„…je to vrtošivá žena v podstatě s předobrou duší“

  1. 1
  2. 2

Žena beze stínu Richarda Strausse ve Štýrském Hradci

„Mám před očima něco zcela určitého, něco, co mě fascinuje a určitě by se to dalo uvést, ať už celé zhudebněné nebo jako výpravný kus se scénickou hudbou, to ještě budeme moci rozhodnout, je to pohádka s kouzly, proti sobě v ní stojí dva muži a dvě ženy, a k jedné z těch žen by ve vší diskrétnosti mohla stát modelem Vaše choť – to ale jen mezi námi, taky to není příliš důležité, je to zkrátka vrtošivá žena v podstatě s předobrou duší, záhadná, náladová, panovačná, a přece sympatická, byla by to dokonce hlavní postava, a to celé by bylo pestré, palác a chatrč, kněží, lodě, pochodně, jeskyně, sbory, děti – vidím to skutečně přímo před očima… Tak jak to visí ve vzduchu (ale není to ještě celé, ještě scházejí důležité spojovací články), se to má – zhruba řečeno – ke Kouzelné flétně asi jako Rosenkavalier k Figarovi: to znamená, že by nevznikla napodobenina, nýbrž jakási analogie. Okouzlující naivity mnoha scén Kouzelné flétny samozřejmě nelze dosáhnout, ale je to, myslím, velmi šťastný nápad a velmi nosný.“ Po obrovském úspěchu Elektry a Rosenkavaliera předestřel Hugo von Hofmannsthal Richardu Straussovi hned dva další náměty: jeden na „třicetiminutovou operu s malým komorním orchestrem“, v níž by se mísily „heroicko-mytologické postavy v kostýmech 18. století s postavami commedia dell’arte“ jako nositeli komického elementu, druhým byla zmíněná analogie Kouzelné flétny. Namísto třicetiminutové komorní opery nakonec vznikla (po dalším přepracování) dvoudílná Ariadna na Naxu, namísto pohádky psychologicko-filozofická opera s humanitním poselstvím Žena beze stínu. Není pouhá náhoda, že v ní byla nastolena tehdy aktuální otázka práva ženy rozhodovat o tom, zda chce či nechce mít děti. Den před napsáním Hofmannsthalova dopisu, 19. března 1911, byl poprvé v několika evropských zemích slaven Mezinárodní den žen.


Z rodinného života skladatele?
(Malé extempore, které mohou čtenáři přeskočit)

Básníkova charakteristika Straussovy manželky Pauliny de Ahna, která se stala modelem postavy Barvířky, je ironická a uznalá zároveň. Manželky slavných skladatelů nemívají nejlepší pověst, o Haydnově manželství se traduje jen to nejhorší, ani Konstance Mozartová prý naprosto nemohla manželova génia chápat, svému muži nerozuměla Betty Smetanová, podobně dopadly Minna Wagnerová i Alma Mahlerová a mnoho dalších. A ženy slavných mužů mezi sebou? Posledně jmenovaná Alma Mahlerová pohlížela na Paulinu de Ahna s despektem, karikovala její bavorštinu a považovala ji za přízemní bytost. Paulina přitom byla uznávaná zpěvačka, pro niž Strauss napsal řadu písní. Debutovala roku 1890 jako Pamina ve Výmaru, tamtéž zpívala ve světové premiéře Humperdinckovy Perníkové chaloupky Jeníčka a vystoupila také v Bayreuthu jako Alžběta v Tannhäuserovi. Roku 1897 se jevištní kariéry vzdala a vystupovala nadále pouze jako koncertní pěvkyně. Paulina je „zvěčněna“ ve víceru děl svého manžela, v Sinfonii domestica, v Životu hrdinově, i v autobiografické opeře Intermezzo. Také tam je to svéhlavá, poněkud hysterická polovička kapelníka. Ať byla jakákoliv, její divadelnickou duši i smysl pro humor dokládá, že se nechala svým manželem takto prezentovat. Ve Čtyřech posledních písních jí to plně vynahradil, nádhernější vyznání na sklonku života si neumím představit. Paulina zemřela několik měsíců po Straussovi.

Pauline Maria de Ahna
Zdroje

Žena beze stínuvznikala dlouho. Od prvního Hofmannsthalova dopisu se zmínkou o nápadu uplynuly tři roky, vypukla první světová válka, a i ta ovlivnila proměnu námětu, i když svému dílu oba autoři nadále říkali pohádka. Opera byla dokončena roku 1917, na premiéru musela ještě dva roky počkat. Mezitím převzal Strauss spolu s dirigentem Franzem Schalkem vedení vídeňské Dvorní opery.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
18 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments