Texty Ivana Medka (169)
Po smrti Karla Boleslava Jiráka na konci ledna 1972 psal Ivan Medek skladatelově ženě Blance. Jeho slova jsou přátelskou útěchou a podporou a zároveň jsou velmi výstižná, pokud jde o zachycení Jirákovy osobnosti i životní cesty.
„Těšil jsem se na nové setkání s panem profesorem a stále se vracel k onomu letnímu dni, kdy proti mně seděl neuvěřitelně mladý, svěží a živý, s fenomenální pamětí, přesným a jasným myšlením; zdálo se mi, že mladší a jistě veselejší i vyrovnanější než tehdy před dvaceti lety, když odjížděl z domova. Myslím, že pan profesor patřil k těm nemnohým lidem, kteří se mohou kdykoliv podívat zpátky s dobrým pocitem, že za sebou nechávají velký kus krásné a poctivé práce. To, co udělal pro českou hudbu u nás a později i v Americe, můžeme zatím jen velmi neúplně přehlédnout, ale jednou to bude zaznamenáno jako velká a dobrá kapitola v české kultuře a jejím začlenění do světových souvislostí. Vzal na sebe do posledních důsledků úděl českého umělce se vším risikem neporozumění, závisti i zloby a dovedl tato negativa proměnit v trvalé hodnoty positivní.“
Blanka Jiráková ve své odpovědi píše o tom, jak těžká pro ni tato doba je a zároveň jak se leká velké odpovědnosti vyplývající z toho, že se stává hlavní strážkyní skladatelova odkazu. Ivanu Medkovi také děkuje za vše, co pro jejího muže udělal.
„Nezapomenu Vaší pozornosti k němu a vím, jak v ní okříval a jak ji oceňoval, a já Vám za ni a za vše, v čem jste pomáhal, dnes zvlášť děkuji!“
Praha 14. 4. 1972
Milá paní Jiráková,
děkuju mockrát za krásný dopis, který mi znovu připomněl pana profesora a jeho poslední chvíle. Lituju, že jsem nevěděl o Vaší návštěvě v Praze na premiéře jeho poslední Symfonie. Byl jsem na druhém koncertě České filharmonie, ale jen na symfonii, pak jsem musel odejít a také jsem si nechtěl dojem z tohoto díla narušovat jinou hudbou. Symfonie mne hluboce dojala, ale ne jen z toho důvodů, že je to poslední velké dílo na rozloučenou. Především její hudba, která má v sobě čistotu, prostotu i pevnost; zní nově, bez ohledu na to, co se všechno v hudebním vývoji za poslední léta stalo, a přitom stojí na pevných základech, ze kterých tvorba Vašeho manžela vždycky vycházela. Má navíc v sobě něco specificky českého, řekl bych dokonce (možná, že ne právem, protože z poslední doby toho mnoho neznám), že je to jedna z nejčeštějších Jirákových skladeb. Snad je to tím, že si člověk uvědomuje domov stále víc, je-li mu tak dlouho odepřen. A domov, to nejsou přece jenom velké ideje nebo dějinné souvislosti, to je vědomí příslušenství ke spoustě drobných, malých věcí, k lidem, k jejich životu, jejich těžkostem i radostem. Myslím, že i provedení bylo dobré, Jiří Bělohlávek je velmi nadaný mladý dirigent a Filharmonie se snažila jako za starých, dobrých časů.
O koncertu v Plzni jsem obšírně panu profesorovi ještě psal, program však, bohužel, nemám, snad ani nebyl vytištěn, byl to koncert pro úzký okruh společnosti „přátel hudby“. Byl to ale hezký večer, který měl smysl.
Vím, že Vaše situace je velmi těžká, a jistě je Vám smutno. Máte ale před sebou velkou práci. Kdyby se podařilo dát dohromady jen např. korespondenci pana profesora, udělat soupis jeho skladeb, teoretických prací, kritických článků atd., bylo by to dost pro profesionální skupinu vědeckých odborníků. A ti budou zcela závislí na Vašich informacích a materiálech, které jim můžete připravit. Řekl bych, že takové přehledné a i trochu neosobní zpracování všech dostupných podkladů je nezbytným předpokladem ke každé další eventuální analýze, a nikdo, kdo se jednou pokusí o souhrnný pohled na Jirákovu tvorbu, se bez toho nemůže obejít. Snad je to v současnosti ještě důležitější než případné pokusy o zhodnocení, které by u nás, ale i v Americe, byly nutně poznamenány omezeností informací. Zbude-li Vám při této velké práci ještě trochu času na občasné připomenutí Jirákovy tvorby interpretům v Americe a všude tam, kde k tomu máte možnost, a budeme-li se i my zde trochu snažit, aby se nezapomínalo na Jiráka-skladatele, bude to dohromady pro nás všechny úkol na mnoho let. A myslím, že nemusíme být neklidní a smutní, když se to všechno nebude hned tak dařit. Situace není jednoduchá a umění není všude posuzováno jen podle svých vlastních hodnot, ale podle řady zcela vedlejších věcí, postojů apod. To jistě víte a pan profesor se o tom také mnohokrát a dosti bolestně přesvědčil. Ale to všechno je jen věcí času, který v sobě obsahuje moudrost zrání, bez ohledu na všechny pokusy o jeho zastavení.
Vím, že pro Vás nebude teď asi jednoduché a snadné přijet občas domů, ale pokud by se Vám to podařilo, budeme se vždycky těšit na Váš příjezd a na Vaši návštěvu. Myslím, že Vás mohu ujistit, že najdete v Praze vždycky hodně lidí, kteří vědí, co znamenal, znamená a bude znamenat K. B. Jirák pro českou hudbu a kulturu.
Vyřizuji pozdravy od své ženy, rodiny a přátel, myslím na Vás a přeju Vám všechno dobré, radost a naději.
Ivan Medek
Chicago 11. 7. 1972
Milý příteli, (pro Vás paní Blanka)
odpusťte, že odpovídám až dnes na Váš milý dopis ze 14. dubna (došel ve čtyřech dnech, rekord!), ale nemohu se stále se svými písemnostmi dostat na rovinu. Nevím, jestli jsem Vám psala, že pracuju v knihovně Northwestern University (African collection) denně od 8.30 do 5.00, zbývá mi tedy na „život“ jen pár hodin. Život to vpravdě není, jen existence. Nechci znít trpce, ale zdá se mi, že čas nějak nepomáhá, spíš smutek prohlubuje. Ale vím, že mne čeká mnoho práce, a tak se zoceluju a snažím se do ní vniknout. Začala jsem jeden „project“, tedy první krůček dopředu. Povím Vám o něm více, až trochu povyroste a dostane tvar a budu si jista, že s ním mohu do světa.
Jinak Váš dopis, za který mnohokrát děkuju, mi naznačuje úkoly, které mne čekají, a jak už jsem přiznala, trochu mě lekají. Ale nevyhýbám se jim, ba těším se na ně, jak jen mne tyhle triviální povinnosti uvolní. Díky naší vzájemné systematičnosti, evidencím atd. všechno mám, jen se do toho ponořit. Vaše zmínka, že neznáte, co všechno zde napsal, mne vede k tomu, abych Vám pro začátek poslala především seznam skladeb komponovaných zde. Myslím, že je to úctyhodné číslo, při vší té ostatní práci, kterou dělal. A ani léta ho nezdržovala, jen nemoc trochu zpomalila tempo, ale mysl pracovala. Většina skladeb je na „mastersheets“, může být ofotografována a poslána k provedení. Bohužel máme zkušenosti, že každý chce muziku, stojí to peníze a o provedení pak už neslyšíte. Ale kdybyste kdy našel interpreta, prosím, pište. A propos: víte o vydání jeho Kvinteta Pantonem? Bylo to vůbec oznamováno v Hud. Rozhledech nebo jinde? Mělo by se toho ujmout nějaké těleso doma.
Přítel Dr. Štědroň naznačil ve svém dopise, že se s přáteli bude snažit o to, aby byla zasazena deska na jeho rodném domě (na Malém rynečku). Prosím, můžete-li, přispějte pomocí, radou, vlivem. Kl. Slavický je spolehlivý a výkonný, kdybyste potřeboval cokoli od dcery Zory, je v seznamu telef.
V Chicagu probíhá letní koncertní sezona: symf. orch. se přestěhoval do parku „Ravinia“ (kcty pod hvězdami) 4x týdně s pohostinskými dirigenty a solisty – 12. VII. bude hrát Firkušný Mozarta – v „dolním“ městě hraje stejně tak často jiný (sestavený pro ten účel) orchestr s poněkud lehčím programem. Toto pořádá „Park District“, bez vstupného. Tedy žádná okurková sezona.
Počasí až dosud bylo milostivé, ale víme všichni, že nevydrží, teploty s vlhkostí nedají na sebe dlouho čekat, a to je v Chicagu zle. Poprvé za celá ta léta budu zde v srpnu – to jsme vždycky odjížděli; nevím, jak to vydržím. Dovolenou bohužel letos nemám, až na podzim pár dní. Využiju jich k cestě někam, to je jisté. Zatím jsem se vypravila před měsícem na velký weekend do New Yorku, bleskový výlet, ale dal mi mnoho: byla jsem v nové Metropolitní opeře na Royal baletu z Londýna, pak na činohře a viděla několik drahých přátel, mj. Löwenbachovy; je mu už 92, ale v báječném duševním stavu. (Pozn. red. – JUDr. Jan Löwenbach – 29. 4. 1880, Rychnov nad Kněžnou – 13. 8. 1972, New York – byl český advokát, hudební kritik, básník, překladatel a autor libret např. k Martinů Kuchyňské revui nebo ke Křičkově opeře Bílý pán aneb Těžko se dnes duchům straší.) Minulý týden jsem jela na 2 dny na návštěvu do sousedního státu Iowa, jak vidíte, snažím se nebýt „stick in the mud“, umínila jsem si to a zatím se mi podařilo tento plán dodržet. Není těch velkých weekendů do roka mnoho, jen neodkládat – to bylo jeho a naše heslo. Měl ve mně dobrého žáčka.
Odpusťte, že jsem se tolik rozpovídala, to je moje nemoc. Přeju Vám pěkné léto a zdravím Vás srdečně.
Blanka Jiráková
(pokračování)
