Její pastorkyňa je až syrové vyobrazení emocí, říká dirigent zítřejší premiéry v Národním divadle

Vaši rodiče jsou Češi, Vy jste se však už narodil v Norsku. Pocházíte z hudební rodiny, patří do ní i legendární sbormistr prof. Josef Veselka?
Ano, to je můj prastrýc. Narodil jsem se v Norsku českým rodičům, moje matka byla pianistkou a otec houslistou. Měli jsme afghánského chrta a pamatuji si, jak sedím se svým psem pod klavírním křídlem a poslouchám, jak moje matka cvičí. Rodiče hráli hodně české skladatele, Dvořáka, Smetanu, Suka a Janáčka, takže jedna z první hudby, kterou jsem v životě slyšel, byla hudba česká. Ta se pro mne stala tak trochu mojí emoční vlastí. Během studií jsem hrál všechny klavírní skladby Leoše Janáčka a později také Dvořákovy, které jsem nahrál pro společnost Naxos.

Studoval jste hru na klavír a jako klavírista dosáhl značných úspěchů. Co obrátilo Vaši pozornost k dirigování?
Během mých klavírních studií v Salcburku a Berlíně jsem chodíval poslouchat symfonické koncerty a opery častěji než klavírní recitály. Vždy mě fascinovala čirá krása zvuku a jeho barevnost, které lze s orchestrem dosáhnout. A také obrovský a mimořádný rozsah skvělého repertoáru. V té době jsem byl docela tichý a introvertní, takže jsem ještě nebyl připravený postavit se před orchestr. Později během studií jsem pro přátele hrál orchestrální část Griegova klavírního koncertu ve třídě výborného učitele György Seböka. Když jsme dohráli koncert, první věc, kterou mi Sebök řekl, byla: „způsob, jakým hrajete na klavír, je jako dirigent, musíte se stát dirigentem, je to váš osud!“ Byl jsem překvapený a potěšený jeho komentářem, který mě opravdu přiměl k tomu, že jsem začal studovat dirigování. Postupně jsem začal dirigovat více a více a posledních dvacet let už hlavně diriguji. Stále pravidelně hraji na klavír a často současně hraji i diriguji Beethovenovy nebo Mozartovy klavírní koncerty. Je pro mne životně důležité dělat obojí.

Z děl Leoše Janáčka jste dirigoval Káťu Kabanovou i Její pastorkyňu. Jaký máte vztah k opernímu dílu Leoše Janáčka?
Vlastně jsem měl v plánu provést ve Francii všechny Janáčkovy opery, po Kátě Kabanové a Její pastorkyni jsme zkoušeli Věc Makropulos, ale přišel COVID, liška podšitá, a museli jsme vše zrušit. Janáčkovo dílo a obzvlášť jeho opery jsou čisté drama! Když složil Její pastorkyni, vytvořil si osobní a unikátní styl, který je vždy spojený s divadelním dramatem. Nikdy nešlo o ´sladký nátěr´ orchestrálního zvuku, jako to někdy dělal Puccini nebo Strauss, ale je to pokaždé přímé, někdy až syrové vyobrazení emocí. To upřímné a přímočaré zobrazení emocí jednotlivých postav na jevišti je tím, co činí jeho dílo tak silným a co stále zasahuje emoční nitra i současných diváků. Janáčkovy opery jsou velmi přímé, mají přesné střihy z jedné scény do druhé, je to skoro jako sledovat film, a proto jsou atraktivní pro poslech i sledování.

Máte mezi dostupnými interpretacemi Její Pastorkyně v minulosti nějaký vzor?
Nejsem si úplně jistý, že je poslouchání nahrávek dobrý interpretační vzor. Vždy mám pocit, že nahrávky nikdy nedokážou dosáhnout stejného emocionálního zážitku jako živé představení. Preferuji studovat partitury děl místo poslouchání mnoha různých nahrávek. Ale samozřejmě je tu spousta velmi dobrých nahrávek Její pastorkyně. Abych jich pár vyjmenoval – Mackerras s Vídeňskou filharmonií, Jílek se Státním divadlem v Brně a také živá nahrávka s Kubelíkem z Mnichovské státní opery.

Jak se Vám pracovalo s orchestrem a se sólisty v Národním divadle v Praze?
Je to poprvé, co jsem zde v Národním divadle v Praze a jsem hluboce poctěn a vděčný, že jsem byl požádán, abych dělal tuto produkci! Je mi potěšením pracovat s tímto skvělým orchestrem, sborem a sólisty. Od první zkoušky cítím, že všichni znají a milují Janáčkovu hudbu a že je pro každého důležitá. Je tu dlouhá tradice v jejím provozování, mají ji „pod kůží“ a moc se těším na nadcházející představení.

Co považujete za zásadní při interpretaci této Janáčkovy opery?
Myslím, že je důležité znát český jazyk, aby člověk mohl rozumět jednotlivým slovům a větám. V této opeře Janáček kombinoval mnoho odlišných prvků – lidová témata, syrové momenty jako na konci 2. jednání a také velmi intimní místa, jakým je první árie Jenůfy. Myslím, že je důležité, aby si člověk byl vědom všech těchto prvků a Janáčkových rychlých emocionálních změn. Klíčovým úkolem pro dirigenta je vše vypracovat a předvést tak jasně, jak jen je možné, téměř jako v zrcadle.

Jak je pro Vás, jako dirigenta, důležité sepětí dění na scéně s hudbou, tedy režijní přístup?
Vždy si myslím, že je nezbytné a ideální, když hudba a dění na jevišti jdou ruku v ruce. Němčina má pro to slovo Gesamtkunstwerk, které říká, že všechny složky hudebně dramatického díla mají být propojené. Pokud se dosáhne synchronizace a jednoty mezi hudbou, jevištěm a dramatem během zkoušek a představení, potom je opera opravdu nejvyšší, nejkomplexnější a nejkrásnější formou umění, která byla kdy stvořena.

Jak vnímáte skutečnost, když s hudbou režijní přístup nekoresponduje?
Záleží, co tím přesně myslíte. Měla by režie opery vždycky být stejná, nebo by měla být otevřená rozdílným pohledům na dílo? Nedělá právě to vše zajímavým? Myslím, že umění musí být vždy zrcadlem společnosti, které nás podnítí, abychom přemýšleli o minulosti a přítomnosti a možná našli nová řešení.

Stefan Veselka se narodil v roce 1968 v Norsku českým rodičům. (Přečtěte si více….)