ať už celé zhudebněné nebo jako výpravný kus se scénickou hudbou, to ještě budeme moci rozhodnout, je to pohádka s kouzly, proti sobě v ní stojí dva muži a dvě ženy, a k jedné z těch žen by ve vší diskrétnosti mohla stát modelem Vaše choť – to ale jen mezi námi, taky to není příliš důležité, je to zkrátka vrtošivá žena v podstatě s předobrou duší, záhadná, náladová, panovačná, a přece sympatická, byla by to dokonce hlavní postava, a to celé by bylo pestré, palác a chatrč, kněží, lodě, pochodně, jeskyně, sbory, děti – vidím to skutečně přímo před očima… Tak jak to visí ve vzduchu (ale není to ještě celé, ještě scházejí důležité spojovací články), se to má – zhruba řečeno – ke Kouzelné flétně asi jako Rosenkavalier k Figarovi: to znamená, že by nevznikla napodobenina, nýbrž jakási analogie. Okouzlující naivity mnoha scén Kouzelné flétny samozřejmě nelze dosáhnout, ale je to, myslím, velmi šťastný nápad a velmi nosný.“ Po obrovském úspěchu Elektry a Rosenkavaliera předestřel Hugo von Hofmannsthal Richardu Straussovi hned dva další náměty: jeden na „třicetiminutovou operu s malým komorním orchestrem“, v níž by se mísily „heroicko-mytologické postavy v kostýmech 18. století s postavami commedia dell’arte“ jako nositeli komického elementu, druhým byla zmíněná analogie Kouzelné flétny. Namísto třicetiminutové komorní opery nakonec vznikla (po dalším přepracování) dvoudílná Ariadna na Naxu, namísto pohádky psychologicko-filozofická opera s humanitním poselstvím Žena beze stínu. Není pouhá náhoda, že v ní byla nastolena tehdy aktuální otázka práva ženy rozhodovat o tom, zda chce či nechce mít děti. Den před napsáním Hofmannsthalova dopisu, 19. března 1911, byl poprvé v několika evropských zemích slaven Mezinárodní den žen.
Z rodinného života skladatele?
(Malé extempore, které mohou čtenáři přeskočit)
Básníkova charakteristika Straussovy manželky Pauliny de Ahna, která se stala modelem postavy Barvířky, je ironická a uznalá zároveň. Manželky slavných skladatelů nemívají nejlepší pověst, o Haydnově manželství se traduje jen to nejhorší, ani Konstance Mozartová prý naprosto nemohla manželova génia chápat, svému muži nerozuměla Betty Smetanová, podobně dopadly Minna Wagnerová i Alma Mahlerová a mnoho dalších. A ženy slavných mužů mezi sebou? Posledně jmenovaná Alma Mahlerová pohlížela na Paulinu de Ahna s despektem, karikovala její bavorštinu a považovala ji za přízemní bytost. Paulina přitom byla uznávaná zpěvačka, pro niž Strauss napsal řadu písní. Debutovala roku 1890 jako Pamina ve Výmaru, tamtéž zpívala ve světové premiéře Humperdinckovy Perníkové chaloupky Jeníčka a vystoupila také v Bayreuthu jako Alžběta v Tannhäuserovi. Roku 1897 se jevištní kariéry vzdala a vystupovala nadále pouze jako koncertní pěvkyně. Paulina je „zvěčněna“ ve víceru děl svého manžela, v Sinfonii domestica, v Životu hrdinově, i v autobiografické opeře Intermezzo. Také tam je to svéhlavá, poněkud hysterická polovička kapelníka. Ať byla jakákoliv, její divadelnickou duši i smysl pro humor dokládá, že se nechala svým manželem takto prezentovat. Ve Čtyřech posledních písních jí to plně vynahradil, nádhernější vyznání na sklonku života si neumím představit. Paulina zemřela několik měsíců po Straussovi.
Pauline Maria de AhnaŽena beze stínuvznikala dlouho. Od prvního Hofmannsthalova dopisu se zmínkou o nápadu uplynuly tři roky, vypukla první světová válka, a i ta ovlivnila proměnu námětu, i když svému dílu oba autoři nadále říkali pohádka. Opera byla dokončena roku 1917, na premiéru musela ještě dva roky počkat. Mezitím převzal Strauss spolu s dirigentem Franzem Schalkem vedení vídeňské Dvorní opery.
Premiéru Ženy beze stínu 10. října 1919 řídil Schalk, barvířku zpívala Lotte Lehmann, Baraka Richard Mayr, Císařovnu Maria Jeritza a Chůvu Lucie Weidt, všechno tehdejší vídeňské operní hvězdy. Richard Strauss později vzpomínal na „výtečné provedení a skvělé obsazení“ a rovněž kritika jásala, ač v jejích očích měla Žena beze stínu i „své stinné stránky“, jak si slovní hříčkou posloužil Julius Korngold. Za nejpodstatnější stín považoval samo Hofmannsthalovo libreto, na němž jej překvapil návrat ke starému opernímu žánru s kouzly a duchy, ze kterého vykvetl „hudební zázrak Kouzelné flétny“ a nalezl také vyjádření ve Weberově Oberonovi a transformaci ve Wagnerových ságách. Korngold také připomíná Ferdinanda Raimunda a jeho hry o polepšení, a identifikoval i další vlivy. Symbol stínu byl znám z pohádky Adelberta Chamissa Podivuhodné příběhy Petra Schlehmila o muži, jenž prodal svůj stín ďáblu a vyloučil se tím ze společenství lidí, dále jmenuje báseň Nicolause Lenaua inspirovanou švédskou ságou o ženě, která nechce mít děti, aby nepřišla o svou krásu; tím žena ztratila svůj stín. V básni je také motiv obilných zrnek, z nichž při mletí zaznívají hlasy ženiných nenarozených dětí. „Základní severský motiv je kostýmován orientálně. Hofmannsthal je známým obdivovatelem Tisíce a jedné noci, odkud převzal motiv sokola, gazelu, jež se císaři-lovci proměnila v dívku z říše duchů [vzpomeňme také na lovce v Rusalce a bílou laň!], odsud jsou smažící se ryby, žalující dětskými hlásky namisto obilných zrnek ze severské pověsti, […] odsud je také motiv zkamenění, čímž se Hofmannsthal rovněž dotýká rané opery Richarda Wagnera Víly, jež je typickou pohádkovou operou o vysvobození ze zakletí a jejíž předlohou se stala pohádka Gozziho.“ Takto zeširoka a se znalostí literatury a inspiračních motivů (mezi nimi Korngold odhaluje právem i Goethova Fausta) se tehdy kritiky ve formě fejetonu psaly běžně (Korngold na ni měl čtyři stránky podčárníku). Nakonec však píše o díle tak nadšeně, že se zdá, že onen „stín“ na začátku skutečně potřeboval jen kvůli té slovní hříčce. Byly však samozřejmě také jiné názory. Spisovatel Arthur Schnitzler (citát je otištěn v divadelním programu) například mínil: „Text je sotva srozumitelný, to, co jsem pochopil a co o tom vím, jsem vnímal jako vyumělkované, hloubka a humanita jsou falešné. Hudba je skvostná, dobře zní – a má sklon k banalitě.“Nová opera měla obrovský úspěch (první vídeňská inscenace zůstala na repertoáru až do roku 1928) a brzy se jí chopily i menší scény. Strauss toho později (po dvaceti letech od premiéry) litoval: „Byla to velká chyba, toto dílo, jež je obtížné obsadit a scénicky je tak náročné, svěřit bezprostředně po válce středním a menším divadlům. Když jsem viděl poválečné stuttgartské ‚levné‘ provedení, pochopil jsem, že tak mohla opera jen stěží uspět. Nakonec se však přece prosadila.“ V Praze ovšem nebyla ve vlastní produkci uvedena dodnes, ani v bývalém Novém německém divadle, ani v pozdější historii obou operních scén.
Operní divadlo ve Štýrském Hradci má k Richardu Straussovi historický vztah – zde se roku 1906 uskutečnila rakouská premiéra jeho Salome. Stejně tak má pověst wagnerovského divadla, neboť první operou v nově vybudovaném divadle podle plánů proslulého vídeňského ateliéru Fellner a Helmer, který tehdy stavěl divadla po celé monarchii, byl 17. září 1899 jeho Lohengrin. Žena beze stínu byla první premiérou současné sezóny (25. září 2010), po ní přišla obnovená premiéra Bohémy, dále muzikál Zpívání v dešti a v listopadu – s velkými rozpaky, ba skandálem (kvůli režii) přijatý – Don Giovanni. Po Novém roce ještě budou mít premiéry Traviata, Zellerův Ptáčník, Gounodův Faust, Šostakovičova Lady Macbeth a na závěr sezóny Belliniho I Capuleti e i Montecchi – čili repertoárová kombinace, o jaké se na těchto stránkách často hovoří, nabízející díla osvědčená i náročnější (program doplňuje pět premiér baletních, ovšem žádný klasický balet). Štýrský filharmonický orchestr, který je součástí opery, zároveň pořádá vlastní koncertní řadu. Hlavním sponzorem je Štýrská spořitelna a o propagaci divadla se stará „Kruh podporovatelů“, jenž se „o operu Štýrský Hradec zasazuje všude tam, kde je žádána neplacená i finanční podpora, podporuje umělecký dorost a zvláštní projekty, včetně umožnění jednotlivých operních, operetních a baletních produkcí a uskutečňování důležitých investic.“ Z náhodného rozhovoru s jednou z divaček vyplynulo, že divadlo je téměř stále vyprodáno a v posledních letech je skutečně důvod ke spokojenosti, jak s repertoárem samotným, tak s výkony (nad režijně problematickým Donem Giovannim pokrčila rameny: i to se stává, někteří režiséři prezentují sebe a ne dílo, ale hudebně byla spokojena).
Do Štýrského Hradce stojí za to jet
Konečně tedy k samotné inscenaci: Především se sluší dát nejvyšší absolutorium Štýrskému filharmonickému orchestru, řízenému jeho šéfdirigentem Johannesem Fritzschem. Bohatě obsazená partitura (orchestřiště muselo být rozšířeno do postranních lóží) byla detailně propracována, mistr instrumentace Strauss by měl jistě radost, že žádná z fines jeho orchestračního umění nepřišla zkrátka. Především je orchestr při čtyřhodinovém představení stále při věci, nikde nebylo cítit ochabnutí. Režisér Marco Arturo Marelli byl i autorem scény, kterou tvořily posuvné panely na točně, doplněné pouze drátěnými klecemi s hadry v obydlí-dílně barvíře a prostým lůžkem v paláci, jinak tvořila výtvarný dojem především skvělá světelná režie. Prosté a barevně sladěné s převládající modrošedou dekorací byly i kostýmy (Dagmar Niefind-Marelli) –, s jedinou výjimkou, červeným kostýmem Sokola. Jeho vlastní výstup je krátký, jeho nářek pak prochází Straussovou partiturou jako hudební symbol. Zde je Sokol pantomimickou postavou, která je v ději (nikoli samoúčelně) stále přítomna a tvoří v pravém slova smyslu červenou nit celého příběhu. Její orientální původ byl – pravděpodobně záměrně – podtržen i obsazením: postavou křehká Lucia Kim pochází z Koreje. Jinak se režisér drží předlohy a do děje, již tak mnohoznačného, nevnáší žádné další výkladové roviny.
J.Rutherford (Färber), S.Friede (Färberin)
M.Martens (Amme)Richard Strauss:
Die Frau ohne Schatten
Dirigent: Johannes Fritzsch
Režie a scéna: Marco Arturo Marelli
Kostýmy: Dagmar Niefind-Marelli
Premiéra 25.září 2010 Grazer Oper – Graz
(koprodukce Grazer Oper – Vlaamse Opera Antwerpen/Gent)
(psáno z reprízy 9.12.2010)
Der Kaiser – Corey Bix
Die Kaiserin – Marion Ammann
Die Amme – Michaela Martens
Der Geisterbote – Alik Abdukayumov
Barak – James Rutherford
Sein Weib – Stephanie Friede
Der Bucklige – Manuel von Senden
Der Einäugige – David McShane
Der Einarmige – Wilfried Zelinka
Drei Dienerinnen – Ksenija Kovacic, Kristina Antonie Fehrs, Dshamilja Kaiser
Erscheinung eines Jünglings: Marlin Miller, Martin Fournier
Ein Hüter – Lucia Kim
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
