Jen neskončit v operním muzeu. Rozhovor s šéfem Pařížské národní opery

Pařížský intendant Lissner je přesvědčen, že právě v krizi je třeba produkovat víc
(Kurier – 12. 4. 2015 – Gert Korentschnig)

Dvaašedesátiletý hudební manažer Stéphane Lissner vede od této sezony Pařížskou operu a představuje její mimořádný program pro příští období (viz níže). Deset let byl šéfem milánské Scaly a vzpomíná se na něj také jako na hudebního ředitele Wiener Festwochen. Co potřebuje dnešní operní divadlo? Musí intendant znát všechny árie?

Oznámil jste, že chcete z Pařížské opery udělat světovou scénu číslo 1. Co to znamená, být číslem 1? Jaká kritéria je dnes třeba naplnit?

To byl tenkrát takový bonmot. Nehodlám vyhlašovat nějakou veřejnou soutěž jako ve sportu. Jde mi o co nejlepší program. O to, abychom hráli Schönberga vedle Verdiho, Bartóka vedle Pucciniho jako samozřejmost. Abychom se zabývali dvacátým stoletím, z dnešního úhlu pohledu. Abychom se zajímali o velká lidská témata a udržovali humanistické hodnoty. A to s nejlepšími světovými pěvci. Naše motto je „osez!“ – odvahu!

Jste sice už intendantem Pařížské opery, tedy Paláce Garnier i Opery Bastille, program této sezony však ještě připravoval váš předchůdce Nicolas Joel. Začínáte na podzim s velice ambiciózními projekty. První novou inscenací bude Mojžíš a Áron s Philippem Jordanem u pultu a v režii Romea Castelucciho. Poté přijdou režiséři Dmitrij Černjakov, Krzysztof Warlikowski, Alvis Hermanis, Claus Guth, Stefan Herheim a mnozí další. Samé inovativní osobnosti. Jak je přijme konzervativní pařížské publikum?

Je pravda, že je pařížské publikum konzervativnější než například německé. Ale mně jde o to, sblížit tradicionalisty a novátory, modernisty a ochránce dědictví, v ideálním případě dokonce propast mezi nimi uzavřít. Rozhodující je vždycky kvalita. Jsem každopádně pevně přesvědčen, že musíme jít novými cestami, abychom neskončili v operním muzeu.

Kolik nových produkcí předvedete ve své první osobně plánované sezoně?

Celkem osmnáct, devět operních a devět baletních premiér. Budou mezi nimi také Mistři pěvci ze Salcburku, kde jsme byli koprodukčním partnerem. Z devíti oper bude sedm přenášeno televizí. Právě v době ekonomické krize musíme vytáhnout prapor, plánovat ofenzívně a produkovat víc než dřív. Je to jediná šance.

Váš nástupce v milánské Scale Alexander Pereira říká totéž.

Já však na rozdíl od Pereiry nejsem toho mínění, že všecko vyřeší sponzoring.

Jak vysoké jsou subvence Pařížské opery? Jaký máte rozpočet?

Musíme mít stále na paměti, že obhospodařujeme dvě samostatná divadla. V Pařížské opeře je celkem 154 tanečníků, 164 hráčů orchestru a 110 sboristů. Celkem máme k dispozici 205 milionů euro, z toho je 98 milionů subvence a 75 milionů příjmy ze vstupenek.Ve Vídeňské státní opeře se říká, že se s danými financemi nedá vystačit. Co je tedy špatně?

K tomu nemohu nic říct.

Douhá léta jste byl hudebním ředitelem Wiener Festwochen, za intendanta Luca Bondyho. Často jste byl kritizován za to, že operní program není nijak hojný.

Měli jsme ve Vídni krásné úspěchy, například Z mrtvého domu s Pierrem Boulezem a Patrice Chéreauem. Ale to vídeňské období bylo velmi těžké. Vždycky jsem se dozvěděl až na poslední chvíli, kolik peněz bude na hudební oblast k dispozici. Měli jsme řadu krásných projektů, a najednou nebyly peníze. Tak se v opeře nedá plánovat, je to proti její podstatě.

Kdo za to mohl? Poskytovatelé subvencí? Samotné Festwochen?

Politici za to nemohli. Ale nechci obviňovat ani Luca nebo manažera Wolfganga Waise. Situace zkrátka nebyla jednoduchá.

Byl jste také ve Vídni poměrně zřídka…

Řekl jsem hned na začátku, že kvůli milánské Scale, kde jsem byl intendant, budu mít na Vídeň málo času. A všichni, včetně politiků, říkali, že to není problém. Postupně se z toho ale problém udělal. Neprobíhalo to vůbec ideálně.

Deset let jste šéfoval Scale. Nebylo to mnohem obtížnější?

Příčinou obtíží v Miláně nebylo nikdy divadlo samo, i když se stále říká, jak problematické jsou odbory. Problémy vždycky přicházely zvenčí, z politiky. Je smutné, jak taková kulturní země jako Itálie s kulturou zachází.

Když jste odešel do Paříže a přišel Pereira, diskutovalo se veřejně o vašem platu. Pereira prý má 240.000 za sezonu, vy jste bral čtyřnásobek. To by byl skoro milion. Je to pravda?

Vůbec ne, ani z poloviny. Ale také tahle debata ukázala jedno: Nejdřív jsem bez problémů dostal smlouvu, a pak se najednou problém vyrobil.

Hudebním šéfem za vašeho vedení Scaly byl Daniel Barenboim, který se před mnoha lety s Pařížskou operou nepohodl. Bude teď zase v Paříži dirigovat?

To ještě nemůžu říct.

Bude u vás režírovat váš dlouholetý kolega Luc Bondy?

Ano, ale až později, po roce 2017. Do té doby vede pařížský Odéon.

Do kdy máte uzavřenou smlouvu?

Do roku 2021. A jsem velmi šťastný, že hudební ředitel Philippe Jordan prodloužil smlouvu také do roku 2021.Vedl jste tolik divadel a festivalů, Bouffes du Bord, Scalu, Aix-en-Provence i Festwochen. Jen se Salcburkem to nevyšlo. Co se stalo?

Byl jsem telefonicky dotázán, zda bych si dokázal představit, že povedu Salcburský festival. Řekl jsem: Ano, ale jen s Danielem Barenboimem jako hlavním dirigentem a uměleckým vedoucím směrem na venek. Právě v Salcburku by byl takový velký umělc v centru dění důležitý. Intendant není tak rozhodující. Ale nebylo z toho nic, do Salcburku šel Pereira.

Nedávno jste byl hostem televizní show, v níž vám přehráli pět operních árií, od „Vissi d’arte“ z Tosky až po Madama Butterfly. Poznal jste jediné dílo, Carmen, a sklidil jste velký posměch. Je to pro vás trapné nebo je to doklad, že chybovat může každý?

Já vám povím, v čem to bylo: Tři čtvrtě hodiny před začátkem jsem zažil velký osobní šok. Byl jsem úplně mimo a nesoustředěný. Pak se něco takového může stát. Ale vysílání nebylo živě. Klidně jsem mohl říct, ať to nevysílají, hovořili jsme o tom. Ale můj názor zněl: Ne, je to v pořádku, vysílejte to. Nehledě na to si myslím, že povolání intendanta nespočívá v tom, aby znal všecky árie a všechny historické nahrávky.

Jaká je tedy vaše definice intendanta?

Musí shromáždit ty správné lidi, najít správné zpěváky a dirigenty a režiséry pro správné dílo. Musí uvažovat globálně. Pro intendanta je důležitější číst knihy, navštěvovat výstavy a sledovat současné umělce než nepřetržitě poslouchat operní árie. To mě také nijak zvlášť nezajímá.

Velké problémy má opera v New Yorku, právě tak v Itálii. Kolik času ještě dáváte takovému velkému opernímu tankeru jako je Met?

Já samozřejmě pevně věřím v budoucnost, vždycky jen je důležité, co a jak děláme. Myslím také, že se mi ve Scale podařilo prosadit mnohé změny. Pokud jde o Met, ptám se, zda přenosy do kin jsou opravdu tak velká pomoc. Určitě to odvádí návštěvníky z divadel. A pokud se vysílá špatné představení, není to ani reklama.

Jak vidíte politickou situaci v Paříži po Charlie Hebdo? A podle nejnovějších výsledků voleb?

Atentát na Charlie Hebdo byl něco strašného, ale nesmí to naši společnost, naši otevřenost změnit. Starost mi způsobuje, jak silní se ve Francii stali pravicoví extremisté.

Není to vzhledem ke skutečným problémům vlastně luxus, ještě pořád dělat operu?

Ne, právě teď je to zvlášť důležité. Musíme na společenské problémy odpovídat uměním. Důležitá je každá kniha, která se napíše, každý namalovaný obraz. Na naše představení přijde ročně 900.000 lidí, další milion navštíví palác Garnier. Opera tedy rozhodně není menšinová záležitost.***

Pařížská opera nabízí klasiku i rarity, a také hvězdy
Naposled jsme v Pařížské opeře, konkrétně v paláci Garnier, mohli vidět strašlivě staromódní inscenaci Massenetova Cida, režii měl Charles Roubaud, dirigoval Michel Plasson. V titulní roli se zaskvěl Roberto Alagna. Tuto premiéru ještě Stéphane Lissner neplánoval. Na podzim zahájí osmnácti novými produkcemi.

Začíná se 17. října Mojžíšem a Áronem v režii Romea Castellucciho, u pultu bude – jako poté při Mistrech pěvcích a Berliozově Faustově prokletí – Philippe Jordan. V Berliozovi uslyšíme Jonase Kaufmanna jako Fausta, Margueritu zpívá Sophie Koch, Mephista Bryn Terfel, režii má Alvis Hermanis.

Annu Netrebko uvidíme jako Leonoru v nové produkci Verdiho Trubadúra vedle Marcela Alvareze (Manrico) a Ludovica Téziera (Luna) v nastudování Daniela Calligariho a režii Alexe Ollé. Krzysztof Warlikowski bude inscenovat v jednom večeru Bartókův Hrad knížete Modrouvose a Poulencův Lidský hlas, dirigentem bude Esa-Pekka Salonen. Dmitrij Černjakov spojí Čajkovského Jolantu s Louskáčkem, na choreografii se budou podílet Sidi Larbi Cherkaoui, Edourad Lock, Benjamin Millepied aj., dirigentem bude Alain Altinoglu.

Claus Guth bude režírovat nového Rigoletta (dirigent Nicola Luisotti), zpívat budou Quinn Kelsey, Michael Fabiano, Olga Peretyatko a Vesselina Kasarova. Na řadu přijde také Lear Ariberta Reimanna ap. V repertoáru zůstává Don Giovanni v režii Michaela Hannekeho, v Massenetově Wertherovi vystoupí Piotr Beczala a Elīna Garanča jako Charlotte.

Přeložila a připravila Vlasta Reittererová
Foto Opéra national de Paris/Elisa Haberer, archiv