Jean Sibelius a skandinávská sága

Jean Sibelius se narodil 8. prosince 1865 v Hämeenlinna, malém městečku na jihu Finska, ležícím v území, které v průběhu dějin střídavě spadalo pod nadvládu Švédska a Ruska. Důsledkem historických střetů byly nejrůznější paradoxy, například i ten, že mateřštinou finského národního skladatele, jakým se Sibelius stal, byla švédština. V roce Sibeliova narození patřilo Finsko k Rusku, mělo však již vlastní ústavu. V celé Evropě sílila národní hnutí a rostla touha po státní samostatnosti. Rozpad carského Ruska sice přinesl Finům vidinu vlastního státu, diplomatické i skutečné boje však trvaly až do konce druhé světové války.

Hrad Hameen linna

Sibeliovo rodné městečko Hämeenlinna (švédsky Tavastehus) leží zhruba na poloviční cestě mezi finským hlavním městem Helsinki a Tampere, proslulým zimními sporty Jméno dal městečku pevnostní hrad Häme ze 13. století, jedna z připomínek historických zápasů. Vícenárodnostní vlivy provázely Jeana Sibelia od raného děství. Jeho prvním učitelem hudby byl Friedrich Richard Faltin, pocházející z tehdejšího pruského Danzigu (dnešního Gdańsku), vášnivý sběratel finských lidových písní. Dále v Lipsku a Mnichově vyškolený Martin Wegelius, ctitel díla Richarda Wagnera a iniciátor Wagnerovy společnosti ve Finsku, který roku 1882 založil v Helsinkách první hudební ústav (dnešní Sibeliova akademie). Další školení získal Sibelius v Berlíně a ve Vídni; do rakouského hlavního města přišel v době, kdy se konečně začalo prosazovat dílo Antona Brucknera, jež znamenalo další impuls Sibeliovy tvorby.

Jean Sibelius

Kalevala

Rozhodující okamžik pro Sibelia nastal, když se seznámil s dílem filologa Eliase Lönnrota (1802–1884). Lonnrötova latinsky psaná disertační práce nesla název De Väinämöine, priscorum Fennorum numine (O Väinämöinenovi, božstvu starých Finů). Na svých cestách po Finsku a východní Karelii sbíral ústní tradicí zachované lidové pověsti. V povědomí severských národů byly stále ještě zachovány zbytky historických ság (takzvaných „runových zpěvů“). Z nich vytvořil Lönnrot národní epos Kalevala, jehož definitivní znění vyšlo roku 1849. Nepovažoval se za autora díla, tvrdil, že pouze rekonstruoval ze zbytků ústní tradicí zachovaných zpěvů jejich možný původní tvar. Jeho práce se staly základem finské národní literatury a Kalevala měla ve finském národním povědomí úlohu srovnatelnou s významem Eddy a Nibelungovské ságy v germánské oblasti či s mýty o praotci Čechovi a kněžně Libuši u nás.

Název eposu je odvozen od jména bájného hrdiny Kalevy, Kalevala znamená zhruba „Kalevova země“. Epos sestává z padesáti zpěvů o více než dvaceti tisících verších. Základním motivem je konflikt mezi vládkyní severního území (bájná země Pohjola je ztotožňována s Laponskem) a jejím lidem o mýtický předmět sampo, v jehož moci je produkovat zlato, obilí a plnit další přání. Sampo je ukováno kovářem Ilmarinenem. Podobnost se zlatým pokladem Nibelungů a kouzelným mečem Notungem není náhodná, a nacházíme i další paralely. Také zde se hovoří o čarovném původu země a o vládnutí jejími silami, jeden z dalších hrdinů ságy, Kullervo, svede nevědomky svou sestru a podobně. V centru ságy stojí starý pěvec Väinämöinen, napůl bůh a napůl člověk. Některé motivy upomínají také na starořecké či egyptské pověsti.

Kalevala v hudbě

Prvním významným finským skladatelem, jenž se zabýval námětem Kalevaly, byl Robert Kajanus (1856–1933), zakladatel nejstaršího profesionálního orchestru ve Finsku, dirigent řady Sibeliových premiér a propagátor jeho děl za hranicemi Finska.

Robert Kajanus

Dcera Pohjoly

Zatímco v Lemmikäinenovi je – jak ve zpracování hudebních témat tak v orchestraci – zřetelně patrný vliv Richarda Wagnera, je Pohjolan tytär (Dcera Pohjoly, přesněji Dcera severní země) dílem, jímž se Sibelius přiblížil programní tvorbě Richarda Strausse. Původně je také zamýšlel nazvat Dobrodružství hrdinova, což zřetelně odkazuje ke Straussově symfonické básni Ein Heldenleben (Život hrdinův), ovšem s tím rozdílem, že Straussův „hrdina“ je jednoznačně skladatel sám. Námětem Dcery Pohjoly je epizoda z tzv. „prvního Väinämöinenova cyklu“ Kalevaly. Starý Väinämöinen cestuje do severní země (Pohjoly) s úmyslem ucházet se o tamní vládkyni. Joukahainen, který má s Väinämöinenem své vlastní nevyřízené účty, svrhne Väinämöinena z bájného koně a stařec spadne do moře, odkud jej vyloví bájný mořský orel a donese jej na žádané místo. Vládkyně Pohjoly Louhi však v nejmenším nemá v úmyslu se za Väinämöinena provdat, naopak si vynutí na starci slib, že pro ni kovář Ilmarinen vyková kouzelný předmět sampo. Příběh se tím dále zkomplikuje, neboť Väinämöinen, když nemohl získat Louhi sám, ji slíbí jako odměnu Ilmarinenovi. Ilmarinen je kouzlem skutečně přenesen na sever, kouzelné sampo vyková, ale musí se vrátit bez nevěsty. Sibelius zhudebnil obraz z osmého zpěvu této epizody. Paní severu Louhi sedí na „nebeské klenbě, tká zlatý šátek, na němž je zlatá loďka se stříbrnými paprsky“. Väinämöinen i dcera severu mají přidělena charakteristická témata a celé úseky.

Hameenlinna, rodné městečko Jeana Sibelia

Sibelius ke kompozici přikročil ve značně neklidném období roku 1905. Bouřlivá atmosféra v Rusku se přenesla do Finska, kde sílily jak tendence k odtržení, tak politické sankce za protiruské projevy. Sibelius cítil „klid před bouří“, jak se vyjádřil. On sám patřil k tzv. „bílému“ táboru, jeho švagr byl stoupenec Lva Tolstoje, oba však sympatizovali s dělníky. Sibelius začal v červenci 1905 pracovat na projektu oratoria Marjatta podle křesťanské epizody Kalevaly (Marjatta je Panna Maria). V říjnu toho roku se v Berlíně uskutečnila světová premiéra konečné verze jedné z nejznámějších Sibeliových skladeb, Houslového koncertu (sólistou byl český houslista Karel Halíř) a v listopadu 1905 podnikl Sibelius svou druhou cestu do Anglie. Sklidil zde ohromný úspěch se svou symfonickou básní Finlandia. Seznámil se také s hudební spisovatelkou Rosou Newmarch (mj. propagátorkou české hudby v Anglii). Ve své knize Jean Sibelius, krátký příběh dlouhého přátelství z roku 1939 popsala Rosa Newmarch Sibelia jako „vikingský typ,muže statné postavy s ledově modrýma očima, bezvadně oblečeného.“ Během, zpáteční cestyz Anglie navštívil skladatel Paříž (kde oslavil čtyřicátiny), Berlín (kde řídil svou Druhou symfonii) a Lipsko, a do vlasti se vrátil v únoru 1906. Mezitím dospěl k rozhodnutí opustit myšlenku na oratorium. Materiál použil pro symfonickou báseň Dcera Pohjoly a pro Třetí symfonii, něco uplatnil také v Luonnatarovi. Dceru z Pohjoly dokončil v červnu 1906 a věnoval ji Robertu Kajanusovi.

Jean Sibelius

Hrad Hammeen linna