Jeníček a Mařenka ve Státní opeře: Kouzelný svět Matěje Formana rozesměje i postraší

Národní divadlo uvedlo ve čtvrtek 23. dubna premiéru opery Engelberta Humperdincka Jeníček a Mařenka (Hänsel und Gretel), bezmála dvouhodinové představení určené především dětem a rodinám, nicméně smlsne si na něm jistě i běžný „dospělák“. Opera, která je populární zejména v německém prostředí a je dobře známá i českému publiku, prošla drobnými úpravami v oblasti libreta z pera Radka Malého a nutno říci, že jde o adaptaci velmi citlivou, atraktivní a v žádném případě prvoplánovou. Překlad libreta a zároveň jeho adaptace je perfektní a důslednou prací po stránce jazykové, ale i hudebně deklamační. Radek Malý zásadní změny shrnul takto: „Namísto naříkání na hlad děti v první části spílají domácím pracím, které jsou jim u kočovného divadla předurčeny. A jejich tatínek není koštětář, jak bylo doposud v této opeře zvykem, ale slovutný, nicméně chudý principál.“ (Malý, Radek: Slon v operním porcelánu, Národní divadlo, č. 8, duben 2015, s. 35). Zásahy do původního libreta jsou v tomto případě ku prospěchu věci, dětský svět je barvitější, veselejší a současné děti mu budou lépe rozumět.Celé snažení je výsledkem týmové spolupráce všech inscenátorů a jde o krásný příklad toho, jak to může fungovat, když režisérské ego nepřeválcuje všechny ostatní, nýbrž naopak když režisér vede dialog a nechává prostor i ostatním inscenátorům: „… Zapíráme se do toho každý z jiného úhlu a teď, kdyby jeden z nás povolil, padal by ten druhý do prázdna. Naše opírání se jednoho do druhého, to je zároveň jistota, kterou si dáváme a na níž to stojí“ (Matěj Forman, tamtéž, s. 34). Matěj Forman tak právě činí a možná také proto, že sám je výtvarníkem. Formanův výtvarný svět je poetický, má jedinečnou výtvarnou estetiku a kouzelné vidění světa, které bude děti jistě fascinovat. Zásadní byla pro Formana spolupráce se scénografkou a autorkou kostýmů Andreou Sodomkovou, ale také choreografkou Veronikou Švábovou a animátory Annou Krtičkovou a Magdalenou Bartákovou.

Představení otvírá úvodní animace na oponě Státní opery, která představuje cirkus Humperdinck a jeho divadelní kus Jeníček a Mařenka. Tyto postavy jsou pak jako loutky hlavními aktéry v loutkovém divadélku, představí se také akrobaté cirkusu (skupina uvedena v programu pod názvem: akrobati, loutkáři, tanečníci a mrakovodiči) a jejich principál a tatínek Jeníčka a Mařenky v jedné osobě. Zkrátka podívaná, kterou byste v klasické opeře těžko hledali. A větší bylo ještě překvapení, když se měl divák o přestávce možnost zúčastnit vystoupení akrobatů na improvizované scéně před divadlem za zvuků hudby v duchu znělky z ruského kresleného seriálu Jen počkej, zajíci! „Cirkusáci“ odění do barvitých kostýmů jako z devatenáctého století předváděli akrobatické a jiné kousky a vyloudili tak z přítomného publika nejeden úsměv.Postavy Jeníčka a Mařenky, které byly na samém začátku opery představeny coby loutky, se záhy přeměnily v živé děti, tedy zpěváky Národního divadla. Loutky však provázely své hlavní postavy po celou dobu opery, místy se s nimi střídaly nebo byly na jevišti zároveň a živí zpěváci byli jejich vodiči. Tento princip se zdál být na začátku dobrý, postupně ale logika těchto výměn přestávala dávat smysl. Doufejme jen, že to nebude matoucí pro děti a že jim naopak loutka pochopí lépe vnímat, která postava na jevišti zpívá, i když je to podle kostýmu a celkového vzezření zpěváků naprosto očividné.

Scéna (Matěj Forman a Andrea Sodomková) je řešena celkem jednoduchým principem otáčivého jeviště, rozděleného na dvě části – první z nich představuje cirkus, domov Jeníčka a Mařenky, druhá tajemný les s chýší ježibaby. Obě scény, i když relativně jednoduché, jsou velmi efektní a výtvarně zajímavé. Scénografie pracovala i s animací, která se objevuje na začátku na oponě a pak také v průběhu představení, kdy jsou promítány prchavé přízraky a siluety, protkávající scénu barevným zrněním. Pěkná byla i práce se světlem, zejména ve scénách, které mají postrašit. Strašení a legrace, to jsou základní principy Formanovy pohádky, základní emoce, na které děti budou jistě reagovat.

Další změnou, které se nová inscenace dopouští, je změna představitele Ježibaby, kterou zpívá většinou žena – ve Státní opeře se jedná o tenorovou roli a i tato volba byla velmi šťastná. Na první premiéře se jí ujal ostřílený Jaroslav Březina, který si tuto roli vysloveně užíval.Byl ošklivou, zlou a zákeřnou Ježibabou a pěvci se role natolik zalíbila, že z ní nevystoupil ani během děkovačky. Jako Mařenka se představila Jana Sibera, jejíž výkon byl výborný především ve druhé části opery, jako by se pěvkyně hlasově dostávala na svou úroveň až po přestávce – svou roli mohla sehrát také nervozita. Výkon Michaely Kapustové (Jeníček) byl vynikající a pěvkyně předvedla jeden z nejlepších ženských výkonů večera.Dominoval také zkušený Svatopluk Sem, který se na roli principála hodil i svou vysokou postavou, ale také hlasem, který dokázal rozezvučet celou Státní operu. Jaroslav Březina coby Ježibaba vévodil během svých výstupů celému jevišti a okupoval je s razancí jemu vlastní. Pěvecky neměl v této roli moc možností ukázat své hlasové kvality, nicméně s hlasem pracoval velmi zajímavě, místy se pitvořil a svůj hlas zabarvoval a přehrával, což k této roli nepochybně patří. Dobrý výkon předvedla i Jana Sýkorová jako Maminka, i když pěvecky stála spíše ve stínu svých kolegů.Alžběta Poláčková jako Víla se představila ve velmi malé roli, kde neměla moc možností ukázat své schopnosti v plném rozsahu. V každém případě se jí zhostila se ctí. Na závěr opery vystoupil Kühnův dětský sbor s dámami ze Sboru Státní opery (sbormistr Jiří Chvála a Adolf Melichar) – jejich vystoupení bylo precizní a zvuk sboru celistvý.