Ještě k polemice nad uvedením moderní verze Labutího jezera v Brně

  1. 1
  2. 2

Black and White jako baletní drama

Někdy skandál, jindy kontroverzní diskuse jsou účinnými stimuly k poznání inkriminovaného problému, tedy konkrétního divadelního představení, což jsou jedny z možností, jak úspěšně plnit divadelní pokladnu. Přiznám se, že i já jsem podlehl v touze po ukojení zvědavosti být svědkem předkládaného problému vyvstavšího z uvedení takzvané modernizované verze Čajkovského baletu Labutí jezero pod názvem Black and White. Diskuse vznikla především ohledně uvedení takto předkládaného titulu, neboť slavný oblíbený melodik nikdy takový balet nenapsal a z velkých reklam neplyne, že jde o předělání Labutího jezera. Tato událost vzbudila širší diskusi týkající se proporcí působnosti a záměrů operního režiséra, s jehož problematikou je práce choreografa z velké části příbuzná. K tomu si dovoluji připojit dále uvedená vyjádření. Naštěstí brněnské baletní publikum cílevědomě vychovávané od dob legendárního Ivo Váni Psoty věrně navštěvuje baletní inscenace, takže brněnští a hostující choreografové nemusejí mít nejmenší obavy o společenský dopad svých kreací. Zkrátka, Brno balet miluje ve všech generacích, což je poznat z rozpětí věkových skupin na představeních. Avšak právě proto máme právo klást závažné otázky týkající se koncepce dramaturgie a z toho plynoucích eticko-estetických zásad. K návštěvě jakéhokoli baletního představení, a to nejen v Brně, přistupuji s velkou pokorou pramenící z úcty k tomuto nesmírně namáhavému uměleckému povolání, a tudíž také s právem očekávání uměleckých maxim. Ta, co se týče baletní techniky za poslední půlstoletí, vyrostla s náročností, kterou jsme v Brně při vší úctě a lásce k interpretům třeba padesátých let tenkrát ještě neviděli a netušili. Samozřejmě že průlom přineslo zahraničí, především soubory a choreografové typu Balanchina, Béjarta, Kyliána, a také  naši vynikající choreografové Šmok, Ogoun a další.

Tato úcta a láska k pohybovému divadlu člověka však naplňuje současně strachem a obavami, co tedy zase bude? Z tištěné programové brožurky na základě výpovědi choreografa Radačovského plyne jeho hluboký záměr tlumočit pohybovým divadlem závažné lidské myšlenky, zvlášť když dává najevo i svou zřejmě zdravotní životní zkušenost. Prostě nápad boje člověka se zhoubnou chorobou a hledání vlastní hloubky psychiky je provokující k jevištnímu baletnímu ztvárnění na nejvyšší profesionální úrovni. Tuto, technicky vzato, úroveň brněnský baletní soubor má a lze prohlásit, že se řadí k evropskému standardu, zvlášť když je v současnosti promíšen mnoha zahraničními umělci, kteří na větší či menší dobu spojují svůj život s Brnem.Diskuse kolem inkriminovaného představení se logicky přesunula do poloh etiky a práva, co vše může operní režisér (a v tomto případě choreograf) tvořit. Nechci tuto polemiku rozšiřovat zbytečně a soustředím se na možnosti choreografie. Ale dovolím si podotknout, že kolem operní režie se víří dle mého soudu naprosto zbytečně polaritní debata ve smyslu kontrapozice konzervativní a moderní (resp. módně řečeno postmoderní). Problém opravdu spočívá v tom, jak dovede režisér svou účastí spolu se scénografií vystihnout operní dílo, hlavně jeho ducha, esenci, tudíž dobu a prostředí, což předá prostřednictvím pěvců divákovi. Měla by především platit zásada, že operní režisér musí být hudebně vzdělán v širokém spektru. Jestliže se do této profese začlení režisér, který pohlíží na operu jako na zhudebněnou činohru, pak tam nemá co dělat! Odtud potenciálně pramení logicky zhýralé koncepce operních představení, zejména v posledních nejméně dvaceti letech! Analogicky týž problém platí o choreografovi. Ten má tu primární výhodu, že od dětství je ve styku s hudbou, ať už jakoukoli. Samozřejmě vydávat titul Black and White za balet Petra Iljiče Čajkovského je nesmyslně zavádějící. Nehledě již na to, že vše černobílé v předkládané choreografii prostě není a vůbec je nepochopitelné a asi módní uvádět anglicky titul takového počínání. Navíc, jak se ukazuje, nejde o zmodernizovanou verzi Labutího jezera, nýbrž o použití hudby z tohoto baletu k výše naznačenému obsahovému záměru choreografa.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


2
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
2 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
2 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Lulu

Děkuji autorovi, který přispěl na stranu tábora lidí, kteří si nemyslí, že operní režisér a baletní choreograf může vše, na rozdíl od pana Hermana, který ve svých statích věnovaných tomuto problému , ve svém tzv. “desateru” mimo jiné tvrdí, že na uměleckou hodnotu nemá vliv představa či úmysl autora, proto je na něm dílo nezávislé a že nikoli inscenace slouží dílu skladatele, ale dílo skladatele je jedním z „materiálů“ (vstupů) divadelní inscenace. Je to pochopitelně nesmysl a vydávat to za teorii umění je ještě větší opovážlivost. Jen mám neblahý pocit, že pláčem na špatném hrobě a že naše oprávněné nároky… Číst vice »

ferdinand

Výborné vystižení problému od pana Schnierera. Ano, s ucelenými balety to vypadá bledě, ale není to jen problém Brna, když se podíváme na plán Prahy a Bratislavy na příští sezónu, je to podobné.. a smutné! Jen se mně nezdá, jak píše p. Schnierer, že by ucelených klasických baletů obecně existovalo málo, jen prostě není nálada a vůle od vedení divadel je uvádět. Určitě by bylo objevné a vysoce přínosné inscenovat některé pozapomenuté balety od Adama, Minkuse, Čajkovského aj. A jak píše Lulu – zastavit samolibé bořitele chrámů a léčit nádor s metastázemi. Jistě ale jak? Jaké jsou naše síly? Osobně… Číst vice »