Jérôme Bel: Gala autenticity a konceptu, nebo diletantství?

Zápisky Martina Dvořáka z cest mezi žánry (4)

Již od května loňského roku brázdí Evropu poslední dílo choreografa a režiséra, enfant terrible současného tance – Jérôma Bela.

Tento rodilý Francouz se řadí se svou tvorbou mezi nejoriginálnější umělce na poli tanečního divadla. Vymyká se především svým přístupem k tématům, jeho koncepty často oscilují na hranici skandálu či absurdity. V roce 1994 například vytvořil kus s choreografií objektů, další kus šokoval nahotou interpretů, instaloval také herce oblečeného do množství triček. V roce 2004 pak vytvořil sólovou performanci pro sborovou tanečnici pařížské Opery těsně před odchodem do penze. Na posledních projektech pracoval s postiženými herci či amatérskými tanečníky. Cokoli udělá, má punc něčeho, co tu ještě nebylo. Jenže…

Poslední produkce s názvem Gala opět dokazuje, že Bel není tuctový umělec. Ensemble je v každém městě uvedení tvořen místními umělci, v převážné většině „amatéry“. Na propojení profesionálů a amatérů stojí ostatně celý koncept, který využívá potřeby člověka se předvádět, být pozorován a náležitě být i oceněn potleskem. A je jedno, co dotyčný umí či na jaké úrovni, zda je nadšeným amatérem, nebo rutinním profesionálem.

Představení trvá necelých sedmdesát minut, přičemž prvních deset minut divák pozoruje jen fotografie hledišť z celého světa. A je jedno, zda je to hlediště milánské La Scaly, nebo lesního open air na pařezech pro tucet diváků. Tyto dva protichůdné břehy dávají vlastnímu pohledu na jevištní umění kontroverzní příchuť. Je opravdu umělec či samotné umění na velkém jevišti kvalitativně na vyšší úrovni než jakýkoli umělec nebo umění pouličního divadla? Je tento nepsaný zákon o prestiži a kvalitě i v dnešní době ještě akceptovatelný? Nemůže to být někdy i obráceně?

To, co totiž posléze na jevišti uvidíme, většinou vídáme na přehlídkách moderního tance v jakékoli vesničce české či jiné oblasti. Pouze vědomí, že sedíme v hledišti renomovaného tanečního domu kdekoli v Evropě (projekt je uváděn v produkční síti prestižních tanečních divadel), nás nechává na pochybách, zda za vším nemáme hledat něco víc, zda to opravdu Bel myslí vážně, nebo si z celé současné umělecké taneční produkce dělá pr…el. Obojí může být správně.

Na velkou taneční plochu vstupuje tanečnice s bílou tabulí a nápisem Balet, posléze všech devatenáct účinkujících (směsice individualit od pětiletého chlapce přes postiženou dívku, černošku, důchodkyni, Japonce, Araba a podobně) přichází na jeviště a uprostřed forbíny otočí či se pokusí otočit jednu piruetu. Někdo zvládne dvě, někomu se zamotá hlava už při půlce. Další entrée na hudbu Ludwiga Minkuse představuje „umělce“ ve výskoku grand jeté či něčem tomu podobném. Dáma na vozíčku sklízí největší ohlas, jenom se projela… Ve třetím výstupu tančí nekompatibilní dvojice valčík, umí ho tak dvacet procent zúčastněných. V dalším přihlížíme skupinové improvizaci na ticho nebo pokusům o Jacksonovu měsíční chůzi. Každý tančí, jak umí. Posléze uvede tanečnice s cedulí nejdelší sekvenci večera s podtitulem Solo. Většina účinkujících tančí svoje vlastní sóla a celá skupina je musí následovat a kopírovat. Což vyvolává pochopitelně jisté emocionální reakce od záchvatů smíchu přes pláč a u některých diváků možná až po zuřivost, za co si to zaplatili.

Největší úspěch sklízí pětiletý chlapec, důchodkyně, postižená na vozíku, chlapec s Downovým syndromem a transvestita. (Zvířata mezi účinkujícími nebyla.) Normalita je tu potlačena a zůstává v davu. (Odraz doby?) Profesionální tanečníci se vlastně ke slovu nedostanou, a pokud ano, tak jsem nepoznal, že to jsou profesionálové. Ne že bych byl slepý, spíš už tu hranici není dnes tak snadné poznat. Celý večer ukončuje tanec mladého muže s make-upem a v elasťácích s písní Franka Sinatry New York, New York. Při refrénu se však hudba opakovaně ztišuje a celý dav účinkujících zpívá: „It is upto you, Vienna, Vienna.“

Ano, je to na nás, co si o tom budeme myslet. Těch pohledů existuje více. Buď nic neřešíme a bavíme se prvoplánovou konstrukcí večera, lety prověřenými hity a zpochybnitelnou autenticitou přítomných umělců. Jak dlouho to zkoušeli? Přijel vůbec Bel do Vídně, či poslal jen asistentku?

Další pohled může mít sociální aspekt, který mi je blízký… Všichni umělci (lidé) jsou si rovni a nezáleží, co a kde děláme, ale pouze jaký to má ohlas u diváka či zda to naplňuje nás umělce. Ano, bylo by to hezké, ale tento pohled je krátkozraký. Kdyby tento večer proběhl v kultůráku v Horní Dolní, tak se pobaví akorát teta se strécem a babička s dědou, ale tady se bavil i prezident republiky Heinz Fischer (dobré PR?). Navíc z vlastní zkušenosti vím, jak arogantní dokážou profesionální tanečníci být, když se ocitnou na sále s amatérem. Tak si proboha nehrajme na uměleckou rovnost, když to tak nemyslíme.

Já však nabízím ještě jeden pohled na věc, který ve mně uzrál po cestě domů. Existuje ještě nějaká umělecká sféra kromě tance, kde se vlastní řemeslo propadlo na samotné dno zájmu a respektu? Je vůbec možné, abych se třeba já postavil zítra na jeviště vídeňského Musikverein a tam hodinu něco plácal do klavíru či zpíval ve Státní opeře roli Alfreda nebo ještě lépe Traviaty (pod vlivem domácí vousaté zpěvačky Conchity Wurst) a byl v tom tak špatný, ale tak autentický, že by davy šílely a já bral statisícové honoráře?

Obávám se, a díky Bohu za to, že tohle nabízí jen tanec. V době, kdy taneční řemeslo – technika, ten stav, kdy umělec ovládá tělo a mysl – jako nástroj ztrácí cenu, kdy tanečník po pár týdnech studia získává angažmá jako produkt autenticity, konceptu a nepopsaného listu, je pro mě tato show jako zvolání: Dost! Tanec je vysoké umění, které sice patří na všechna jeviště světa, ale ne každý exhibicionista má dostat příležitost stát na jevišti Tanzquartier.

Není se ale čemu divit, vždyť my večer co večer sledujeme „ordinace v zahradách a jiné hospody“, kde nehrají své parádní role ani Hrušínský, ani Medřická, ani Höger. A davy jsou spokojeny. Bojím se však momentu, kdy živé interpretační umění (od slova umět, ne moci) devalvuje na úroveň autenticity a originálního konceptu. Každý se stane jeho součástí. To vše si pak oselfíčkujeme, píchnem na profil, olajkujeme a budeme světoví.

Jediná otázka však zůstala nezodpovězena. Pokud Jérôme Bel takto reagoval na stav společnosti a umění v něm, má ode mne pět hvězd. Pokud to myslel vážně a věří této umělecké výpovědi jako umělecké a sociální rovnocennosti, tak já jdu zítra na konkurz k Wiener Philharmoniker.

Všem doma pak držím palce, aby nějaký velký český taneční festival tuto show do Čech přivezl. Stojí totiž za to. Především pomůže si ujasnit, kde se v té umělecké škále nachází každý z nás. Já už mám docela jasno.