Hned, jakmile se ujal nové funkce, začal maestro Kent Nagano silně prosazovat stavbu nového koncertního sálu pro Montrealský symfonický orchestr, novou koncertní síň pro město Montreal. V tomto ohledu ale jen převzal pochodeň zapálenou před třiceti lety Zarinem Mehtou a jeho nástupcem Charlesem Dutoitem. Kent Nagano se sice nesnažil více než jeho předchůdci, ale přišel za lepší politické situace. Ministerstvo financí prostě rozhodlo, že tato otázka bude vyřešena za Naganova zdejšího působení. Takže po více než třiceti letech čekání a zmařených nadějí se stavba oné mýtické koncertní haly stala skutečností.
Od té doby se nepřehodila jediná slavnostní lopata hlíny a nevykopala jediná ceremoniální díra na staveništi bez požehnání samotného Kenta Nagana, který se tohoto projektu chopil jako svého vlastního.
A co se tady nedávno náhle stalo? Žádný Nagano! Místo něj se na místě objevil Yannick Nézet-Séguin se stavební helmou na hlavě, prohlížel si novou halu před jejím dokončením za přítomnosti médií, vysvětloval svoje dojmy z kvality zvuku a choval se jako nový majitel. Další den hned ráno v rozhlasovém rozhovoru opravil moderátora René Homier-Roy. „Tento prostor není sálem orchestru. Je to sál všech obyvatel Montrealu.“
Oh! Zmeškali jsme nějaké informace? Nebo nám zapomněli říci, že se věci změnily?Vždycky můžeme najít důvod tohoto podivného zvratu. Nézet-Seguin se vrátil do Montrealu tento týden, čerstvě ověnčený mezinárodním věhlasem po dlouhé nepřítomnosti. Navíc se vrátil kvůli dirigování L‘Orchestre Metropolitan v sále Wilfrid Pelletier na Place des Arts. Je plánováno, že L‘Orchestre Metropolitan bude dávat asi tucet koncertů za rok v nové koncertní hale a už to samo stačí k vysvětlení. Co objasněno nebylo, je nový tón quebeckého maestra a nedostatek uznání pro L’Orchestre symphonique de Montreal, bez něhož by se nikdy nepostavily nové koncertní prostory. Nézet-Séguin je sice slušně vychovaný mladík, ale tentokrát mu opravdu chyběl takt. Současně to ale nebyl on, kdo úmyslně zorganizoval tuto vysoce zmedializovanou návstěvu. Postaralo se o to vedení Place des Arts ve spolupráci s Ministerstvem kultury. Můžeme tuto událost vnímat jako nevinné znamení války mezi L’Orchestre symphonique de Montreal a Place des Arts, které sdílejí umělecké vedení nové koncertní haly? To by byla škoda.
Ale pokud je to tak, vzpomínám si na některé skutečnosti uveřejněné v respektovaných novinách The Guardian o povážlivé situaci symfonických orchestrů v Severní Americe. Detroitský symfonický orchestr je ve stávce. Všechny jeho koncerty byly zrušeny a příští sezóna je v ohrožení. Chce-li přežít, orchestr v Baltimore musí drakonicky snížit platy všem hudebníkům, kteří už teď říkají, že nevyžijí. Orchestr v Charlestonu udělal stejný krok a zrušil všechny letošní koncerty. Orchestr v Clevelandu stojí před deficitem ve výši 2 milionů dolarů. Orchestr v Honolulu, který byl založen v roce 1900 a vydržel dvě světové války a hospodářské krize, už nehraje od listopadu 2009.
Není třeba pokračovat, abychom pochopili celkovou situaci. Symfonickým orchestrům v Severní Americe se nevede. Předplatitelé jejich koncertů stárnou. Mladší návštěvníky se nedaří najít. Hospodářská krize dopadla i na ty nejštědřejší dárce. Pro americké orchestry, které se netěší státní podpoře, je stále obtížnější udržet hlavu nad vodou. Situace v Kanadě je ovšem odlišná díky státním podporám. Montreal má navíc také solidní základnu loajálních milovníků hudby a tak alespoň prozatím nehrozí, že by se rozprchli. Ještě důležitější je, že toto město má nyní dva mezinárodně uznávané dirigenty, kteří přitahují davy a oba symfonické orchestry běží jako dobře namazané stroje. Více než kdykoli jindy je tedy nutné přimět ke sblížení tyto dvě hvězdy z různých planet, ne je vysílat na prohlídky dokončovaných konstrukcí se stavebními helmami na hlavě.
La Presse 4.12.2010 – Nathalie Petrowski (překlad V.T.Šlajer)
