Interpret, který nepotřebuje efekty
Beznadějně vyprodaný koncert, svědčící o enormním zájmu publika opakovaně se setkat s jedinečným uměním tohoto mistra klavíru, ukazuje jakýsi samozřejmý návyk na to nejlepší, co můžeme v interpretačním umění prožít. Očekávání publika stálo velmi vysoko, vždyť naše touha zažít něco výjimečného a neopakovatelného je přirozenou lidskou vlastností.
Jevgenij Kissin otevřel svůj koncert poměrně rozsáhlou Sonátou D dur op. 10, č. 3 Ludwiga van Beethovena. Čtyřvětá kompozice má klasickou formální stavbu, obsahově již vykazuje jedinečnost a originalitu autora, týkající se jak virtuózně technických a zvukových parametrů, tak vnitřní hloubky hudby samotné. Kissinův přístup k této skladbě byl z mého pohledu příkladný. Naprosto dokonale a do detailu přesně u klavíru realizoval to, co se v dnešní době nachází v zápisu moderních urtextových vydání Beethovenových kompozic.
S ohledem na akustiku sálu v první větě neusiloval o nejrychlejší dosažitelné tempo, zvolené Presto bylo tak dokonale čitelné a srozumitelné. Kissin nevytvářel nic spekulativního, nechtěl ničím překvapovat, hrál tak, jak to Beethoven napsal. Představu energického Beethovena s velkými dynamickými kontrasty však naplnil dokonale. Jeho forte a fortissima gradoval do opravdu vysoké úrovně, neopomenul využít všechna velká sforzata, která se v textu nacházejí, přesvědčivé bylo střídání se zpěvnými plochami v pianu, které hrál téměř vždy ve výrazném espressivu, vytvořil obraz dynamický a strhující. V kombinaci s naprosto přesným držením tempa a dokonalou metrikou se jednalo o velmi přesvědčivý úvod. U volné věty Largo e mesto mě překvapilo velmi volné tempo, kontrast proti větě první byl ale velmi přesvědčivý.
Dynamická hladina se pohybovala vzhledem ke zvolenému tempu ve vyšší úrovni, Kissin opět využil všech sforzat, agogicky větu vystavěl do těch nejmenších detailů naprosto precizně, přesto dominoval jeho obrovský nadhled a zároveň jeho vnitřní silný prožitek. Mám rád, když se interpretovi podaří ukázat, že i Beethoven měl smysl pro hudební vtip a humor, ve třetí větě se to interpretovi povedlo beze zbytku. Závěrečné rondo díky své struktuře velmi často trpí jak plánovanými, tak nechtěnými změnami temp a je poměrně těžké se jich vyvarovat. Kissin však finále vystavěl naprosto vzorným způsobem a celý sonátový cyklus tak završil velmi přesvědčivým způsobem. Byla to velmi působivá interpretace, která mi připomněla nejen po zvukové stránce ty nejlepší kreace Emila Gilelse.
Klavír jako nástroj myšlenky
Chopinovy Mazurky jsou mistrovské miniatury, jejichž obsahem je subtilní a křehká lyrika v kombinaci s tanečními prvky a množstvím překrásných detailů agogických, rytmických, tempových a dynamických. Mazurky volí umělci nejčastěji jako opusové komplety, či jednotlivé kousky v podobě přídavku. Byl jsem velmi zvědav, jak se k tomuto úkolu postaví vnitřně velmi senzitivní Kissin, jehož kreace některých hudebních miniatur jsou neopakovatelně křehké a subtilní.
Umělec si zvolil z různých opusů celkem pět Mazurek, č. 27, 29, 35, 39 a 51, již od prvních tónů bylo evidentní, že pozornost a úsilí interpreta bude napřeno diametrálně odlišným směrem, než jsme zvyklí. Hlavním parametrem byla zvuková hutnost, s ohledem na rozměr skladeb obrovská, až symfonická fortissima. Většinu lyrických částí a jemnější tématický materiál Kissin provedl ve výrazném a výrazově bolestivém espressivo, u všech Mazurek taneční prvky potlačil. Rychle jsem pochopil, že tuto interpretaci nemohu posuzovat jako Mazurky tak, jak je znám, ale že se jedná o zcela jiný pohled, poslouchal jsem jakýsi monolit, kde společným prvkem byla naléhavost, bolestivost, jakési zoufalství a proti tomu stojící zarputilost a energičnost.
Když dozněla poslední Mazurka f moll, poslední dílo, které Chopin dokončil, a já jsem viděl při klanění strnulou tvář Kissina, bez jakéhokoli náznaku jeho krásných úsměvů, bylo mi jasné, že chtěl tlumočit něco, co hudba tohoto typu asi nedokáže. Po koncertě jsem mu řekl, že mě jeho Chopin bolel u srdce, jeho reakce byla stručná. Na světě je dnes hodně špatného a zlého.
Schumann jako existenciální výpověď
Ve druhé části jsme měli možnost vyslechnout jeden ze skvostů romantické klavírní literatury, Kreislerianu op. 16 Roberta Schumanna. Dílo samotné je strukturováno do osmi částí, kde se střídají části energické a eruptivní s částmi lyrickými a zasněnými. Tato charakterová rozmanitost a bohatství všech hudebních i nehudebních elementů vytváří ideální podmínky jak pro kreativního interpreta, tak pro emocionálně vnímavé publikum.
Kissin předvedl jednu ze stěží opakovatelných kreací, to, co tempově a zvukově předvedl v první a zejména sedmé části se vymyká běžnému chápání, naproti tomu subtilnost a schopnost prakticky zastavit tempo a hudební tok v těch nejnižších dynamických hladinách vytvářely v auditoriu nevyslovitelnou atmosféru. Pro mě se jednalo o nedostižný vrchol celého večera, škoda, že si tento zážitek a pocity z toho plynoucí nemohu libovolně často zopakovat.
Když interpret hraje přesně to, co je napsáno – a přesto víc
U virtuoza formátu Jevgenije Kissina se očekává, že předvede i nějaké prvoplánově virtuózní dílo té nejvyšší obtížnosti. Ne, že by nám Kissin svou neuvěřitelnou technickou výbavu neukázal, do této chvíle ji však použil jako potřebný nástroj k vytváření vyšších uměleckých hodnot. Ale mnozí, méně intelektuálně zaměření posluchači prostě milují díla, kde je virtuozita prvoplánová a hudba je postavená hlavně na artistním efektu. Ano, patřím mezi ně. Slyšel jsem fantastickou Kreislerianu, mohlo by to stačit, ale na programu byla ještě na závěr Lisztova Uherská rapsodie č. 12 cis moll, dílo nápadité, zvukově bohaté a tematicky nakažlivé, které si rád poslechnu, kdykoli je to možné. Kissinových kreací znám asi pět či šest, dílo má celkem dobře zažité, nejstarší jeho nahrávku mám z roku 1990, tedy se domnívám, že třicet pět let cvičení může být na pochopení takové skladby dostačující.
Na Kissinovi bylo už při jeho příchodu vidět, jak se na Lisztovu Rapsodii těší. Jakmile v hutném fortissimo zapustil své ruce do klaviatury, vykouzlil mi úsměv na tváři. Během první, celkem nedůležité stránky v notách, mě dostal do euforického stavu, který se následně stupňoval. To, co Mistr předváděl, bylo fenomenální. Rychle a silně dokáže hrát s úspěchem mnoho pianistů, ale s tak širokou a barevnou zvukovou škálou nemnozí. Trochu je v rozporu jeho hmatatelná muzikantská živelnost a zároveň schopnost kontrolovat tempový a dynamický vývoj tak temperamentní kompozice.
Vždy, když jsem si řekl, že to tempo přehnal a že se mu to najednou zasekne a zpomalí, protože to nejde zahrát, vyvedl mě z omylu. Tempo dokázal stupňovat až do závěrečné části způsobem, který nějak kontrolovat musel. Po zvukové stránce se dostával i nad limity a možnosti koncertního Steinwaye a jeho pečlivě naintonovaných kladívek. Závěr byl takový, jaký být musel. Při doznívání posledních akordů část publika ihned vyskočila, zbytek do deseti a ti nejpomalejší do patnácti vteřin. Bylo patrné, že sám umělec má z nadšení obecenstva velkou radost, posluchači mu vlastně více dát nemohou. Jeho celovečerní snažení bylo odměněno skromnou chudou kyticí pravděpodobně z nějakého supermarketu.
Prvním přídavkem bylo Chopinovo Preludium Fis dur z opusu 28 provedeném v kontrastním klidu a krásné, Chopinovsky zpěvné kantiléně. Druhým přídavkem byla skladba mě neznámého španělského autora, pravděpodobně v úpravě některého z klavírních virtuózů současné doby s výrazným španělským koloritem a prvky virtuózního technického zpracování, na závěr zazněl velmi poeticky laděný Čajkovského Květen z cyklu Roční doby op. 37a. Byl to nádherný večer a my budeme netrpělivě očekávat Kissinův čtvrtý rezidenční koncert u České filharmonie.
Český spolek pro komorní hudbu: Jevgenij Kissin
11. ledna 2026, 17:30 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň, Praha
Program
Ludwig van Beethoven: Sonáta pro klavír č. 7 D dur, op. 10, č. 3 (24′)
Fryderyk Chopin: Mazurka č. 27 e moll, op. 41, č. 2
Fryderyk Chopin: Mazurka č. 29 As dur, op. 41., č. 4
Fryderyk Chopin: Mazurka č. 35 c moll, op. 56, č. 3
Fryderyk Chopin: Mazurka č. 39 H dur, op. 63, č. 1
Fryderyk Chopin: Mazurka č. 51 f moll, op. 68, č. 4 (12′)
— Přestávka —
Robert Schumann: Kreisleriana, op. 16 (30′)
Franz Liszt: Uherská rapsodie č. 12 cis moll (10′)
Účinkující
Jevgenij Kissin – klavír
Recenze na předchozí koncerty Jevgenije Kissina si můžete přečíst zde a zde.
